Psychiatrie a společnost pod tlakem

Situace v oblasti duševního zdraví se nejen v Česku dlouhodobě zhoršuje. Tlak na psychiatrické služby je enormní. Jaký je aktuální stav v ČR a jaké jsou možnosti řešení? Jak společnost reaguje na kumulaci krizí a má schopnost se na ně adaptovat a zvládat je? Nejen na tyto otázky hledali odborníci odpovědi na sympoziu Psychiatrické společnosti ČLS JEP „Psychiatrie a společnost pod tlakem“, které se konalo 15. ledna 2026 v rámci 68. česko-slovenské psychofarmakologické konference.

Tlak na duševní zdraví je a bude permanentní konstantou digitálně transformované společnosti. Informační technologie a jejich dynamika vytvářejí bezprecedentní prostředí, kde se mohou objevovat nové formy psychopatologie ještě neznámé nebo dosud nedostatečně řešené. „Stejně jako dnes čelíme epidemii sebepoškozování, můžeme v blízké budoucnosti čelit epidemiím agresivity, syndromům souvisejícím s digitální závislostí nebo jiným duševním poruchám podmíněným technologickou transformací,“ varuje místopředseda Sekce dětské a dorostové psychiatrie PS ČLS JEP doc. MUDr. Michal Goetz, Ph.D., ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany.

Řešení podle něho vyžaduje integrovaný celospolečenský model, který je dostatečně flexibilní a anticipativní pro řešení budoucích fenoménů. „Při zvládání epidemií musí každý provést nějakou změnu ve svém chování, za kterou nese přiměřenou odpovědnost. Prioritou musí být systematické budování psychosociální odolnosti v populaci jako základního pilíře duševního zdraví. Psychiatrická péče zůstane nezbytná – nikoli jako jediné řešení, ale jako součást integrovaného systému,“ dodává.

Počet dětí a adolescentů v psychiatrické péči v ČR stále narůstá, od roku 2010 o 73 procent. Psychiatrických diagnóz přibývá nejen v Česku, ale v celé Evropské unii. Aktuální data ukazují, že duševním onemocněním trpí 84 milionů jedinců v EU, tedy jeden ze šesti. Celkové náklady dosahují čtyř procent HDP, což představuje více než 600 miliard eur.

Dopad společnosti na mysl jedince

„Budování odolnosti ve všech věkových skupinách včetně dětí a dospívajících je jedinou skutečně adekvátní reakcí na strmý nárůst psychických potíží. Digitální ekosystém, ve kterém dnes lidé převážně pobývají, narušuje mechanismy tzv. sociální homeostázy, tedy potřeby optimální kvantity a kvality mezilidských vztahů. Technické parametry sociálních sítí pak navozují specifické vzorce neshody mezi oběma parametry sociálních interakcí, což vede k řadě psychických potíží současné doby, včetně sebepoškozování a emoční dysregulace. Strategie primární prevence psychických poruch a zvyšování resilience by měly vycházet z porozumění uvedeným vztahům,” říká ředitel Národního ústavu duševního zdraví prof. MUDr. Jiří Horáček, Ph.D.

Český projekt (n = 1 777) probíhající v NUDZ zahájený v roce 2019 porovnával vliv dlouhodobého lockdownu na duševní zdraví a roli médií. „Zjistili jsme, že dopad covidu a jeho dvou lockdownů v roce 2020 a 2021 se stupňoval a vedl k vzestupu úzkosti a deprese ve 2. období. Ukázalo se, že docházelo k senzitizaci (zesílení reakce, často po nějaké silné nebo negativní zkušenosti, zvyšující vnímavost na další podněty, pozn. red.), nikoli habituaci (postupné snižování reakce na opakovaný, nedůležitý podnět – přivykání) na negativní zprávy,“ uvedl prof. Horáček. Jak vysvětlil, negativní vliv lockdownu – restrikce a kolektivní stres – posílil traumatizaci, nikoli resilienci. K rizikovým faktorům přispívajícím ke zhoršení symptomů patřila zejména konzumace zpráv a sociální sítě, které se ukázaly být nejsilnějším prediktorem zejména pozdní fáze.

K ochranným faktorům může patřit užívání infotainmentu (kombinace poskytování informací se zábavou, snaží se vyvolat emoce) a hloubkové/kontextové čtení zpravodajských článků. Zásadní i zde budou do budoucna preventivní programy a školní intervence.

