Úspěch multidisciplinárních týmů závisí na mravenčí práci i na podpoře vedení
Vrchní sestra Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze Bc. Zuzana Fišarová působila několik let jako hlavní metodička projektu Multidisciplinarita. V rozhovoru se s námi podělila o své zkušenosti nejen ze zakládání, ale i následného fungování multidisciplinárních týmů.
- Multidisciplinární týmy zatím úspěšně fungují jen v některých psychiatrických zařízeních. Co je podle vás důvodem obtížnějšího zavádění multidisciplinarity do běžné praxe na některých pracovištích?
Základní problém vidím v tom, že téměř ve všech psychiatrických zařízeních se domnívají, že multidisciplinárně již pracují. Když jsme se začínajícím projektem objížděli skoro celou ČR, ve velké většině zařízení, která jsme navštívili, se tvářili, že to pro ně není nic nového. Problém ale je, že si myslí, že multidisciplinární přístup znamená virtuální spolupráci s komunitní péčí při propuštění pacienta. To ale zdaleka nestačí. Spolupráce musí být zahájena hned na začátku hospitalizace a musí probíhat po celou její dobu. Druhým velkým problémem je skutečnost, že ve velkých psychiatrických zařízeních – psychiatrických nemocnicích je hodně pacientů, a protože jsou z různých míst ČR, jsou v nich i lidé, kteří do CDZ nebo jiného zařízení psychiatrické komunitní péče patří na mnoha různých místech. V tu chvíli se může stát, že zdravotníci z daného zařízení nebudou mít čas se stýkat se všemi komunitními pracovníky, a nedojde tak k potřebné spolupráci, případně k navázání pacienta do komunitní péče během hospitalizace.
- Ale u vás to úspěšně zvládáte…
Ano, v našem případě nám Centrum duševního zdraví (CDZ) Podskalí nabídlo spolupráci i v případě, že „náš“ pacient není „jejich“, a pomůže nám navázat daného člověka na další potřebné služby. To je velká pomoc, protože CDZ jsou naopak spádová. Na klinice je méně pacientů, kteří „patří“ jinam než do Prahy. Ve velkých psychiatrických zařízeních jsme uvažovali např. o tom, zda by v tomto ohledu nepomohlo některá velká pracoviště „rozdělit“ na oddělení podle spádovosti, ale byl by to značný problém organizační a samozřejmě i zvykový. Kromě toho každý pacient potřebuje trochu jiné komunitní služby, někdo více zaměřené na bydlení, jiný na práci nebo sociální vyžití atd. CDZ se sice soustředí na všechno, ale jsou i jiné komunitní služby, které jsou zaměřeny na určitou problematiku.
Úspěšnost našeho multidisciplinárního týmu spočívá především ve společném úsilí vedení projektu, se kterým mne před lety seznámil přednosta naší kliniky doc. MUDr. Martin Anders, Ph.D. Projekt se mi líbil, protože mám ráda změny, a uvědomila jsem si, že tímto způsobem zatím nepracujeme. Museli jsme si přiznat, že v akutní psychiatrické péči až v době propuštění narychlo hledáme někoho, kdo se o člověka venku postará. To jsme začali postupně měnit a zdařilo se to i díky skvělé práci staničních sester, které se celého procesu ujaly a jsou jeho velkou oporou. Náš multidisciplinární tým ale mohl vzniknout a úspěšně fungovat hlavně díky podpoře vedení kliniky, tedy pana přednosty Anderse a paní primářky MUDr. Evy Kitzlerové, Ph.D.
- Jaká je na vašem pracovišti situace se zapojením lékařů do multidisciplinárních týmů?
Samozřejmě i lékaři se do multidisciplinárních týmů zapojili. A obzvláště na některých místech, jako jsou např. akutní příjmy, v nich hrají velmi podstatnou roli.
- Vaše pracoviště patří k těm, kde multidisciplinární tým úspěšně funguje již téměř pět let. Co to v každodenní práci vyžaduje?
To, že náš multidisciplinární tým je úspěšný, je dáno i tím, že jsme do procesu vstoupili v dobrou dobu. A to v době, kdy se měnil zákon o zdravotnické dokumentaci a změnil se požadavek na ošetřovatelskou dokumentaci. Toho jsme využili a místo stanovování ošetřovatelských diagnóz jsme zařadili hodnocení potřeb, kolo života a hodnoticí skóre GAF. Tím pádem sestry neměly tak velký pocit, že dělají něco navíc. Moc nám pomohla podpora náměstkyně VFN pro nelékařská zdravotnická povolání Mgr. Dity Svobodové, Ph.D., která chápe odlišnosti psychiatrické ošetřovatelské péče. Často jsem jinde, kam jsme při zavádění projektu Multidisciplinarita přišli, slyšela: „Co dalšího ještě po nás chcete, už teď toho máme strašně moc…“
Je také potřeba počítat s tím, že je to stále se opakující práce. U multidisciplinárního týmu 1. úrovně musíme např. novým lékařům zdůrazňovat, že jsou na jedné lodi se sestrami. Ale problém je i u sester, které se domnívají, že jejich náplní je jen zaopatřit základní potřeby, tedy dát léky, stravu atd. I naše týmy to zpočátku stálo úsilí, řadu školení, workshopů a přesvědčování všech zainteresovaných o tom, že jde o dobrou věc. A myslím si, že se nám to nakonec docela hezky podařilo, i když se stále musíme vracet a opakovat význam. Např. po roce fungování zrušil jeden ze základních týmů virtuální schůzku s komunitním týmem, protože zrovna neměli nikoho k „navázání“. Ale zde platí, že i když zrovna v danou chvíli nemáte nového pacienta, je potřeba se setkat a bavit se o pacientech stávajících, těch, kterým se po propuštění v CDZ daří, případně nedaří, nebo o práci samotné. Je to mravenčí práce, kdy je potřeba týmy neustále podporovat, stmelovat a vyzdvihovat dosažené úspěchy. My například vidíme, že najednou pacienti, kteří museli být dříve často rehospitalizováni, se přestali vracet nebo se vracejí za podstatně delší dobu.
