Smrt ve škole aneb Ticho nechrání, ticho izoluje

Kulatý stůl na téma Smrt ve škole – od prevence k intervenci, který se uskutečnil v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR 23. 3. 2026, propojil odborníky z oblasti krizové intervence, duševního zdraví, paliativní péče, školství i samotné studenty. Hlavním cílem bylo otevřít téma smrti, truchlení a sebevražednosti v prostředí škol a společně diskutovat funkční systémová řešení. Důležitou součástí setkání byl také hlas dvou studentek, které k tématu smrti ve školách poukázaly na potřebu otevřené komunikace a poslaly velmi silný vzkaz: Ticho nás nechrání.

„Ve školách málo připravujeme děti na to, aby byly ve světě samy za sebe, a velmi silně se to projeví právě v krizových situacích, kterou je například smrt, ať už jde o sebevraždu spolužáka, tragickou nehodu, nebo smrt rodiče či jiného blízkého člověka. Škola a pedagogové v takové situaci nemohou zůstat sami. Potřebujeme jasné metodické rámce, odbornou podporu a odvahu téma smrti otevírat,“ zahájil setkání poslanec Jiří Vojáček.

Silným momentem bylo vystoupení dvou studentek, které reprezentovaly hlas mladé generace. „Proč si dospělí myslí, že děti o smrti nepřemýšlejí? Když se o ní nemluví, nepřestane existovat, jen zůstaneme sami s otázkami. Ne všichni se mohou svěřit rodičům a řeší téma smrti s kamarády. Smrt nás většinou čeká ve stáří, ale často se týká i dětí, a proto by se toto téma mělo diskutovat i ve škole. Ticho nechrání, jen nás v problému nechává samotné," zaznělo v příspěvku čtrnáctileté žákyně ZŠ Anny Julie Staníčkové, která upozornila na potřebu otevřenosti.

„Smrt je součástí života stejně jako porod, tak proč bychom se o ní neměli ve škole bavit? Je to ale těžké téma na mluvení i poslouchání. V každé škole by měl být někdo, kdo ví, co v takových chvílích dělat a jak o smrti mluvit. Často se bavíme o závislostech, bez ohledu na to, jestli drogy někdo z nás bere, proč tedy nemluvit o smrti? Mluvte o ní s námi,“ vyzvala šestnáctiletá gymnazistka Ester Stretti.

Připravenost škol a jejich schopnost pracovat s krizovými situacemi může zásadně ovlivnit, jak děti a mladí lidé zvládají truchlení a reakci na náročnou životní zkušenost spojenou se smrtí blízkého člověka. Na poli poskytovatelů sice existuje mnoho organizací, avšak bez jednotného přístupu. V ČR zatím také zcela chybí systémové ukotvení specializované péče o pozůstalé.

Sebevraždy a sebepoškozování u dětí a adolescentů

Sebevražda je dlouhodobě druhou nejčastější příčinou úmrtí u mladých lidí, přičemž dospívající patří mezi nejrizikovější skupiny. Varující je, že až 70 procent rodičů o sebevražedných myšlenkách svých dětí neví. Podle dat z Linky bezpečí jsou nejčastějšími problémy, s nimiž se na odborníky mladí volající obracejí, psychické potíže, kde dominuje sebevražda a sebepoškozování.

Téma sebevražd by školy mělo zajímat hned z několika důvodů. Kromě toho, že mají zásadní dopad na žáky, včetně nakažlivosti suicidního chování, ovlivňují i  učitele, komunity a celkové klima školy. Jediná sebevražda zasáhne v průměru až 136 lidí – rodinu, kamarády, spolužáky, učitele, pedagogy, sousedy, lékaře… V tomto kontextu upozornila Mgr. Laura Juríková, NUDZ, že jako funkční strategie ve školách se ukazuje systém prevence – intervence – postvence. 

„Cílíme na celkové klima, aby se škola stala bezpečným místem a posilovala protektivní faktory. Je potřeba mít jasně dané postupy a krizové plány. V zahraničí jsou běžné školní krizové týmy,“ vysvětlila s tím, že samotný screening a monitoring nestačí, nezbytné je průběžné zvyšování duševní gramotnosti (interaktivní, praktické). Pomoc lze hledat např. v Národním akčním plánu prevence sebevražd nebo Metodickém doporučení MŠMT: Sebevražedné chování.

Tím, co nefunguje, je podle Mgr. Juríkové ignorování tématu a tutlání dokonané sebevraždy. Nefungují ale ani jednorázové programy/akce či nahodilé vzdělávání bez koncepce, zvyšování povědomí bez podpory a nesystémová řešení.