Problémem je podle odborníků především skutečnost, že děti žijí ve vlastním světě  – zejména ve světě digitálních sítí. Podle průzkumů v USA užívá téměř polovina dotázaných adolescentů internet téměř konstantně, YouTube pak téměř nepřetržitě sleduje jeden z pěti dotázaných. Zároveň 54 procent považuje za velmi těžké se sociálních médií vzdát. Jak prof. Horáček připomněl, zatímco prevence snižuje výskyt nemoci odstraněním rizikových faktorů, resilience, kterou je potřeba posilovat, zvyšuje odolnost při působení rizikových faktorů.

Rozdílné pojetí psychosociální resilience

Na dva různé způsoby výkladu pojmu psychosociální odolnosti – na teorii multisystémové odolnosti opřenou o neuropsychologické, sociologické, politologické a socioekologické výzkumy a na neoliberální interpretaci – upozornila doc. RNDr. Alice Koubová, Ph.D. et Ph.D., z Filosofického ústavu Akademie věd. „Multisystémová odolnost zdůrazňuje systémové rozložení zátěže, zdrojů a nejistot, aby nedocházelo k lokálním přetížením, která mohou způsobit celkové kolabování systému,” uvedla doc. Koubová. Klíčovým faktorem odolnosti je podle ní důvěra ve společnosti, představa, že člověk se může na druhé lidi a systém v zásadních věcech spolehnout. Důvěryhodnost je posílena například schopností odpovědných elit a institucí připouštět chyby, učit se z nich a měnit se.

Odolnost je dále podpořena příběhy otevřenými do budoucnosti. „Příběh české společnosti, který by nám dával naději v naše schopnosti místo pocitu bezmoci, který by v nás vytvořil smysl pro spravedlnost místo cynismu a který by umožnil navazovat spolupráci místo podněcování nenávisti, by byl pro odolnost podpůrný. Naproti tomu neoliberální interpretace odolnosti nutí jedince, aby převzali osobní odpovědnost za systémová a politická selhání v řešení stále nejistějších, nepřehlednějších a nespravedlivějších životních podmínek. Tento přístup tak paradoxně situaci v oblasti duševního zdraví zhoršuje,” popisuje.

Z hlediska systémového zajištění zdrojů pro zvládání krizí nejasné povahy, kterých by mohli jedinci v České republice využít, zdůraznila doc. Koubová na základě řady výzkumů několik negativních tendencí:

1. stále se zvyšující majetkové nerovnosti v české společnosti (1 % nejmajetnějších Čechů vlastní 36 % veškerého bohatství ČR),
2. rozevírající se nůžky ve vývoji chudších a bohatších regionů,
3. vysokou relativní chudobu v ČR (přes 21 % českých domácností), a tím pádem chybějící kapacity na solidárnost s ostatními,
4. systémové překážky pro obnovu sociálních vazeb (bariéry bránící zadluženým lidem se oddlužit, chybějící podmínky pro začleňování lidí vracejících se z výkonu trestu, trestající kultura vůči dětem s projevy agresivity vycházející z nadměrného stresu či sociální stigmatizace a podobně),
5. chybějící společenský narativ a chybějící pozitivní vzory mezi elitami (tuto absenci pociťuje 85 % občanů),
6. nízký status pečujících profesí, kulturních profesí, spolkových a komunitních aktivit a dalších činností podporujících vzájemné soužití ve fyzických vztazích face-to-face.

Všechny tyto tendence mají zásadní vliv na aktuální situaci v oblasti duševního zdraví. Sociální resilienci v ČR ukazují data mezinárodní studie srovnávající sedm zemí (Ukrajina, Gruzie, Polsko, Estonsko, Slovensko, Litva, ČR). I když se Česko umístilo na prvním místě ve wellbeing (= Češi se cítí dobře ve svých životech), pokud jde o hodnocení naděje, umístila se ČR naopak na poslední příčce a v hodnocení morálky na druhém nejhorším místě. „Nám všem se daří dobře, ale je to absolutně beznadějné,“ shrnula výsledky průzkumu doc. Koubová.

Jak zdůraznila, krize je součástí života ve vývoji jednotlivce i demokratické společnosti. Na její řešení nemůže zůstat sám ten, kdo je nositelem symptomu. Řešení je kombinace systémových změn a kulturní transformace, které zvyšují předpoklady psychické odolnosti jedinců a jejich participace.

