Krize duševního zdraví adolescentů: tlak na dětskou a dorostovou psychiatrii

Počet dětí a adolescentů v psychiatrické péči neustále stoupá, zejména pak u některých diagnóz. Tlak na psychiatrické služby je enormní. Snahou odborníků je zjistit, proč k tomu dochází a jak z této situace ven. Posilování resilience důležité pro duševní zdraví ale není zdaleka jednoduché.

Kritickému a mnohostrannému přetížení v ČR čelí zejména dětská a dorostová psychiatrie. „Data ukazují, že nejde o mediální paniku, ale o realitu klinické praxe. Čísla potvrzují bezprecedentní nárůst psychopatologie v dospívání a nárůst nespokojenosti se svým duševním, ale i fyzickým zdravím u adolescentů v řadě zemí světa. V Česku má téměř třetina dívek a více než desetina chlapců ve věku 11–20 let zkušenost se sebepoškozováním. Linka bezpečí hlásí až trojnásobný nárůst těchto intervencí oproti roku 2016. Alarmující jsou i údaje o sebevražednosti. Sebevražda je v ČR druhou až třetí nejčastější příčinou úmrtí ve věkové kategorii 15–24 let. V roce 2023 zemřelo v ČR sebevraždou 48 dětí a mladistvých do 19 let, což je nejvyšší číslo za poslední dekádu,“ uvedl v rámci sympozia Psychiatrické společnosti ČLS JEP: Psychiatrie a společnost pod tlakem, které se konalo 15. ledna 2026 v rámci 68. česko-slovenské psychofarmakologické konference, dětský psychiatr a ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany doc. MUDr. Michal Goetz, Ph.D., místopředseda Sekce dětské a dorostové psychiatrie PS ČLS JEP.

Co říkají data

Počet dětí a adolescentů v psychiatrické péči se od roku 2010 zvýšil o 73 procent. Data ÚZIS a sexuologických pracovišť také ukazují strmý nárůst genderové dysforie a inkongruence. Zatímco v roce 2010 navštívilo specialistu s hlavní či vedlejší diagnózou poruchy pohlavní identity 57 dětí a o úřední změnu pohlaví ve věkové skupině 15–19 let zažádalo 44 osob, v roce 2022 to bylo již 661 osob. Jde o nárůst o více než 1 000 procent za 12 let, přičemž 76 procent tvoří dívky (+1 280 %).

Podle vykázané ambulantní nebo lůžkové péče došlo mezi lety 2010–2023 k nárůstu depresivní poruchy o 225 procent, poruch změny osobnosti o 260 procent, poruch osobnosti o 172 procent, OCD (obsedantně kompulsivní porucha) o 118 procent a neurotické, stresové a somatoformní poruchy o 91 procent.

Problém se netýká jen ČR, ale celého světa. To, že se duševní zdraví adolescentů horší, prokázala studie probíhající ve 41 zemích (1994–2022) mapující duševní a tělesné zdraví. Ta ukázala, že za posledních 25 let došlo k více než dvojnásobnému nárůstu problémů s prudkým nárůstem po roce 2010, akcelerovaným pandemií covidu-19, s trendem výraznějším u dívek než u chlapců. Z psychických potíží se jednalo zejména o špatnou náladu, nervozitu, problémy se spánkem, z fyzických to byla nejčastěji bolest hlavy, zad nebo břicha.

Jak doc. Goetz upozornil, nepřibývá klinicky podmíněných problémů, ale těch, které jsou způsobeny horší regulací emocí. Hovoříme o tzv emoční dysregulaci, kdy je pro děti/adolescenty obtížné rozpoznat, jak se cítí, obtížné je uklidnit se po emočním vzrušení, časté jsou intenzivní prožitky úzkosti, smutku, zlosti a dochází k významným změnám nálad. Dalším rysem je sebepoškozování, suicidální pokusy a abúzus, dochází k problémům ve vztazích, hypersenzitivitě a impulsivnímu chování.

