Přeskočit na obsah

Pomazlení s pejskem je pro geriatrické pacienty blahodárnější než celá medicína

D7 shutterstock_1278494329
Foto: shutterstock.com

„Kardiologie je úžasný obor, skutečná vítězná medicína, jejíž efekt vidíte prakticky okamžitě. Ale člověk zraje celý život, hodně se toho naučí – a hodně toho s léty i pochopí,“ říká MUDr. Ilja Kotík, proč se čím dál tím více systematicky věnuje starším, křehkým nemocným. Na XXX. výročním kongresu ČKS převzal jako ocenění za svou celoživotní práci čestné členství České kardiologické společnosti.

Nebýt v socialistickém Československu v 70. letech minulého století nedostatek bytů, možná by se MUDr. Ilja Kotík, čerstvý absolvent Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, věnoval spíše některému z chirurgických oborů. Interna mu přišla, alespoň v té podobě, v níž se tehdy zkostnatěle vyučovala na fakultě, spíše nezajímavá.

Nicméně mladý doktor se musel vydat, pokud možno, tam, kde mu kynula alespoň nějaká naděje na získání bytu. Nejprve tedy do Chomutova na gynekologii. „Nastoupil jsem do porodnice – já, který jsem měl za sebou nějaké tři porody na fakultě. A hned ten první ‚opravdový‘ v Chomutově byl koncem pánevním… No, byl jsem z toho úplně vyřízený,“ zavzpomínal MUDr. Kotík po skončení slavnostního zahájení letošního výročního kongresu ČKS, během nějž převzal jako ocenění za svou celoživotní práci čestné členství České kardiologické společnosti.

V porodnici v Chomutově ale nezůstal dlouho, protože narukoval na vojnu do Karlových Varů, kde celkem logicky dostal nabídku stát se vojákem z povolání. „Tak jsem to vzal. Rozumějte, já to samozřejmě nedělal kvůli armádě, ostatně výcviku na vojenské katedře jsem coby medik moc nedal – když se mne v Motole ‚na cvičáku‘ vyučující ptal, jak se bojuje v lese, vzpomněl jsem si jen na starou známou poučku, že v lese prší vždycky dvakrát… No ale manželka byla těhotná, k bydlení jsme jeden čas měli jen půdu – tak jsem se kvůli tomu bytu vojákem nakonec stal.“

Upřímně řečeno, moc si nového bydlení – ani rodiny – neužil ani pak. „Kolegové, kteří studovali Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové, absolvovali povinné ‚kolečko‘ primárně ve vojenských nemocnicích, kde nastoupili. Pro nás ostatní nebylo tak jednoduché dostat se do nemocnice, chtěli nás mít hlavně na útvarech. Měl jsem na starosti vojenský výcvikový prostor Doupov, konkrétně jeho střelnice – a k tomu jsem si dělal ‚kolečka‘ po kouskách, tu v Plzni, tu v Praze v Ústřední vojenské nemocnici.“

MUDr. Kotík vzpomíná, že ÚVN měla (nejen) v 70. letech minulého století jistá privilegia. „A to jak co se týká techniky, tak léků – řadu těch, které se tu používaly, jsem z fakulty ani neznal, byly ‚ze Západu‘, hlavně ze Švýcarska, mezi nimi i první antiarytmika. Ale především jsem se tu setkal s docentem Červenkou, který s jedním stejně nadšeným inženýrem dokázal dát dohromady jednu z prvních koronárních jednotek u nás. Na rozdíl od Tesly, jejíž první monitory užívané tenkrát v ČR vůbec nefungovaly, tam měli monitorovací techniku od General Electrics, byl tam už i velín a centrální monitor… Jinak to ovšem byla taková velká dílna na koleni, dneska by nás za to určitě zavřeli – třeba dráty k bedside monitorům se vedly jen tak volně po zemi. Ale byl to už začátek skutečné léčby infarktů myokardu. Když jsem končil fakultu, bylo standardem, že pacient s velkým transmurálním infarktem ležel šest týdnů, s menším tři týdny na lůžku, nesměl vstát – a jinak se s ním nedělalo nic. Přednosta profesor Dufek, zajímavá, trochu rozporuplná postava, ovšem oplývající selským rozumem, jednoho dne došel k názoru, že když mají pacienti s infarktem vleže vykonávat velkou potřebu, je to pro ně vlastně mimořádně velká námaha – a tak nám řekl, abychom je posazovali. Tam někde byly začátky jakési časné rehabilitace, začínaly katetrizace, trochu jsme dovedli i ovlivnit maligní arytmie, protože jsme je už viděli na monitoru, měli jsme defibrilátory, tou dobou i zevní kardiostimulátory… A ta technika mě začala bavit, i když mnohé jsme si museli vyrábět sami, například kanyly nad kahanem.“