- V čem konkrétně v praxi vidíte největší přínos multidisciplinárních týmů jak pro pacienta, tak pro zdravotnický/sociální personál?
Přínosem pro personál je v dlouhodobém horizontu zejména úspora času. Největší přínos ale jednoznačně vidíme u pacientů, u nichž se zkracuje hospitalizace a zlepšuje se kvalita života. I když je potřeba říci, že ne všichni hned souhlasí, někdo má pocit přílišného zasahování do života, často i rodiny takto úzkou spolupráci odmítají. Jsou totiž přesvědčeni, že v nemocnici jsou proto, aby se vyléčili, ne proto, aby se zde např. seznamovali, řešili bydlení nebo si hledali práci…
- Jak často se s takovýmto přístupem setkáváte?
Častěji je to asi u mužů. Ale na druhou stranu muž, který odmítne a po propuštění se k nám opět vrátí, spíš začne spolupracovat a následná spolupráce je pak pevnější. Oproti tomu ženy bývá jednodušší přesvědčit, navázat s nimi spolupráci hned zpočátku a motivovat je, ale častěji po propuštění spolupráci přeruší. Pak se samozřejmě vracejí a zkoušíme to znovu a znovu…
- Dlouhodobě je kritizována špatná spolupráce sociálního a zdravotního sektoru. Nakolik se v rámci multidisciplinárních týmů podařilo tyto překážky překonat?
Určitě to záleží na lidech, i začátek a vznik našich multidisciplinárních týmů nebyl úplně jednoduchý. Tehdy jsme byli hodně odděleni – pracovníci v komunitě, jak zdravotníci, tak sociální pracovníci, měli pocit, že my v nemocnicích děláme práci špatně. Viděli nás jen jako ty, kdo nemocné medikují, dávají jim injekce bez jejich souhlasu, omezují je atd., aniž by se ohlíželi na jejich potřeby. Naopak my na klinice jsme měli pocit, že pracovníci z komunity si nedovedou představit, jak se pacient chová v akutním stavu. Proto schůzky virtuálního týmu pořádáme přímo na akutním oddělení. Právě to totiž dá člověku pracujícímu v komunitním týmu jasnou představu o tom, jak se klient, který už třeba rok spolupracuje s CDZ, chová, když je v krizi anebo třeba přestane brát léky. To, že pracovníci z terénu začali chodit mezi nás přímo do nemocničního prostředí, jim přibližuje reálnou situaci. A naopak i my najednou vidíme, co všechno oni dělají. Máme větší pochopení jeden pro druhého, což je velmi důležité. A je to nejspíš i jeden z důvodů, proč se nám pacienti méně často vracejí a máme kratší hospitalizace.
- V čem dalším, kromě vzniku multidisciplinárních týmů, vidíte v praxi dopad reformy psychiatrie?
Právě multidisciplinarita, která se našeho zařízení dotkla asi nejvíc, stejně jako destigmatizační programy, osvětové kampaně nebo vznik center duševního zdraví patří jednoznačně ke zdařilým krokům reformy.
Byla bych ráda, kdyby existovalo víc lůžkových psychiatrických zařízení, jako je např. naše klinika, nebo i menší, která budou v blízkosti nemocnic. Naši pacienti jsou přeci normální nemocní a nevidím důvod, proč by nemohli být vedle chirurgie, interny atd. Přitom velké psychiatrické nemocnice jsou stále někde stranou, samy pro sebe, což vnímám jako určité „vymísťování“ těchto lidí.
Financování je důležitým faktorem a je samozřejmě potřeba víc propojit sociální a zdravotní péči. Nový DRG systém financování akutních lůžek nám otevřel oči, dokázali jsme zkrátit dobu hospitalizace i proto, že ekonomicky je nevýhodné držet pacienta na lůžku dlouho. Takže nejen vůči potřebám daného pacienta, ale i vůči ekonomické situaci zdravotnického zařízení je výhodné jej předat do rukou komunitní péče. Určitě je pacienta na propuštění potřeba připravit a zajistit následné služby, ale zároveň bychom ho neměli mít na lůžku třeba tři měsíce jen proto, že je to z nějakého důvodu možné a může to být pro nás snadnější. Jsem ale moc spokojená s tím, co se nám podařilo, že potřeby pacientů jsou na prvním místě. A i když je pořád co vylepšovat, hodně věcí se nám již povedlo.