„Sebevražedné chování patří do základního výčtu rizikového chování. Na školách je nutné to vzít v potaz a mít funkční metodiku prevence. Sebevražda nezačíná smrtí, ale dlouho před tím, v osamění, ztrátě vztahů, s pocity, že mi nikdo nerozumí, nikam nepatřím. Sebevražda není jednorázová událost, ale proces,“ zdůraznil Mgr. Bc. Miroslav Zavadil, Semiramis z. ú.

Úkolem pedagogů podle něho není diagnostikovat, ale všimnout si, rozpoznat a nebát se téma otevřít a následně iniciovat systém pomoci. Základem je stabilní systém podpory a prevence. „Po rodině je škola druhé nejdůležitější místo prevence a druhé nejdůležitější místo včasného záchytu. Proto je potřeba, aby škola a pedagogové dostali maximální míru ochrany, ale i vzdělání, a aby téma smrti přestalo být tabu,“ doplnil.

Problém přibývajícího násilí ve školním prostředí

V případě potřeby lze v Česku využít Systém krizové intervence a Systém kolegiální podpory Policie ČR, Tým posttraumatické péče HZS a Systém psychosociální intervenční podpory (SPIS) ZZS. „Naši lidé se setkávají se školním prostředím, když tam někdo zemře… My se na místě snažíme obnovit funkčnost, pocit bezpečí. Důležitá je práce krizových interventů, kteří jsou s lidmi hned od začátku a poskytují jim první rady,“ uvedla psycholožka PhDr. Simona Hoskovcová, Ph.D., vedoucí skupiny krizové intervence Policejního prezidia ČR. Krizová intervence PČR, která je primárně určena obětem trestných činů, zajišťuje nepřetržité poskytování intervence osobám zasaženým traumatizující událostí. Jen v roce 2025 řešila PČR ve školských zařízeních 231 případů násilí a vyhrožování násilím (ZŠ 136, SŠ 73, VŠ 14, ostatní 8). Ve třinácti případech byla použita chladná zbraň (nůž atd.), v devíti střelná zbraň, jednou maketa. Podezřelý byl zajištěn v 89 případech. Krizová intervence poskytnutá celé komunitě školy proběhla ve dvanácti případech.

Podle PhDr. Hoskovcové patří k nejčastěji vnímaným rizikům, s nimiž se při krizové intervenci setkávají:

• častá bezradnost pedagogů, jak zpětně integrovat žáka, který vyhrožoval násilím nebo se ho dopustil,
• chybějící návaznost kvalitní výchovné péče o děti se sklonem k násilí,
• v mnoha krajích malá dostupnost terénních služeb pro školská zařízení, jak zážitky blízké smrti nebo úmrtí integrovat a pracovat na budování odolné komunity.

Smrtí to nekončí, nastupuje pozůstalostní péče

Na nutnost změny přístupu přímo ve školách upozornila také Sylvie Stretti z Poradny VIGVAM zaměřující se na pomoc pozůstalým. „Nestačí mít krizový plán v šuplíku. Škola musí vědět, jak s ním pracovat, jak ho aktivovat, kdo za co odpovídá a kdy přizvat externí odborníky," doplnila.

V koncepci pozůstalostní péče zdůrazňuje i ona jako základ prevenci a osvětu, které mají cílit na celou populaci. S dětmi i dospělými je důležité o problému smrti mluvit. Odborná péče cílí na kolektivy, které jsou úmrtím zasaženy a potřebují dlouhodobější intervenci. Do lavic se nevracejí jen děti po úmrtí prarodiče, ale i sourozence nebo rodiče. Specializovanou péči Vigvam poskytuje v případě sebevraždy nebo náhlého úmrtí, kde je potřeba pravidelné intervence. „Bez prevence je obnovení bezpečí komplikované. Důležité jsou krizové plány, které zahrnují všechny oblasti, kterých se úmrtí týká,“ říká Sylvie Stretti, podle níž je stejně důležité také vědět, kde hledat pomoc. „V truchlení jsme každý sám, je to velmi individuální záležitost, která trvá měsíce, u někoho roky. Důležité je na to být připraven,“ zdůraznila.

