Pitvání reality – způsob, jak se jí přiblížit

Sestavování Velkého lékařského slovníku a Slovníku nespisovné češtiny muselo být do značné míry odlišné. U prvního z nich se očekává co nejpřesnější definice pojmu určená i pro laiky, druhý vyžaduje jistou lingvistickou charakteristiku hesla, představení kontextu i částečnou etymologickou analýzu. Nebylo pro vás do značné míry obtížné se zorientovat?

Především bych chtěl říct, že můj podíl na obou slovnících je rozdílný. U Slovníku nespisovné češtiny ležela hlavní odpovědnost na MUDr. Hugovi, který určil styl a charakter zpracování. Nicméně mnohé věci jsou podobné – co nejpřesnější definice, zajímavý či názorný příklad, uvedení kontextu, etymologie. Některé metodické přístupy jsou stejné, ať jde o medicínu či slang – svět sám o sobě se neškatulkuje, je propletený, komplexní. Myslím, že lékařské slovníky, které byly vydány dříve, byly v mnohém pro jazykový slovník inspirující. Společné oběma bylo taky nadšení, s nímž vznikaly.

Píšete do šuplíku nebo své nápady hned po napsání svěřujete literárním časopisům? Jak tomu bylo s vaší literární prvotinou Rozpady?

Píšu do počítačového šuplíku, obvykle texty ještě vyzrávají, vracím se k nim. Snažím se o jejich publikaci, ale většinou nikoliv hned po dokončení. Napsat první verzi většinou dlouho netrvá, ale pak záleží na dalším zpracování. Některé texty se mění málo, některé hodně a dlouho. Odstup a úpravy, často proškrtání, většinou textům prospívají. I ve věcech relativně rychle napsaných je složitá vrstva podnětů, jež se nějak poskládaly, až daly vzniknout inspiraci. Inspirace je jako klíč k náhle objeveným dveřím nebo jako výbuch, který je vyrazí. Jde pak o to, jak ji využijete, jak získaný prostor, kam díky této inspiraci proniknete, zpracujete. Pokud jde přímo o Rozpady, čekaly na vydání docela dlouho, povídky v nich obsažené vznikaly v rozmezí několika let a nebyly předtím publikovány. Nešlo však o náhodný výběr.

V záložce k povídkové sbírce Rozpady se mluví o literární jedinečnosti lékařského pohledu na všední život. Myslíte si, že se tento vztah realizuje pouze jedním směrem, nebo je tomu i naopak, a literární vidění skutečnosti obohacuje i vaši lékařskou profesi?

Lékařská jedinečnost pohledu existuje, ale stejně tak existuje i pohled jiných profesí, pohled osobní, povahový a toto všechno se skládá a kombinuje. Kolik úžasných spisovatelů bylo úředníky! Zajímavost pohledu je důležitá, ale jeho vnesení ještě nezajistí kvalitu textu. Lékařský pohled je atraktivní, protože z medicíny lidi mrazí, stejně jako je láká. Ambivalence je vždy vzrušující. Ovšem Rozpady nejsou klasickými lékařskými povídkami a už vůbec ne žádnými ordinacemi na kraji nějaké zahrady, i když to medicínské v nich je přítomno. Pokud jde o obrácený směr vztahu – jistě funguje taky, není možné, aby se různá konání a myšlení navzájem neovlivňovaly. Není to však přímočaré ani v jednom směru, natož plánované. Do vědecké práce může pronikat fantazie, nápady, ale po nich následuje mnoho mravenčí práce. Některé nápady mohou někdy oživit výuku.

Literární kritici často zmiňují jako těžiště vaší literární tvorby chlad až anatomickou přesnost a absurditu. Považujete tyto atributy za charakteristické pro celou oblast medicíny, nebo jsou inherentně přítomny pouze v patofyziologii?

Nedomnívám se, že chlad lze považovat za rys medicíny či patofyziologie. Za určitých okolností možná spíše odstup. Bál bych se však generalizace. Mám asi větší cit pro „biologično“ včetně patologie v člověku a jeho význam pro rozhodování lidí, osudy, zápletky. Za chladného pozorovatele v životě se však rozhodně nepovažuji. Je pravda, že v patofyziologii existuje přesnost myšlení, vědomí příčin a důsledků, dynamiky dějů. Ve srovnání s praktickou medicínou je jistě abstraktnější a důslednější ve svých proč. Na rozdíl od ní totiž nemusí nakonec každodenně konat a rozhodovat se. Pokud jde o absurditu v mé tvorbě, s medicínou ani patofyziologií bych ji nespojoval. Možná je to spíš osobnostní rys kombinovaný s nejen literárními tradicemi doby a prostoru.