Proč se tak děje nejvíce právě u adolescentů? Jak doc. Goetz vysvětlil, adolescence je obdobím přirozené nestability a nejistoty. Pro biologickou dispozici adolescenta je typické, že excitační systémy mozku dozrávají rychleji než inhibiční a mají reaktivnější systém odměny (snadněji si zvykají na odměnu). Z psychologického hlediska jsou adolescenti emocionálnější, zároveň jsou v opozici a současně jsou málo sebejistí. Srovnávají se a přitom jsou velmi citliví na výsledek srovnání. Bývají radikální a náchylní k černobílému vidění, myslí méně konkrétně a narůstá u nich impulsivita. Život jim zatím připadá nekonečný, snadněji prožívají ambivalentní emoce, jsou náchylnější k nudě. Vymezují se, ale zároveň chtějí někam patřit, s něčím se identifikovat.

„Dítě s větší či menší resiliencí, kterou získává vrozenými dispozicemi nebo výchovou, vstupuje do období adolescence, kdy se utváří jeho dospělá identita a zesíleně na ně působí sociální a environmentální faktory. Může dojít k narušení ‚imunity‘ dospívajícího vůči stresu, aniž by byly patrné zjevné psychiatrické symptomy a dochází k erozi endogenních i exogenních ochranných mechanismů. To může progredovat do tzv. prodromálního období, kdy se objevují první příznaky, které jsou pravidelnější, častější a vzájemně se ovlivňují (nespavost, úzkost, negativní sebepojetí, experimenty se sebepoškozováním a návykovými látkami). Pokud stav pokračuje dál, může progredovat do vážného psychiatrického onemocnění, jako jsou deprese, úzkostné poruchy, opakované sebepoškozování (NSSI) a suicidální jednání. V současné době jsou velmi sofistikované prostředky k šíření informací a emocí mezi adolescenty a dochází k vzájemnému ovlivňování komunit, které se posilují spíše v tom negativním než pozitivním, což ještě posilují algoritmy sociálních sítí,“ vysvětlil doc. Goetz.

Tři etapy vývoje obtíží

„Současná epidemie sebepoškozování a suicidálního chování u adolescentů představuje reálné duševní poruchy, jejichž nárůst je ovšem základně podmíněn neřešením či nedostatečným podchycením procesů změn duševního stavu v jejich raných fázích vývoje. Ten můžeme rozdělit do tří etap. První je sociální zranitelnost, která souvisí s obrovskými změnami celého sociálního ekosystému dospívání. Proměnily se tradiční sociální vazby a zásadní roli hrají digitální technologie, chybí naopak systematický trénink psychosociální odolnosti. V další etapě přichází snížená schopnost zpracovávat běžnou vývojovou zátěž, což se projevuje například jako úzkost, depresivní nálada nebo sociální stažení. Ve třetí etapě pak přichází reálné duševní onemocnění, které vyžaduje psychiatrickou péči. V každé etapě přitom existují efektivní možnosti, jak rozvoj duševních obtíží zvrátit,“ vysvětluje docent Goetz.

V první fázi má zásadní vliv rodina a způsob výchovy, kdy dítě musí zažívat přiměřenou zátěž a odpovědnost, které se, mimo jiné, učí volnou hrou. Důležitá je podpora face-to-face vazeb, sportovní, umělecké a jiné kroužky a aktivity, kde je nutná reálná interakce. I při těchto aktivitách se dítě učí zvládat zátěž, například při prohrách v soutěžích, a někdy zkrátka „zatnout zuby“ a přidat.

Ve druhé fázi se podle odhadů může nacházet až 30 procent dospívajících – to je čtyři až šest žáků v každé průměrné školní třídě. Zde mají zásadní vliv online média, kyberšikana a neustálé srovnávání se s obrazem na sociálních sítích. Důležitý je i vliv biologických faktorů, jako je nedostatek pohybu nebo spánku. V této fázi mohou pomoci školní psychologové nebo například krizové linky a chaty a psychoedukace rodičů.

Co všechno může ovlivňovat resilienci adolescentů?

