Počet sebevražd v ČR klesá, přesto jich je stále více než v zemích OECD

V současné době pozorujeme v ČR klesající trend sebevražd – od roku 2013 začal jejich počet klesat zhruba o tři sta ročně. I přesto jich loni bylo 1 300. Až čtyřikrát častěji ji páchají muži než ženy a suicidální chování s věkem narůstá. Poslední data dokumentují, že počet dokonaných sebevražd je v České republice o 20 procent vyšší, než je průměr zemí OECD.

„Jedna z cest, jak snížit počet sebevražd, je prevence. Tou se myslí hlavně včasný záchyt duševních poruch v ordinacích praktických lékařů. Nedávná studie ukázala, jak výrazně redukovat počet sebevražd, protože až 90 procent z nich se děje v důsledku duševní choroby, která je zjistitelná. Sebevražednému jednání lze účinnými preventivními opatřeními předcházet,“ uvedl v rámci mezinárodního sympozia Primární prevence duševních poruch doc. MUDr. Martin Anders, Ph.D., z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze. Přestože je dnes k dispozici množství publikovaných informací dokazujících, že suicidálnímu chování lze předcházet a lze je redukovat jak celkově v populaci, tak ve specifických subpopulacích i na úrovni jedince, Česká republika v tomto ohledu žádný preventivní program dosud neimplementovala.

Za nejvýznamnější rizikový faktor sebevražd je považována přítomnost psychického onemocnění. Nejčastěji k sebevraždě dochází u lidí s depresivními poruchami, s bipolárními afektivními poruchami a se schizofrenií. O tom, proč se člověk rozhodne ukončit život, rozhoduje řada faktorů. Některé, jako genetická výbava, jsou již dopředu dané, jiné, jako vývoj zejména v časném dětství a aktuální okolnosti, které jedince provázejí (socioekonomické parametry, zdravotní stav a přítomnost somatických onemocnění), se postupně přidávají.

„Jde o velkou zátěž pro populaci, a to nejen z hlediska utrpení, které každou takovou aktivitu provází, ale také o to, že aktuálních sebevražedných pokusů se děje mnohem víc, než se dokoná. Třináct set obětí je třeba vidět v souvislosti mnohonásobku pokusů o sebevraždu, které zdravotní systém stojí velké náklady, péči na JIP a dlouhodobou pracovní neschopnost,“ vysvětluje Martin Anders s tím, že i z tohoto důvodu je zřejmé, proč se náklady vynaložené do prevence velmi rychle vracejí. Podle dostupných dat je například v USA až 25násobný počet pokusů nad počtem dokonaných sebevražd v populaci. Data pro ČR sice neexistují, ale odborníci mluví o desetinásobku (graf 1).

„Norsko patří k několika málo zemím, kde národní plány prevence sebevražd začaly fungovat již v 90. letech. Zároveň je mezi zeměmi s klesajícím počtem sebevražd a s velmi silnou rolí primární zdravotní péče. Téměř osmdesát procent lidí v produktivním věku je v průběhu roku v kontaktu s praktickým lékařem. Právě praktik totiž v norském zdravotnictví hraje zásadní roli. Pacienta s psychiatrickou diagnózou léčí, předepisuje léky či ho posílá dále ke specializované péči,“ popisuje dr. Anne Reneflotová z Národního institutu pro veřejné zdraví. Studie provedené v Norsku ukazují, že celoživotní frekvence kontaktu s primární péčí u péče o duševní zdraví byla 57 procent a 31 procent v závěrečných 12 měsících. Obecně jsou to ženy a osoby starší 50 let, které mají před sebevraždou nejvyšší frekvenci kontaktů.

V ČR zatím podobné analýzy týkající se návštěv lékařů primární péče, jako mají Norové, chybí. „I když legislativně již došlo k prolomení, budou se vytvářet registry a budou i informace ze zdravotních pojišťoven, což je plánováno na únor příštího roku. To nám umožní například pomocí rodného čísla dohledat potřebná data,“ připomíná doc. Anders.

Sebevraždy při hospitalizaci

Česká republika patří podle OECD k zemím, kde se stane v průběhu hospitalizace nejméně sebevražd (graf 2).

Díky ÚZIS existuje Národní registr hospitalizovaných, což je databáze obsahující data pacientů, kteří prošli zdravotním systémem. Ten ukazuje, jak je vysoké procentuální zastoupení těch, kteří spáchali sebevraždu při jakékoli hospitalizaci a do 14 dní po propuštění. Zhruba čtvrtina sebevražd se stane právě v tomto čase. „Nejohroženější skupinou jsou lidé s poruchou duševního spektra a s poruchami chování. V případě vykázané sebevraždy v době hospitalizace a do dvou týdnů po propuštění (přičemž u pacientů se schizofrenií patří 14 dnů po propuštění k nejčastější době, kdy sebevraždu vykonají) jsou důvodem smrti v celých 34 procentech případů duševní poruchy. Z hlediska duševních poruch a celkové hospitalizační historie mají nejčastěji lidé historii poruch způsobených alkoholem,“ připomíná doc. Anders. Téměř 90 procent pacientů, kteří jsou přivezeni na akutní psychiatrické oddělení a jsou po sebevražedném pokusu, v posledních několika letech bylo intoxikováno alkoholem nebo jinými psychoaktivními látkami. Nejčastějšími důvody sebevraždy v tomto období jsou reakce na stres a poruchy přizpůsobení, přičemž hned na druhém místě jsou poruchy způsobené alkoholem.

