Přeskočit na obsah

Podle nové studie „paradox obezity“ neexistuje

BMI by mohl nahradit WHtR
Ilustrační fotografie. Všechny osoby jsou modelem. Zdroj: iStock

Poměr pasu k výšce je lepším ukazatelem výsledků u pacientů se srdečním selháním než BMI. Nový výzkum vyvrátil myšlenku „paradoxu obezity“, který předpokládá, že u pacientů se srdečním selháním, kteří mají nadváhu nebo obezitu, je menší pravděpodobnost, že skončí v nemocnici nebo zemřou, než u lidí s normální hmotností.

Studie publikovaná v březnu 2023 v European Heart Journal upozorňuje, že pokud lékaři měří poměr pasu k výšce svých pacientů, místo aby se dívali na jejich index tělesné hmotnosti (BMI), domnělá výhoda přežití u osob s BMI 25 kg/m2 a více se ztratí.

„Paradox obezity“ se vztahuje ke kontraintuitivním zjištěním, která naznačují, že ačkoli lidé s nadváhou nebo obezitou mají větší riziko vzniku srdečních problémů, jakmile se u nich rozvine srdeční onemocnění, zdá se, že právě ti s vyšším BMI jsou na tom lépe a méně pravděpodobně zemřou než lidé s normální hmotností. V minulosti byla navržena různá vysvětlení, včetně skutečnosti, že jakmile se u někoho rozvinou srdeční problémy, tuk navíc ho určitým způsobem chrání před dalšími zdravotními problémy a smrtí, zvláště když lidé, u kterých se rozvine těžké a chronické onemocnění, často hubnou.

„Z tohoto vysvětlení se mohlo zdát, že život s obezitou je dobrá věc pro pacienty se srdečním selháním a sníženou ejekční frakcí. Věděli jsme, že to nemůže být správná úvaha a že obezita musí být spíše špatná než dobrá. Počítali jsme s tím, že část problému spočívá v tom, že BMI je slabým ukazatelem toho, kolik tukové tkáně pacient má,“ uvedl vedoucí výzkumu prof. John McMurray z University of Glasgow (UK),

BMI totiž nezohledňuje složení tělesného tuku, svaly a kosti nebo to, kde je tuk distribuován. „Bylo by možné předpokládat, že americký profesionální zápasník, který má více svalů, a japonský zápasník sumo, který má více tuku, oba se stejným BMI, by měli podobné riziko kardiovaskulárních onemocnění?“ ptají se v doprovodném úvodníku studie kardiolog prof. Stephan von Haehling a výzkumný pracovník Dr. Ryosuke Sato z lékařského centra University of Göttingen v Německu.

Tato studie je první, která se zabývá různými způsoby měření velikosti a proporcí pacientů, včetně BMI, ale také antropometrickými měřeními, jako je poměr pasu k výšce, obvodu pasu a poměru pasu k bokům, úpravou výsledků pacientů a bere v úvahu i další faktory, které hrají roli v těchto výsledcích nebo je předpovídají, jako jsou hodnoty natriuretických peptidů.

„Natriuretické peptidy jsou nejdůležitější prognostickou proměnnou u pacientů se srdečním selháním. Normálně koncentrace natriuretických peptidů u lidí se srdečním selháním stoupá, ale pacienti s obezitou mají nižší koncentrace než ti s normální hmotností,“ vysvětlil prof. McMurray.

Spolu s kolegy analyzoval data 1 832 žen a 6 567 mužů se srdečním selháním a sníženou ejekční frakcí, kteří byli zařazeni do mezinárodní randomizované kontrolované studie PARADIGM‑HF probíhající ve 47 zemích na šesti kontinentech. Když byli pacienti randomizováni, lékaři shromáždili údaje o BMI, krevním tlaku, antropometrických měřeních, výsledcích krevních testů, anamnéze a léčbě. Vědce zajímalo, kteří pacienti byli hospitalizováni se srdečním selháním nebo kdo na ně zemřel.

