Životní spokojenost je dovednost, kterou je potřeba se učit

Oblast mindfulness a péče o sebe sama je tématem, kterému zdravotníci v lékařských i nelékařských profesích věnují stále větší pozornost. Nejinak tomu bylo i na letošních Brněnských onkologických dnech, kde byl již tradičně o tyto přednášky velký zájem. Setkání onkologů se tentokrát zúčastnila i odbornice specializující se na mindfulness a kognitivní terapii u onkologicky nemocných Trish Bartleyová z Velké Británie. Na důležitost dobré psychické kondice a životní spokojenosti u samotných zdravotníků ve své přednášce upozornil doc. PhDr. Miroslav Světlák, Ph.D., z Ústavu lékařské psychologie a psychosomatiky LF MU a MOÚ v Brně.

Trish Bartleyová se zabývá kognitivní terapií založenou na mindfulness (MBCT) od prvních dnů jejího vývoje ve Velké Británii. Dnes je světoznámou učitelkou, školitelkou a autorkou specializující se na MBCT u onkologicky nemocných. Jak sama říká, první karcinom prsu jí byl diagnostikován v roce 1999, podruhé ji byla tato diagnóza sdělena o deset let později, a právě díky podpoře mindfulness týmu onemocnění zvládala mnohem lépe. Měla to štěstí, že se do severního Walesu přestěhovala právě v době, kdy byly dokončeny práce na MBCT pro depresi, a v roce 1999 se mohla podílet na raných školeních. S výukou onkologicky nemocných začala v roce 2001 v Severním Walesu a během let této práce vyvinula a upravila osmitýdenní program MBCT pro pacienty s onkologickou diagnózou. Nyní pokračuje ve výuce programů MBCT, školí učitele v různých částech světa a nabízí i individuální podporu (často přes Skype) založenou na mindfulness lidem se zhoubným onemocněním, kteří čelí život ohrožujícím výzvám.

Mindfulness v běžné onkologické péči

„Mindfulness neboli všímavost je o věnování pozornosti tomu, co se odehrává uvnitř nás a kolem nás v přítomném okamžiku. Jde o to uvědomovat si, co se v daném okamžiku děje v našem těle a v naší mysli, všímat si svého okolí, zejména přírody, kterou často opomíjíme, nebýt orientován jen na obrazovku a uvědomovat si, co právě děláme, a to s pocitem přátelství, laskavosti, soucitem, otevřeností a bez předsudků. To vše je pro onkologické pacienty zásadně důležité,“ vysvětlila T. Bartleyová.

Jak data potvrdila, MBCT snižuje na polovinu riziko relapsu u lidí s depresí v anamnéze. I proto NICE (National Institute for Clinical Excellence) výslovně doporučuje MBCT pro lidi, kteří měli tři nebo více epizod deprese. Kognitivní terapie u onkologických onemocnění založená na mindfulness (MBCT‑Ca), je specificky zaměřena na potřeby onkologických pacientů ve všech fázích jejich nemoci. Průběžná hodnocení naznačují, že u účastníků kursů se právě díky principům mindfulness zvyšuje úroveň pohody. Psychologický dopad onkologické diagnózy a léčby je závažný, přesto je ne vždy rozpoznán. Potřeby psychologické podpory jsou obtížně hodnotitelné a zejména deprese zůstává velice často poddiagnostikována. Přitom, jak T. Bartleyová zdůraznila, bylo potvrzeno, že z intervencí na základě mind­ful­ness benefitují onkologičtí pacienti hned v několika oblastech, kterým je tudíž potřeba se v praxi více věnovat. Jedná se o podporu kognitivních funkcí, emocionální wellbeing, management únavy, deprese, úzkosti a distresu.

Jak Trish Bartleyová připomíná, praxe žít více všímavě nabízí způsoby, jak se naučit více si vážit věcí – cítit se živější a přítomnější našemu světu. Pomáhá nám zpomalit z frenetického tempa a možná i znovu najít věci, které nás baví. Objevujeme schopnost být otevření a laskaví. Můžeme se naučit znovu milovat – nacházet radost a spokojenost v jednoduchých věcech. Mind­ful­ness nám také pomáhá naučit se reagovat na jinak obtížné situace. Namísto toho, abychom reagovali zkratovitě, okamžitě si představovali to nejhorší, naučíme se zastavit a vrátit se k přímé zkušenosti, kterou nyní zažíváme. To mění věci a dává nám příležitost najít jiné způsoby, jak zvládat to, co je pro nás náročné.