• Posun od sebekontroly ke spontaneitě a od odolnosti ke zranitelnosti

Již v 60. letech odmítala generace hippies normy sebekontroly v oblasti sexuality, práce i autorit a vyzdvihovala život tady a teď a autenticitu emocí, od 80. let jazykové analýzy ukazují, že termíny spojené s požitkářstvím výrazně nabývají na četnosti. Osobní svoboda je vnímána jako právo spontánně si dopřávat a realizovat vlastní přání, nikoli svá přání a emoční projevy sebedisciplinovaně ovládat.

Dále můžeme podle doc. Goetze pozorovat vývoj od adorace odolnosti k adoraci zranitelnosti. Počátek 20. století je typický kultem tvrdosti - pro generace formované hospodářskou krizí a světovými válkami byly běžné narativy oběti, povinnosti, sebezapření a „zatnutí zubů“ s tím, že utrpení má být neseno mlčky a přetaveno v charakter. Ve druhé polovině 20. století nastává obrat ke zranitelnosti. Pro 60. a 70. léta je typická psychologizace každodenního života provázená rozvojem psychoterapie a konceptů, jako je trauma, stres a zranitelnost, kdy je legitimizováno sdílení křehkosti namísto jejího skrývání.

„Pro konec 20. a začátek 21. století je typická normalizace a idealizace zranitelnosti, která se stává klíčovým morálním pojmem v bioetice, sociální filosofii a politických debatách. Zranitelnost je chápána jako univerzální lidský základ, z něhož plynou povinnosti podpory a péče, nikoli jen jako deficit. Kulturní diskurs často interpretuje životní obtíže primárně prismatem křehkosti a újmy. Přináší destigmatizaci, ale může oslabovat starší narativy, které vnímaly utrpení jako zdroj růstu a odolnosti,“ vysvětlil doc. Goetz.

• Subjektivizace hodnot a identity

Dochází k postupnému poklesu přesvědčení, že morální hodnoty jsou absolutně dané. U generace Z převažuje přesvědčení, že morálka je proměnlivá a individuálně určená, nikoli pevně daná a univerzální. Tato generace např. jen ze 34 procent souhlasí, že lhaní je špatné, zatímco generace baby-boomers (poválečná generace) považuje lhaní za špatné v 54 procentech a ve 42 procentech věří v absolutní morální pravdu.

Mění se i postoj k rodině. Výzkumy z roku 2023 ukazují postupný pokles podpory tradičního modelu rodiny. Přitom práce z let 2003 a 2005 upozorňují, že široká tradiční rodina je důležitým homeostatickým mechanismem pro duševní zdraví.

• Změny ve výchově dětí a trávení volného času

Zavádí se pojem „helikoptérové rodičovství“, kdy rodiče musejí mít absolutní kontrolu nad bezpečím dítěte. To však vede ke snížení autonomie dítěte a zároveň zvyšuje úroveň úzkosti. Oslabuje vnitřní motivaci a schopnost převzít odpovědnost za vlastní chování. Pokles nestrukturované volné hry, samostatného pohybu venku a sportu omezuje příležitost k rozvoji odolnosti, schopnosti řešit problémy a zvládat frustraci.

• Změna přístupu k tělesné integritě, k normalizaci trvalých modifikací

Zatímco u generace baby-boomers se např. tetování vyskytuje ve 13 procentech, u mileniálů je to již 41–47 procent. „Za posledních deset let došlo u tetování k posunu od stigmatizace k běžné normě. Důležité je, že celkový počet tělesných modifikací i počet piercingů pozitivně koreluje s opakovaným sebepoškozováním,“ uvedl doc. Goetz.

