Zdravotnictví pro budoucnost: Studie navrhuje zásadní reformy systému
Iniciativa pro efektivní zdravotnictví a Svaz průmyslu a dopravy ČR představily studii „Zdravotnictví pro budoucnost“, která na základě dat, příkladů dobré praxe a doporučení mezinárodních institucí formuluje dvacet opatření pro zvýšení efektivity, kvality a dostupnosti péče. Autoři upozorňují, že bez zásadních změn české zdravotnictví nezvládne demografický tlak, stagnující příjmy ani dlouhodobý růst nákladů o 8–10 procent ročně. Na plánované reformy máme posledních pár let, pak už zbude jen hašení požárů, varují. Studie zdůrazňuje, že cestou k udržení kvality a dostupnosti péče není jen navyšování finančních a lidských zdrojů, ale jejich cílenější a efektivnější alokace – i s vědomím, že návratnost investic do prevence a systémových změn se projeví až v delším horizontu. Navržené reformy se zaměřují na posílení primární péče, restrukturalizaci akutní lůžkové péče, rozvoj dlouhodobé péče, pružnější lékovou politiku, digitalizaci a systematické využívání zdravotnických dat.
Studie rámuje české zdravotnictví jako vysoce kvalitní, ale ohrožené dlouhodobě neudržitelným růstem výdajů a demografickým tlakem. „Máme skvělé zdravotnictví, protože když se projdete nemocnicemi, uvidíte opravdu tu nejmodernější techniku. Kdybyste nevěděli, že jste v českém městě, mohli byste být v Německu nebo Nizozemsku,“ uvedl předseda expertního týmu pro zdravotnictví Svazu průmyslu a dopravy ČR Tomáš Kolář. Připomněl, že české nemocnice tvoří hustou síť s minimálními bariérami vstupu a univerzální dostupností péče bez ohledu na sociální status. „Ať žijete pod mostem, nebo máte na kontě miliardy, máte stejný přístup ke zdravotnictví,“ zdůraznil.
Upozornil ale, že délka života ve zdraví se navzdory medicínskému pokroku a prodloužení průměrné délky dožití o 10 let za posledních 35 let nezvýšila, což znamená nárůst chronických onemocnění a tlaku na systém. „Náklady ve zdravotnictví rostou v poslední dekádě o 8–10 procent ročně. Ze 70 procent je financováno z odvodů práce a z 30 procent ze státního rozpočtu. Ani jedna tato kapsa se nezvětšuje,“ konstatoval Kolář. Připomněl, že ani jednorázové navýšení prostředků o 20 procent v roce 2022 nevedlo ke zvýšení výkonu, kvality ani objemu péče. Zdůraznil, že Svaz průmyslu a dopravy ČR podporuje hledání vnitřních rezerv, nikoli další zvyšování odvodů na práci.
Podle hlavního autora studie Jakuba Hlávky z Iniciativy pro efektivní zdravotnictví je proto nutné urychlit zavádění změn. Uvedl, že už jen pro zachování stávající dostupnosti a kvality péče bude nutné v následujících 10–15 letech zvýšit efektivitu systému přibližně o 40 procent. Potřebujeme dosáhnout rychlejšího tempa změn, než jakým stárne populace.
Demografie a tlak na efektivitu: pět let na přípravu
Zásadní výzvou podle autorů studie bude prudké stárnutí populace, které zvýší nároky na péči a zároveň sníží dostupnou pracovní sílu. Podle Jakuba Hlávky se české zdravotnictví blíží demografickému zlomu. Během příštích pěti let začnou zdravotníci masivně odcházet do důchodu, zatímco prudce poroste počet starších a chronicky nemocných pacientů, o které se bude muset někdo postarat. Pokud se nezmění způsob organizace a poskytování péče, povede podle něj tento trend k prodlužování čekacích dob a poklesu dostupnosti.