„Tím, co je pro nás pacienty s onkologickým onemocněním tím nejdůležitějším a na čem nám nejvíce záleží, je kvalita života. Pro každého je důležité dokázat stát pevně nohama na zemi, zastavit se a žít přítomností…“ uvedla T. Bartleyová, která vše podrobně popisuje v nedávno vydané knize pro nemocné s onkologickou diagnózou „Mind­ful­ness, laskavý přístup k bytí s rakovinou“. To nabízí šanci naučit se a procvičovat všímavost v jakékoli fázi onkologického onemocnění – ať bezprostředně po určení diagnózy, nebo v určitém okamžiku po léčbě. „Nejlepší způsob, jak vnést pozornost do každodenního života, je zúčastnit se osmitýdenního programu a učit se společně s ostatními. To však z různých důvodů není vždy možné. Proto jsem napsala tuto knihu, abych nabídla způsob, jak cvičit ve svém vlastním čase, v jakékoli hloubce, kterou si pacient zvolí, dokud nebude dostatečně zdráv nebo se nerozhodne navštívit osmitýdenní program,“ uvedla s tím, že aktuálně probíhá práce na novém projektu, který je otevřen k registraci zdravotnickým profesionálům (více informací na www.mindfulnessandcancer.com).

Průvodce praktika do duševní nepohody

„Společně akcentujeme potřeby našich pacientů a jen minimálně se zabýváme tím, jak pečovat o své vlastní zdraví. Přitom všichni již pacienty jsme nebo jimi do budoucna budeme. Starat se o své duševní zdraví je dovednost jako každá jiná,“ uvedl svoji přednášku v rámci vzdělávacího semináře pro praktické lékaře a neonkology doc. PhDr. Miroslav Světlák, Ph.D., z Ústavu lékařské psychologie a psychosomatiky LF MU a MOÚ v Brně. Podle něho by si každý měl položit otázku, jak moc systematicky a vědomě investuje čas na to, aby rozvíjel dovednosti stojící v pozadí podpory vlastního duševního zdraví. Ty jsou zcela zásadní, protože to, jak se cítíme, určuje, jak žijeme život a zvládáme vše, co se v něm odehrává.

„Všichni směřujeme ke štěstí, snažíme se minimalizovat averzivní podněty v našem prostředí a maximalizovat to, co je příjemné. Abychom se cítili šťastnější, musíme se ale smířit s tím, že nám naše mysl tak trochu lže. Za každou cenu se snažíme o věci, o kterých předpokládáme, že nám přinesou pocit štěstí, nakonec nás však neudělají tak šťastnými, jak jsme očekávali,“ vysvětlil doc. Světlák s tím, že existují nepříjemné vlastnosti naší mysli, které nás do neštěstí dostávají. Patří k nim:

Intuice – o spoustě věcí si představujeme, že nám přinesou určitou úroveň štěstí a pocitů, které jsou pro nás žádoucí, a my děláme v životě vše pro to, abychom se cítili lépe. Výzkum ale ukazuje, že většina z těchto intuicí je nesprávná a že chceme to, co nás ke štěstí dovést nemůže. Např. ekonomický předpoklad, že s nárůstem materiální produkce poroste i uspokojení, se empiricky nepotvrdil. Ukázalo se, že máme‑li co jíst a máme střechu nad hlavou, vytrácí se vztah mezi životní spokojeností, pocitem duševní pohody a penězi, které vyděláváme. Věty typu „až mě povýší, až budu na dovolené, až bude dostavěný dům…“ jsou intuice slibující, že nám bude lépe a tento stav bude udržitelný. Nicméně výzkum potvrdil, že to nejsou cesty ke štěstí, ale intuice, které nás opakovaně zrazují.

Referenční body – rysem mysli je skutečnost, že nemáme tendenci myslet objektivně, ale tíhneme k tomu, porovnávat všechny své životní výsledky s něčím nebo někým jiným. Referenční bod je něco, co nám může vzít relativní životní spokojenost, kterou dávno máme, ale ve chvíli, kdy se začneme srovnávat, vymizí. „Druhá cesta do neštěstí je: srovnávejte se vždy a za všech okolností, protože na světě vždycky najdete někoho lepšího, chytřejšího, krásnějšího, někoho, kdo má větší dům a vydělává víc peněz,“ říká doc. Světlák.

Hédonická adaptace – další nepříjemnou vlastností mysli je, že má tendenci si na věci zvykat. Říká nám, že největší příval štěstí a radosti vnímáme ve chvíli, kdy něco zažijeme poprvé. Na to pak nastupuje intuice s tím, že příště tomu tak bude zase. Avšak zatímco při první zkušenosti je zážitek nádherný, časem si na něj zvykneme a očekáváme stále víc. Vědecké označení „hédonická adaptace“ znamená, že věci, které zpočátku velmi ovlivňují naše štěstí, přestanou mít časem stejný vliv.