• Společenská normalizace násilí a desenzitizace

Například současné detektivní příběhy obsahují ve srovnání s klasickými díly mnohem více násilí a vyzdvihují bizarní, psychologické nebo psychopatologické prvky. Studie přitom ukazují, že expozice mediálnímu násilí vede k neuronálním změnám. „Mediální násilí může vést jak k desenzitizaci na násilný obsah, tak k obecnějšímu sníženému emocionálnímu zpracování, což má potenciální důsledky pro socioemoční vývoj adolescentů,“ varoval doc. Goetz. Zároveň upozornil, že dochází k poklesu důvěry v lidské schopnosti a racionalitu a víry v budoucnost, což ilustroval na příkladu dominance fantasy. Prodej fantasy se podle dat z roku 2025 zvýšil v rozmezí 41–85 procent, zatímco prodej sci-fi stagnuje nebo klesá. „Klasická sci-fi věří v technologický pokrok, lidské schopnosti, zatímco fantasy vychází z nepřirozených, nadlidských, magických schopností a neexistujících bytostí. Pokud jde o technologický optimismus, generace Z vykazuje nejméně pozitivní očekávání. Fantasy slouží jako forma úniku, zatímco sci-fi se vyvinula do dystopického a pesimistického žánru,“ dodává.

• Zahlcování negativními informacemi a inflace zpravodajství

Data ukazují, že negativní události mají dvakrát až třikrát výraznější dopad na emoce, učení a chování než pozitivní podněty. Zpravodajství se posouvá od snahy o objektivitu k prosazování určitého názorového proudu a je velmi snadné vyvolat určité alarmující pocity zvyšující celkovou úzkost. Podle průzkumů z let 2023 a 2024 důvěra v tradiční média klesá a v roce 2023 dosáhla historického minima 39 procent (pokles o 72 % oproti roku 1998).

• Posedlost sebeprezentací

Sociální sítě, které byly původně navrženy a propagovány jako nástroj pro sociální sblížení, se stávají nástrojem pro sociální srovnávání, nástrojem pro sociální kontrolu a nejistotu a nástrojem posilujícím emoční dysregulaci. „Sociální kontakt navazovaný přes sociální sítě je sice rozsáhlý, avšak často iluzorní, projektovaný a nekvalitní, což paradoxně může vyvolávat pocity osamělosti a stresu,“ hodnotí situaci doc. Goetz.

Posilování resilience – výzva do budoucna

Lze vůbec vybudovat odolnost proti tomu, co je dnes našim vlastním životem? „Objekt, vůči kterému usilujeme o vytvoření resilience, je zároveň prostředím, které nás formuje. Pokud jsme součástí struktur současné společnosti, jako jsou rychlost, digitalizace, individualizace a subjektivismus, kde je výchozí bod a zdroje pro rozvoj resilience? Jsme pod silným tlakem těch, kteří profitují z patologizace současného světa, že řešením a naší odpovědností je přizpůsobit se prostředí, které je samo o sobě strukturálně patologické,“ odpovídá na otázku doc. Goetz a poukazuje na důležité zdroje resilience, mezi něž patří:

• kvalita péče (citlivá, reaktivní, synchronizovaná),
• přítomnost otce (snižuje agresivitu, zvyšuje akademický úspěch a seberealizaci),
• sociální podpora (koheze a vazby v rámci komunity),
• kulturní smysl (náboženské tradice, spiritualita, sdílené narativy),
• endokrinní synchronizace (sladění hormonální aktivity matka–dítě).

„Bez zásadního ovlivnění v současné době patologického prostředí, ve kterém žijeme, není možné resilienci budovat. Tlak na duševní zdraví je a bude permanentní konstantou digitálně transformované společnosti. Informační technologie a jejich dynamika vytvářejí bezprecedentní prostředí, kde se mohou objevovat nové formy psychopatologie ještě neznámé nebo dosud nedostatečně řešené. Stejně jako dnes čelíme epidemii sebepoškozování, můžeme v blízké budoucnosti čelit epidemiím agresivity, syndromům souvisejícím s digitální závislostí nebo jiným duševním poruchám podmíněným technologickou transformací. Řešení vyžaduje integrovaný celospolečenský model, který není zaměřen pouze na řešení současné krize sebepoškozování, ale který je dostatečně flexibilní a anticipativní pro řešení budoucích fenoménů. Při zvládání epidemií musí každý provést nějakou změnu ve svém chování, za kterou nese přiměřenou odpovědnost. Prioritou musí být systematické budování psychosociální odolnosti v populaci jako základního pilíře duševního zdraví. Psychiatrická péče zůstane nezbytná – nikoli jako jediné řešení, ale jako součást integrovaného systému,“ shrnuje doc. Goetz.