Dětská paliativní péče pomáhá dětem a celým rodinám

S tím, že smrtí péče odborníků nekončí, souhlasí i PhDr. Gražina Kokešová Kleinová z Týmu dětské podpůrné péče FN Motol a Homolka (FNMH) a Domácího hospice Cesta domů. Nejde přitom jen o pozůstalé sourozence, ale i o spolužáky. Od roku 2017 ke konci roku 2025 měl Tým dětské podpůrné péče FNMH v péči 858 dětských pacientů, zemřelo jich 306 a zůstaly stovky pozůstalých sourozenců.

„Jde o období očekávané, konfrontace s tím, že možnost smrti je přítomna. Může to být dlouhé období, na které by měla mířit prevence. Včasné a zdravé kroky ve školách usnadňují proces truchlení, ale ty nesprávné ubližují a mohou vést ke komplikovanému truchlení,“ vysvětlila.

Průzkum, který realizovala organizace Cesta domů v roce 2021 (1 036 učitelů a 1 036 rodičů), jednoznačně potvrdil, že o smrti a umírání by se ve školách mělo otevřeně hovořit. Téměř polovina rodičů by ale o tomto tématu měla obavy se svým dítětem mluvit. Stejně tak polovina učitelů se na takovou situaci necítí připravena. Přitom každý druhý pedagog se vyskytl v situaci, kdy řešil situaci ohledně úmrtí někoho z prostředí školy. Jak však PhDr. Kokešová Kleinová upozornila, pro takové situace nejsou ve většině škol nastaveny postupy. To, že na pracovišti nemají nastaveny potřebné procesy, odpovědělo devět z deseti pedagogů.

Smrt ve škole není výjimečná, prevence je základ

„To, že se s dětmi nebavíme o smrti, neznamená, že v jejich životě není. Děti se se smrtí reálně setkávají, ale škola na to často není připravena reagovat,“ uvedl Martin Šimák, ředitel a zakladatel mobilního hospice Strom života. Podle něho se děti ve škole setkávají s úmrtím spolužáka, pedagoga nebo někoho blízkého svých spolužáků, navíc děti prožívají i například ztrátu domácího mazlíčka.

Specifickou výhodu mobilního hospice vidí v tom, že je v systému dříve než ostatní. Před úmrtím jsou jeho pracovníci i dlouhodobě v kontaktu s rodinou, znají kontext situace dítěte a mohou pomáhat nastavit komunikaci rodina–škola. V průběhu podporují dítě a sourozence, pomáhají rodičům, jak o situaci mluvit. Po úmrtí vstupují do třídy zemřelého dítěte i jeho sourozenců a vytvářejí prostor pro sdílení a emoce.

„Pravdivá komunikace mezi učiteli a žáky pomáhá zvládat situaci. Do škol vstupujeme i preventivně, otevíráme například témata hodnot – ptáme se třeba, jak by se jejich pořadí změnilo, kdyby měl dotyčný před sebou měsíc života,“ uvedl Martin Šimák. Prevenci nepovažuje za bonus, ale za základ. „Když se o smrti nemluví, situace ve třídě bývá složitější. Pomáháme dětem mluvit o smrti a pracovat s emocemi. Zároveň budujeme důvěru mezi školou a rodinou. Školy pak vědí, na koho se obrátit,“ dodal s tím, že s dětmi pracují již od mateřské školy.

Kvalitní prevence podle Miroslava Zavadila buduje bezpečné vztahové prostředí, otevírá téma duševního zdraví, pracuje s třídním kolektivem a vytváří síť navázané pomoci. Neobejde se ale bez péče o pedagogy.

Tím, co školám pomáhá a co potřebují, jsou:

• dlouhodobé programy primární prevence,
• podpora pedagogů (vzdělávání, péče, supervize),
• funkční poradenské služby ve škole,
• stabilní systém podpory prevence.

„Prevence není program, prevence je prostředí. Podpora prevence ve školách znamená podporu života našich dětí,“ zdůraznil Mgr. Bc. Miroslav Zavadil.

„Pokud má škola dobře nastaveny procesy a umí pracovat s krizovým plánem, může zásadně ovlivnit, jak děti zvládají truchlení a náročné životní situace spojené se smrtí,“ shrnul poslanec Vojáček. Podle něj právě připravenost a systematický přístup škol hrají klíčovou roli v tom, jak mladí lidé dokážou těžké zkušenosti zpracovat.

Účastníci se shodli, že efektivní přístup musí stát na několika pilířích, a to je rozvoj duševní gramotnosti dětí a mladých lidí, jasně definované krizové plány škol a metodické postupy, dostupná odborná podpora pro školy, komplexní přístup na úrovni celé školy (tzv. whole-school approach) a v neposlední řadě systematické vzdělávání pedagogických pracovníků.