Zkreslení dopadu „Impact Bias“ – u hédonické adaptace existuje další problém, kterým je skutečnost, že nevíme (až do vyslechnutí této přednášky), že k ní dochází. To vede k dalšímu zkreslení označovanému jako „zkreslení vlivu“. Zde předpokládáme, že stane‑li se něco dobrého, bude to mít velký vliv na naše štěstí, a to po dlouhou dobu. „V praxi to znamená, že máme tendenci se soustředit jen na určité věci, které jsme si předem zvolili, a předpokládáme, že přesně ony jsou tím důležitým, co nám musí přinést štěstí. Např. koupíme si vysněný dům za Brnem, ale zapomeneme na to, že budeme muset koupit další auto, které budeme splácet, a že dvě až tři hodiny denně strávíme v dopravní zácpě. Jestli existuje něco, co je v životě limitované, je to čas. Další cesta do neštěstí je tedy zaměřit se jen na jeden aspekt věci, od kterého očekáváme uspokojení, a na všechny ostatní zapomenout,“ říká doc. Světlák.

Co nám tedy pomůže ke štěstí?

Špatnou zprávou je, že zmíněné rysy naší mysli nelze odstranit. Nicméně důležité je, abychom si toto zkreslení byli schopni uvědomit. Jediným způsobem, jak pracovat s našimi předsudky, je chovat se jinak, a naštěstí existuje pět pilířů, díky nimž je možné toto zkreslení vyvážit.

Tím prvním je sociální spojení, které ukazuje, že situace se zlepší ve chvíli, kdy se přestaneme soustředit na to, co by nám mělo přinést očekávané štěstí, a zaměříme se na to, co se skutečně zdá být z vědeckého pohledu platné, tedy že trávíme čas s lidmi, kteří jsou nám blízcí. Studie potvrzují, že lidé, kteří tráví více času se svými blízkými, jsou v životě šťastnější. Výzkumy zároveň opakovaně dokládají, že systematicky špatně odhadujeme, jak dobře se budeme cítit v sociálním spojení. Dalším důležitým pilířem je orientace na druhé, kterou často podhodnocujeme. Neočekáváme, že by nám blízkost druhých lidí a interakce s nimi mohla přinést nějaké velké uspokojení. Často si mylně myslíme, že péče jen o sebe je cestou ke štěstí. Důkazy ale ukazují, že šťastní lidé jsou mnohem více orientováni na druhé. „Říkáme si: to není ono, nehodí se, abych tam šel, s ním už jsem mluvil a nemá to cenu atd. Ale zdá se, že když překonáme tuto averzi, nebo spíše představu o tom, že něco nefunguje, a setkáváme se, přináší nám to pocit životní spokojenosti,“ říká odborník.

Mnoho důkazů naznačuje, že důležitá je i vděčnost. Potvrzuje se, že lidé, kteří jsou v životě šťastní, si kontinuálně uvědomují věci, které můžeme nazvat jako požehnání, tedy vesměs to, co je obecně vnímáno jako samozřejmost. Schopnost vychutnávat si je další rozměr, který potřebujeme v životě rozvíjet. Paradoxně jsme již dávno vystaveni podnětům, které nás mohou učinit šťastnými, ale obvykle si jich nevšímáme, takže jedním z důvodů, proč nevedou dobré okolnosti v našem životě ke štěstí, je, že je opomíjíme. Vychutnat si detaily maximalizuje pocit životní spokojenosti. A samozřejmě nemůžeme opomenout pohyb. Často totiž zapomínáme, že tělo je propojeno s myslí. Rychlý způsob, jak změnit to, jak se cítíme emocionálně, je více se hýbat.

Pozor ale na diktát štěstí a opomenutí skutečného trápení. Cesta ke štěstí a cesta z duševní nepohody je jiná než cesta z duševní nemoci. „Mysleme na to, že v praxi praktického lékaře a kohokoli, kdo pracuje s lidmi, bychom měli zásadně odlišovat mezi tím, co je duševní nepohoda, která do života patří, je výsledkem přirozeného fungování naší mysli a jsme schopni ji pomoci zmíněných metod ovlivnit, a tím, co je duševní nemoc. Ve chvíli, kdy se jedná o duševní poruchu, je samozřejmě základem konzultace s odborníkem,“ zdůraznil doc. Světlák. Jak dodal, pokud ale o změnách naší mysli budeme jen přemýšlet a nebudeme je praktikovat, nic se nezmění. „Pokud budeme o posilovně jen mluvit, nikdy nám svaly nenarostou, a stejné je to např. s tréninkem vděčnosti. Pokud si večer nevypíšu do sešitu pět věcí, za které jsem ten den byl vděčný, nic se nepromění. Chceme‑li změnit konektivitu vlastního mozku, potřebujeme neurony vystavit jinému způsobu uvažování, chování. Až poté se začnou přepojovat a my se můžeme cítit lépe,“ uzavřel doc. Světlák.