Patologická fyziologie je založena z velké části na striktně vědeckém základě. Odborník pohybující se v okruhu vědeckých výzkumů a dat přistupuje ke skutečnosti mnohem objektivněji, s rozvážným odstupem. Odráží se tento přístup také v povídkách a poezii? Jakým způsobem byste charakterizoval svou roli jako vypravěče či lyrického subjektu? ¨

Myslím, že určitým způsobem se odráží, ale samo o sobě to moc neznamená. Až ta kombinace může být zajímavá, pokud se vydaří jako třeba v poezii Miroslava Holuba. Koneckonců věda sice uznává přesnost, ale je lákána nepoznaným, tedy vlastně „nepřesným“, do něhož se s velkou chutí zakusuje. Navíc se nepohybuji jen v okruhu exaktních dat, ale jako my všichni žiji ve světě, který je plný emocí a zvratů, nadějí a zoufalství či neklidu a mám své vlastní city, skepsi i víru, lecjaká pnutí a vnitřní boje. „Tvrdá“ data a přísná racionalita jsou někdy úlevou. Něco z toho asi proniká do mé role vypravěče a je pravda, že v ní mohu být osobnější než v profesním životě, i když i ona má svá pravidla.

V souvislosti s vydáním vašeho souboru devíti povídek se o vás mluvilo jako o další osobnosti vedle řady velkých píšících lékařů v dějinách české literatury, jako například Vladislava Vančury nebo Jaroslava Durycha. Podobně jako vy uchopil látku také Petr Hrbáč svou všudypřítomnou bizarností a tajemnem. Kde byste vy viděl své místo v české literatuře? Komu se podle vás svým stylem nejvíce blížíte?

To jsou dost velká jména, jimž bych se jistě rád aspoň trochu přiblížil. Podstatné pro mě je psát tak, jak to považuji za nejlepší, a vyjádřit, co považuji za důležité, a vyjádřit to určitým způsobem. Kam se tím potom zařadím, je věc druhotná, plánovat ji nemohu, i když netvrdím, že je mi to lhostejné. Při vší své neskromnosti však vím, že pro jakékoliv zařazení toho musím především napsat a vydat více. Podaří‑li se to, tak už bude možné mnou posouvat dle libosti třeba i po smrti, bude‑li zájem.

Některé rysy psaní jsou společné nejen profesi, ale i době vzniku či prostoru a jiné, obecnější procházejí literaturou napříč časem a jazykem. Občas narazím na obdobný nápad či pocit také u jiných současných, často i zahraničních autorů. Bizarnost a tajemno, pokud nejsou samoúčelné a jen na efekt, jsou jedním ze způsobů, jak se realitě přiblížit či ji ohmatat, zrentgenovat či – chcete‑li, abychom byli trochu styloví – pitvat. Je to způsob, který je mně blízký, a proto jsou mi blízcí i autoři píšící v podobném stylu.

Máte ve směru k literatuře a slovní‑ kářství nějaký nesplněný sen? Rýsuje se nějaká publikace v blízké budoucnosti, na kterou by se čtenáři i vaši studenti mohli těšit?

V literatuře je zatím většina mých snů nesplněna: psát a vydávat dál, napůl snem a plánem je dokončit a vydat rozepsaný román, získat čtenáře, jimž by má tvorba něco říkala. U slovníků bych rád, abychom je dále vydávali, zlepšovali, aby byly aktuální a zůstaly dobrým zdrojem informací pro laiky i zdravotníky. S ohledem na explozi znalostí to není zrovna lehký úkol. Kromě vědeckých článků bych rád napsal něco i o tématu svého výzkumu – o metabolismu železa. Za důležité považuji i výukové texty, jejichž prestiž u nás není vždy dostatečná. Jako by napsat „jenom učebnici“, která svým charakterem může ovlivnit myšlení stovek či tisíců lékařů, bylo něčím minoritním a neoriginálním. Jako by to nebyl maják v oceánu dat, hypotéz, teorií či objevů. Přáním je pak mít na to všechno čas. V současné době se toto přání stává snem – bohužel stále méně se plnícím.

Zdroj: MT