Sebevražednost lze v ČR díky záznamům Českého statistického úřadu sledovat již od roku 1878. Mimo jiné v nich lze pozorovat, že například k výraznému poklesu sebevražd dochází vždy v období světových válek a naopak k jejich nárůstu v dobách změn systému. Pro současnou dobu platí, že procentuální míra sebevražednosti je daleko větší, než tvoří příčiny úmrtí z jiných zevních příčin, jako jsou autonehody či úrazy. To je dáno mimo jiné i tím, že počet úmrtí ze zevních příčin stále klesá, zatímco sebevražednost po určitou dobu rostla. Podle odborníků je třeba se vedle primární prevence nyní zabývat i rolí praktických lékařů v péči o duševní zdraví, jejich vzájemnou spoluprací s psychiatry, ale také detekcí sebevražednosti v rámci hospitalizací ve všeobecných nemocnicích.

Doporučená preventivní opatření:

• Zajištění nízkoprahové dostupnosti služeb a možnosti kontaktu pro postižené osoby, což v podobě center duševního zdraví přináší probíhající reforma psychiatrické péče.

• Informování a trénink zdravotnických pracovníků mimo specializaci psychiatrie, především praktických lékařů a lékařů ve všeobecných nemocnicích, ve způsobech detekce a případného zvládání suicidální aktivity.

• Screening, resp. časná detekce, léčba a péče o jedince trpící duševními poruchami, závislostmi na psychoaktivních látkách, chronickou bolestí a akutní emoční nepohodou.

• Následná observace jedinců, kteří se pokusili spáchat sebevraždu, nabídka a poskytování komunitní formy psychiatrické péče.

• Snížení dostupnosti prostředků používaných v rámci suicidálního jednání (pesticidy, střelné zbraně, určité léčivé přípravky včetně omezení velikosti jejich balení).

• Práce s médii, diskuse s odborníky a způsob informování (v době informování o určité sebevraždě v tisku roste suicidalita a dokonce velmi podobnou technikou), využití internetu a sociálních médií.

• Zavedení pravidel pro užívání alkoholu s cílem redukovat jeho negativní dopad na psychické zdraví.

Jaká jsou rizika smrti u suicidiálních pacientů?

Vůbec první studie, jež se pokusila kvantifikovat suicidiální rizika, zjistila, že pět procent lidí, kteří se poprvé pokusí o sebevraždu, skutečně nakonec sebevraždou zemře – nejtypičtěji již při prvním suicidiálním pokusu nebo v průběhu následujících 12 měsíců.

Ačkoli suicidiální pokus je známým rizikovým faktorem pro pozdější úmrtí sebevraždou, odhady tohoto rizika se značně různí. Američtí investigátoři proto provedli v tomto ohledu vůbec první longitudinální, komunitně založenou studii, jež se zabývala suicidiálním chováním a souvisejícími riziky.

Použili data celkem 1 490 pacientů z Minnesoty (63 procent žen, průměrný věk 28 let), kteří se pokusili poprvé o sebevraždu (lékařsky zdokumentovanou) v průběhu období let 1986 až 2007. Čtyřicet osm lidí (3,2 procenta) zemřelo již při prvním pokusu (průměrný věk 33 let; 77 procent muži) a 33 (2,2 procenta) zemřelo při opakovaných pokusech (průměrný věk 42 let; 76 procent muži). Z těch, kteří při prvním pokusu přežili, ale později dokonali sebevraždu při opakovaném pokusu, jich tak učinilo celkem 82 procent během následujícího roku od prvního život ohrožujícího jednání. Použití střelné zbraně při prvním pokusu bylo spojeno s 140× vyšší pravděpodobností letálního konce než jakýkoli jiný zvolený způsob suicidia (střelné zranění 73 procent, oběšení deset procent, neléková otrava šest procent, předávkování léky deset procent); při pozdějších sebevražedných pokusech byl podíl zranění střelnými zbraněmi/ výbušninou nižší – 36 procent.

První pokus vedl ke smrti u osmi procent mužů ve věku 25 až 44 let a u jedenácti procent mužů ve věku 65 let a více. U těch, kteří přežili počáteční pokus, byly predilekčními faktory pro následnou sebevraždu vyšší věk a mužské pohlaví. Mnohem nižší pravděpodobnost opakované a dokonané sebevraždy vykazovali jednotlivci, kteří akceptovali po prvním suicidiálním pokusu psychiatrickou pomoc (OR = 0,2), ale jen 69 procent z přeživších první život ohrožující jednání se rozhodlo vyhledat psychiatrickou péči.

„Jiné předchozí studie ukázaly, že mnoho lidí, kteří spáchali sebevraždu, nikdy nevyhledalo pomoc zdravotníka či psychiatra a že přeživší, kteří litovali, že se jim pokus o sebevraždu nepovedl, mnohem pravděpodobněji později při opakovaném pokusu sebevraždu dokonají než ti, kteří po přežití prvního pokusu cítili úlevu, že jsou nadále naživu,“ komentoval v NEJM Journal Watch výsledky studie Joel Yager, psychiatr z University of Colorado (Denver School of Medicine). Podle něj by lékaři vyšetřující suicidiální pacienty měli řešit držení střelné zbraně v bezpečnostních plánech a měli by trvat na tom, aby pacient pravidelně docházel na kontroly v psychiatrické ambulanci.

Bostwick JM, et al. Suicide attempt as a risk factor for completed suicide: Even more lethal than we knew. Am J Psychiatry 2016 Aug 13:appiajp201615070854. [Epub ahead of print]

Zdroj: MT