Interaktivní fenomenologie: když rutina otevírá cestu k inovaci

Otázka kvalitní přípravy nové generace odborníků patří dnes k nejdiskutovanějším tématům medicíny. Autoři v posterové prezentaci zdůraznili, že právě prostředí týmové spolupráce odhaluje fenomény spojující odborný pokrok s lidskou zkušeností, a snažili se ukázat, jak se to, co je objektivně dáno, promítá do osobního vnímání jednotlivce.

Na tomto základě je postaven koncept, který autoři sdělení označují jako interaktivní fenomenologii. Jejím cílem je propojit zkušenosti napříč generacemi a obory a vytvořit prostředí, kde se odborné znalosti a individuální perspektivy vzájemně obohacují. Podle autorů takto pojatá spolupráce přispívá nejen k profesnímu růstu, ale i k udržení dialogu, respektu a sdíleného partnerství v každodenní praxi.

Právě v onkochirurgické praxi je podle autorů nejlépe vidět, jak se tyto principy promítají do rozhodování, volby postupů i fungování týmu.

Rozhodování v reálném čase stojí na rutině i roli autority

Při samotném výkonu onkochirurgie je podle autorů klíčová fáze realizace, která musí tvořit propojený celek – od odhalení možných řešení přes rozhodnutí o nejvhodnějším postupu až po jeho uvedení do praxe a dosažení výsledku. Významnou roli v tomto řetězci hrají rutiny. Ty mohou mít dvě podoby – otevřenou, která podporuje růst a udržuje vysoký standard kvality, nebo uzavřenou, jež vede ke stagnaci a poklesu. „Zdravá rutina vede ke kvalitnímu řešení. Dobře rozvíjená rutina podporuje inovaci, inovace posiluje dialog, rozšiřuje poznání a zlepšuje praxi. A tento proces funguje i opačně – praxe obohacuje poznání, dialog inovace,“ uvedli autoři.

Neméně důležitá je podle nich i role autority. Může být direktivní, kdy jasně určuje směr, nebo modulační, která funguje spíše jako průvodce a podporuje hledání společného řešení. Právě rozdíl mezi těmito rolemi se odráží v praxi. Direktivní styl totiž často omezuje růst mladších kolegů. „Často se jim nedává prostor – ‚nebudu se s tím zdržovat‘. Stávají se tak jen vykonavateli cizích rozhodnutí, ne partnery. Pokud tento styl převažuje, hrozí stagnace nebo pokles kvality výsledků,“ popsali.

Naopak modulační role autority otevírá prostor pro otevřenou a rovnocennou spolupráci. Každý účastník rozhodování má podle autorů možnost vnímat věci z vlastního úhlu pohledu a svobodně se vyjádřit, aniž by musel čelit konfliktu a obavám. Tato atmosféra podporuje odbornou spolupráci a umožňuje i méně zkušeným aktivně růst. „Takový přístup je pevný, dynamický a rozšiřující obzory. Tento styl neznamená, že autorita přestává být autoritou,“ zdůraznili.

Rozdělení odpovědnosti sleduje podle autorů tři hlavní cíle – blaho pacienta (salus aegroti), profesní růst a rozvoj odborných kompetencí. Chirurgická rozhodnutí přitom spojují okamžitou akci s rozvahou a přesností ruky a často se pohybují i mezi praktickou a etickou rovinou. „Rozhodnutí se uskutečňuje v reálném čase, jeho výsledek je konečným a nenávratným aktem. Finis coronat opus – výsledek korunuje úsilí,“ připomněli.

Součástí profesního růstu je i systematická zpětná vazba. „Poznání rozvíjíme tím, že systematicky sledujeme vlastní výsledky a průběžně je porovnáváme s odbornou literaturou,“ dodali. Tento proces podle nich poskytuje užitečnou vazbu a pomáhá objektivně hodnotit kvalitu práce.

Kompetence se rozvíjejí jen v prostředí respektujících vztahů

Na kvalitě chirurgické práce se podle autorů nepodílí jen samotný proces realizace, ale i osobní kompetence jednotlivců. Ty tvoří čtyři základní složky: vědění, vidění, vhled a jednání. „Odborník musí ovládat potřebné znalosti, rozpoznat podstatu situace, vidět to, co je třeba řešit, a společně s partnery aktivně hledat řešení – tento sdílený svět se pak stává základem pro jednání a akci,“ uvedli.

Právě vnitrooborová a mezioborová spolupráce podle autorů vytváří prostředí, kde se tyto kompetence mohou nejlépe rozvíjet. Je přitom typická svou dynamikou – pohybem mezi rovností a hierarchií, mezi sbližováním a odlišováním názorů, mezi spoluprací a napětím. Podobně funguje i spolupráce napříč generacemi: zkušenější členové týmu přinášejí znalosti a vhled, mladší zase nové perspektivy. „Teprve když se tyto různé pohledy potkají a začnou se navzájem doplňovat, vzniká prostor pro skutečně společné rozhodování,“ zdůraznili autoři.

Neméně důležité jsou i samotné vztahy, které takovou spolupráci umožňují. Pokud účastníci respektují odlišné pohledy, vzniká synergie, inkluze a prostor pro pokrok. Naopak odmítání jinakosti vede podle autorů k vylučování, nestabilitě a zpomalení rozvoje. „Kvalitní vztahy se opírají o přesnost, otevřenost, úctu, vyžadují osobnostní a emoční vyspělost, tedy schopnost jednat čestně, stát si za pravdou a odolávat tlaku konformity,“ připomněli. Dodali, že pokud tyto hodnoty chybějí, objevuje se nesoulad, který se může projevovat například povýšeností či lhostejností.

Autoři uzavřeli, že právě propojení těchto tří oblastí – realizace, kompetencí a vztahů – tvoří ucelený rámec profesního rozvoje a spolupráce. Jeho smyslem je nejen zkvalitnění samotné onkochirurgické péče, ale i vytváření prostředí, v němž mohou jednotliví odborníci naplno uplatnit své schopnosti a společně posouvat obor dál.