Smutek není nemoc. Pozor na přehnanou psychiatrizaci života

„Psychiatrie byla vždy kritizována za to, že drží za svými zavřenými dveřmi spoustu lidí. Dnes čelí opačnému problému – její dveře jsou otevřené až příliš,“ říká prof. MUDr. Jan Vevera, Ph.D., z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň. Důvodem je podle něho skutečnost, že medicionalizace převládá nad dalšími pohledy na utrpení, jako je existenciální, politický, morální a spirituální. Z většího smutku se tak snadno může stát epidemie deprese.

Připomněl hypotézu nadhodnocené prevalence, podle níž cyklus, ve kterém dochází k nárůstu hlášené míry duševních problémů, vede ke zvýšenému úsilí o zvyšování povědomí o duševním zdraví. S tím pak souvisejí lepší rozpoznávání a nadměrná interpretace i změny v sebepojetí. Zároveň upozornil nad nadhodnocování výsledků v dotazníkové psychiatrii, což doložil konkrétním příkladem z českého prostředí, kde v pilotní studii 48,8 procenta studentů 5. ročníku 3. LF UK v Praze skórovalo pozitivně na příznaky deprese, nikdo netrpěl subjektivními symptomy, přičemž 19,5 procenta dotázaných užívalo antidepresiva.

„V psychiatrických ambulancích přibývá lidí s obtížemi, které nelze jednoznačně označit za nemoc. Běžné lidské emoce a životní obtíže jsou stále častěji vykládány jako příznaky duševních poruch,” popisuje prof. Vevera. Spolu s Vojtěchem Pišlem, M.Sc., Ph.D., z Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň realizovali studii, kdy předložili 47 čerstvě atestovaným psychiatrům kazuistiku inspirovanou románem Dobrodružství Toma Sawyera. Celých 94 procent dotazovaných přidělilo hlavní postavě psychiatrickou diagnózu, přičemž 64 procent by indikovalo farmakoterapii (30 % antidepresiva, 21 % antipsychotika, 11 % psychostimulancia). V 19 případech byla indikována okamžitá hospitalizace. Podle prof. Vevery toto zjištění odráží rostoucí tendenci klasifikovat psychické obtíže adolescentů jako psychopatologii mnohem častěji než v minulosti. Ukazuje, že nadinterpretace běžných životních obtíží jako duševních poruch může být poháněna i formálními lékařskými diagnózami. „Přestože je možné, že by Tom z odborné péče mohl mít prospěch, skutečný problém spočívá v tom, že namísto podpory odolnosti čím dál častěji saháme po antidepresivní a antipsychotické léčbě,“ vysvětlil prof. Vevera.

Jak dodal, nepochybuje o tom, že 420 dětí, které v ČR trpí psychotickou poruchou, má dostávat antipsychotika, avšak to, že tuto medikaci užívá 18 200 dětí, považuje za tragické selhání systému. Například nadužívání antipsychotik k tlumení problémového chování u osob s poruchami intelektu se věnovali odborníci z Imperial College London, kteří poukázali na to, že v ČR antipsychotika dostává 37 procent těchto osob, přestože psychotickou porucho trpí pouze pětina z nich.

Chybějící psychoterapie ohýbá systém

„Celorepubliková studie NUDZ zjistila, že u méně než deseti procent dětí a dospívajících je před zahájením farmakoterapie využita psychoterapie nebo jiný způsob nefarmakologické intervence, což ukazuje na nedostupnost takových služeb v ČR. K obdobnému závěru dochází i celorepubliková studie osob s intelektovým postižením,” doplňuje prof. Vevera.

„Smutek nebo strach nejsou nutně nemoc. Když je popisujeme jen jazykem diagnóz, ztrácíme schopnost jim porozumět jinak než jako symptomům a řešit je jinak než pomocí léků," upozorňuje Dr. Pišl. Podle jeho studie jsou dnes běžné výrazy jako lítostivý, posmutnělý či zasmušilý častěji chápány jako psychiatrické symptomy. Pro utrpení příliš často podle něho používáme hodnocení diagnostické a podceňujeme hodnocení politické, spirituální, existencionální a morální.

Oba odborníci tak varují, že tento posun vede k přehnané psychiatrizaci života, nadužívání diagnóz i léků a k „psychologické a sociální nakažlivosti“ duševních poruch, především úzkostí, sebepoškozování a poruch příjmu potravy.

„V České republice je nutné budovat systém psychosociálních služeb kompetentních poskytnout podporu ohroženým lidem a zároveň i opatření podporujících odolnost společnosti tak, aby doplnily specifické odborné zdravotní psychiatrické služby, které nemohou krizi duševního zdraví zvládat osamoceně,“ uzavřel předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP prof. MUDr. Tomáš Kašpárek, Ph.D.