„Obesity survival paradox“ ukázal nižší úmrtnost u lidí s BMI 25 kg/m2 a více, ale to bylo eliminováno, když výzkumníci upravili výsledky tak, aby zohledňovaly všechny faktory, které mohou ovlivnit výsledky, včetně hodnot natriuretických peptidů. „Paradox byl mnohem méně patrný, když jsme se podívali na poměry pasu k výšce, a zmizel po úpravě o prognostické proměnné. Po úpravě BMI a poměru pasu k výšce se ukázalo, že více tělesného tuku bylo spojeno s vyšším rizikem úmrtí nebo hospitalizace pro srdeční selhání, ale bylo to patrnější u poměru pasu k výšce. Když jsme se podívali na poměr pasu k výšce, zjistili jsme, že horních 20 procent lidí s největším množstvím tuku mělo o 39 procent zvýšené riziko hospitalizace pro srdeční selhání ve srovnání s lidmi ze spodních 20 procent, kteří měli nejméně tuku,“ uvedl hlavní autor studie Dr. Jawad Butt z Kodaňské univerzitní nemocnice Rigshospitalet v Kodani.

BMI by mohl nahradit WHtR

Jak prof. McMurray shrnul, studie ukazuje, že žádný „paradox přežití obézních“ neexistuje, je‑li používán lepší způsob měření tělesného tuku. „BMI nebere v úvahu umístění tuku v těle ani jeho množství v poměru ke svalstvu nebo hmotnosti kostry, které se mohou lišit podle pohlaví, věku a rasy. Konkrétně u srdečního selhání přispívá zadržená tekutina k tělesné hmotnosti. Právě indexy, které nezahrnují hmotnost, jako je poměr pasu k výšce, objasnily skutečný vztah mezi tělesným tukem a výsledky pacientů v naší studii a ukázaly, že větší adipozita je ve skutečnosti spojena s horšími, nikoli lepšími výsledky, včetně častější hospitalizace a horší kvality života,“ dodává.

Obezita tedy není dobrá, a to ani u pacientů se srdečním selháním a sníženou ejekční frakcí. Tato pozorování vyvolávají otázku, zda hubnutí může zlepšit výsledky, a jsou zapotřebí další práce, které by to ověřily. Ve Velké Británii nyní National Institute for Health and Care Excellence (NICE) doporučuje, aby se pro běžnou populaci místo BMI používal poměr pasu k výšce, a lékaři jsou vyzýváni, aby tento přístup uplatňovali i u pacientů se srdečním selháním.

„Je to důležité, protože poddiagnostikování srdečního selhání u lidí žijících s obezitou je hlavním problémem primární péče. Symptomy dušnosti pacientů jsou často považovány pouze za důsledek obezity. Obezita je rizikovým faktorem a hnací silou srdečního selhání. Zatímco v minulosti mohl být pro pacienty se srdečním selháním a sníženou ejekční frakcí problémem úbytek hmotnosti, dnes je to obezita,“ varuje prof. McMurray.

„Současná zjištění vyvolávají poplach ohledně termínu ‚paradox obezity‘, o kterém se tvrdí, že je založen na BMI. Můžeme říci obézním pacientům se srdečním selháním, aby zůstali takoví, jací jsou? Abychom tuto otázku adekvátně vyřešili, paradox obezity by měl být revidován i u pacientů se srdečním selháním se zachovanou ejekční frakcí (HFpEF) a u štíhlých pacientů se srdečním selháním pomocí WHtR [poměr pasu k výšce], který lépe odráží patofyziologické procesy obezity, ale opodstatněné je také používání dalších testů k ověření účinku úbytku hmotnosti u ‚skutečně‘ obézních pacientů se srdečním selháním s vysokým WHtR,“ uvedli prof. von Haehling a Dr. Sato ve svém úvodníku.

Omezení studie spočívá v tom, že může být obtížnější přesně změřit tělesné tvary, jako je obvod pasu, zvláště když měření provádějí různí lidé, a mohou existovat další neznámé faktory, které by mohly ovlivnit výsledky. Analýza byla provedena na základě měření a dalších údajů získaných v době, kdy se účastníci zapojili do studie, a nezohledňovala žádné změny hmotnosti nebo obvodu pasu během období sledování; nebyly k dispozici žádné údaje o kardiorespirační zdatnosti účastníků, které by mohly mít vliv na vazbu mezi antropometrickými měřeními a výsledky; a nakonec pouze 153 pacientů mělo podváhu s BMI nižším než 18,5 kg/m2 a 171 pacientů s poměrem pasu k výšce nižším než 0,4 (0,5 je považováno za zdravý poměr), takže výsledky studie nemohou extrapolovat na pacienty s nízkým BMI nebo poměrem pasu k bokům.      

Sdílejte článek

Doporučené