Návrat po nemoci z pohledu psychologa

Ani letos na BOD nechyběla sekce pacientů. Jedna z přednášek byla věnována problematice návratu do zaměstnání po onkologickém onemocnění, a to očima psychologa.

Doc. PhDr. Iva Burešová, Ph.D., z FF MU a Psychologického ústavu v Brně, zdůraznila, že v každé fázi onemocnění (od stanovení diagnózy až po návrat do zaměstnání) hrají roli individuální vlastnosti pacientů: „Někdo nemoc přijme celkem snadno, někdo ji vnímá a prožívá těžko. Víme, že existuje psychické nastavení osobnosti, které předurčuje k lepšímu zvládání nemoci a zvyšuje šanci na delší život. Na druhé straně spektra pak máme osobnosti, které si bez psychologické pomoci sami neporadí.“

Podle doc. Burešové je pro pacienty při rozhodování, zda a kdy se vrátit do zaměstnání, zásadní důsledně zvážit, zda jsou vyrovnáni se svou diagnózou a jsou schopni zvládat fyzické a psychické důsledky léčby – zda mají nastavené mechanismy, které je udrží v optimálním stavu (dostatečné pamatování na sebe a naslouchání vlastnímu tělu a jeho možnému přetížení).

Psychologové definují tři faktory ovlivňující vyrovnání se s nemocí: emoční stabilita (jde o vrozenou komponentu psychiky), úroveň rezilience (nezdolnosti, míry, s jakou jsou jedinci schopni zvládat obtíže a překážky) a míra perfekcionismu. „Míra perfekcionismu určuje, které životní role je pacient schopen v zájmu svého zdravotního stavu opustit, nebo v nich polevit. Jde například o roli dokonalé manželky, milenky, matky, kamarádky, zaměstnance. Důležitá je schopnost koncentrovat se na sebe, aby došlo co nejdříve k zotavení po léčbě,“ doplnila doc. Burešová.

Důležité je také nezapomínat na komunikaci, a to jak v rámci rodiny, tak na pracovišti „V rámci rodiny a vztahu je třeba otevírat komunikaci o nespavosti, únavě, narušené sexualitě, v rámci pracoviště není doporučeno skrývat následky náročné léčby. Je také vhodné umět požádat o sociální a psychologickou podporu,“ zdůraznila doc. Burešová a dodala, že z průzkumů a zkušeností s pacienty vyplývá, že řada pacientů tuto pomoc nevyhledává, nechtějí zdravotnický systém dále zatěžovat. Platí však, že psychologická podpora by měla být v případě vážného onemocnění standardem – dle dostupných studií to má silný pozitivní vliv na délku trvání choroby a délku života po nemoci.

Žádoucí oblasti psychologické podpory 

„Ukazuje se, že pacient hodně dá na doporučení svého lékaře ohledně rozhodnutí vyhledat pomoc psychologa,“ uvedla doc. Burešová a apelovala na onkology, aby si všímali také psychického stavu svých nemocných a včas jim navrhli možnost vyhledat psychologickou pomoc – současně je vhodné nabídnout dostatečné a úplné informace, protože řada pacientů na psychologickou pomoc stále pohlíží jako na stigmatizující záležitost. „Pacienti ocení seznam akreditovaných specialistů zaměřených na onkologické nemocné.“

Zajímavé výsledky přineslo i dotazování pacientů na preferované formy psychologické péče. Onkologičtí pacienti nejvíce vítají intervenci na počátku onemocnění, kdy se musejí vyrovnat s faktem diagnózy, ale ocení pomoc i v průběhu léčby a remisi. Poměrně hodně pacientů by uvítalo i dlouhodobou individuální terapii. „Důležitá je pro pacienty také možnost krizové intervence v nějakém závažném zátěžovém okamžiku a hodně volají po podpůrných skupinách, které jim umožní sdílení zkušeností, včetně intimních témat,“ uvedla doc. Burešová a doplnila, že problém je, že pacienti, zejména muži, mají tendenci odmítat psychofarmakoterapii, a to i v případě, že čelí už těžším depresím.

Z preventivních důvodů je podle doc. Burešové klíčové znát i nejčastější důvody pacientů pro nevyhledání psychologické péče: mají pocit, že nemoc zvládnou sami, myslí si, že mají dostatek podpory v rodině či partnerovi, nevědí, že by něco takového mohli využít (nedostatek informací), stydí se, nechtějí obtěžovat, nevyznají se jako laici v nabízených službách, psychologická péče pro ně není finančně dostupná nebo je odrazují dlouhé objednací lhůty. Podstatným faktorem je i pohlaví – muži mají více než ženy tendenci odmítat psychologickou podporu.