Po atestaci si zažádal v ÚVN o místo na kardiologii. „Ale tehdejší náčelník ÚVN, typický totalitní despota, mi na to řekl, že ani náhodou – že pro mne bude mít buď patologii, nebo laboratoř. ‚No tak tam se asi zblázním,‘ pomyslel jsem si – ani jedno jsem dělat nechtěl.“

Do hry naštěstí vstoupil již zmíněný profesor Dufek. „Zřejmě se za mě přimluvil – asi proto, že jak mne už poznal, došel k závěru, že by mi kardiologie asi opravdu mohla sedět. Dosáhl aspoň toho, že jsem mohl v ÚVN nastoupit na interní ambulanci. Pracoval tam mimo jiné doktor Háša, bratr režiséra Háši, který byl po roce 1968 poněkud v nemilosti, takže sem byl jaksi uklizen. A ten mi umožnil docházet i na koronární jednotku. Tak tenkrát začala moje kardiologická dráha v ÚVN – kdepak bych si tenkrát pomyslel, že nakonec zůstanu celých 45 let a vystřídám všechny možné funkce…“ K tomu jen dodáváme, že mnozí si MUDr. Ilju Kotíka pamatují jako vedoucího stálého lékařského konzilia prezidenta Václava Havla.

Dnes už se MUDr. Kotík akutní kardiologii nevěnuje. „Je to úžasný obor, skutečná vítězná medicína, jejíž efekt vidíte prakticky okamžitě. Ale člověk zraje celý život, hodně se toho naučí – a hodně toho s věkem i pochopí. Když jsem dosáhl důchodového věku, založili jsme s prof. Zavoralem v ÚVN Interní kliniku, takže jsem teď šéfem všeobecné interny a učím se rozumět starším pacientům. Seniorní populace, geriatrická křehkost, to je něco úplně jiného, to už není úplně ta vítězná medicína. Obor geriatrie se u nás teprve rozvíjí – stejně jako paliativa. Ta v ÚVN nikdy nebyla, teprve před časem jsem na ni získal grant. Kromě toho jsem u nás v nemocnici ještě garantem pro následnou péči. Od válečných veteránů přes LDN až po ošetřovatelská lůžka. K tomu teď inklinuji a možná k téhle medicíně, kde jde, pokud možno, o dobré stárnutí, nakonec přejdu zcela. Teď mám třeba pro naše geriatrické pacienty připravenu canisterapii. Starší lidé opravdu pookřejí, když za nimi do nemocnice, kam býval odjakživa zákaz vstupu psů, přijde pejsek a oni se s ním pomazlí – to je pro ně nejvíce blahodárné a žádná medicína to nedokáže…“

Jak ještě dodává MUDr. Kotík, za svůj profesní život vlastně zažil a na vlastní oči viděl dynamiku rozvoje moderní kardiologie v celé její šíři. „A paradoxně my, co jsme se vždy snažili držet u svých pacientů třeba krevní tlak co nejníže, se učíme udržovat u geriatrických pacientů tlak třeba i vyšší, než je norma – hlavně aby byl takový, při kterém se dokážou postavit a nepadat. Myslím, že jim nejvíce pomůžeme tím, když jim z jejich polypragmazie dokážeme odebrat aspoň polovinu léků a necháme je, pokud možno, kvalitně žít.“

Sdílejte článek

Doporučené

Bez pohybu to nepůjde

23. 6. 2022

V průběhu druhého dne XXX. výročního kongresu České kardiologické společnosti byla v rámci sekce České asociace preventivní kardiologie věnována…