Podle Tomáše Koláře ze Svazu průmyslu a dopravy se navíc zdravotnictví bude muset vyrovnat s rostoucí konkurencí o veřejné prostředky. „Jde o to, že ty samé miliardy, které můžeme investovat do zdravotnictví, budou současně potřeba i na transformaci energetiky, obrany, vzdělávání nebo inovací v průmyslu,“ upozornil. Pokud se nepodaří zvýšit efektivitu, hrozí podle něj, že zdravotnictví bude tyto prostředky dlouhodobě „vytlačovat“ na úkor jiných priorit, aniž by se zlepšila jeho kvalita či dostupnost.
Autoři studie proto formulovali dvacet konkrétních doporučení ve třech klíčových strukturálních oblastech – primární péči, akutní lůžkové péči a dlouhodobé péči – a ve třech podpůrných oblastech zahrnujících lékovou politiku, digitalizaci a práci s daty. První z nich se zaměřuje na roli primární péče.
Primární a ambulantní péče: nevyužitý pilíř systému
Podle autorů studie má české zdravotnictví v oblasti primární a ambulantní péče značný nevyužitý potenciál. Většinu zdravotních problémů populace by podle mezinárodních zkušeností bylo možné vyřešit na úrovni praktických lékařů, v Česku však primární péče zdaleka nepokrývá tak široké spektrum služeb, jak by mohla. „V moderních systémech by praktičtí lékaři mohli vyřešit až osmdesát procent zdravotních komplikací, u nás se to ale často neděje,“ upozornil Hlávka. Dodal, že praktičtí lékaři často nepřebírají odpovědnost za koordinaci následné péče, což vede k nadměrnému zatěžování specializovaných ambulancí a nemocnic.
Studie upozorňuje, že Česko má v mezinárodním srovnání nízký počet praktických lékařů na obyvatele – zhruba poloviční oproti Francii – a jejich počty navíc rychle klesají v důsledku stárnutí. Současně konstatuje, že primární péče jen minimálně zapojuje další profese, například sestry, farmaceuty či jiné nelékaře, kteří by mohli převzít část agendy v oblasti prevence a řízení chronických onemocnění. Podle Jakuba Hlávky ani výrazné navyšování kapacit lékařských fakult samo o sobě nepokryje budoucí potřeby systému; klíčové je podle něj systematicky zapojit i další zdravotnické profese a delegovat na ně odpovídající kompetence. Studie v této souvislosti doporučuje posílit roli sester, farmaceutů a dalších odborníků například v oblasti podpory adherence k léčbě.
Dalším problémem je podle studie fragmentace a administrativní přetížení primární péče. Většina ordinací funguje jako samostatné jednočlenné praxe, což omezuje jejich zastupitelnost, sdílení agendy i možnosti efektivně organizovat péči. Studie upozorňuje, že při odchodu praktika do důchodu často dochází k úplnému zániku praxe a ke zhoršení dostupnosti péče v daném regionu. Nedostatečně rozvinuta je i spolupráce s oblastí veřejného zdraví a sociálních služeb, což podle autorů přispívá k pozdnímu záchytu onemocnění a zhoršuje dostupnost péče pro znevýhodněné skupiny.
Autoři proto doporučují rozvoj sdružených a multidisciplinárních praxí, které by snížily administrativní zátěž a umožnily širší týmovou spolupráci. Klíčové je také zapojení sester, farmaceutů a dalších zdravotnických pracovníků do péče o chronicky nemocné, včetně podpory jejich kompetencí a úprav úhradových mechanismů. „Zhruba deset procent hospitalizací vzniká jen proto, že lidé neužívají správně své léky. Přitom máme odborníky, kteří jim mohou pomoci – jen je musíme zapojit,“ uvedl Hlávka. Studie zároveň doporučuje pevně propojit primární péči s veřejným zdravotnictvím, preventivními programy a komunitní péčí, aby bylo možné lépe oslovit i pacienty ze sociálně vyloučených lokalit a snížit regionální nerovnosti ve zdraví.
Akutní lůžková péče: centralizace výkonů a transformace kapacit
Zatímco primární péče podle autorů studie představuje nevyužitý potenciál prevence a koordinace, v oblasti akutní lůžkové péče je naopak problémem její nadměrný rozsah a roztříštěnost. Analýza ukazuje, že Česká republika má v mezinárodním srovnání nadprůměrný počet akutních lůžek i jednotek intenzivní péče, jejich vytížení a kvalita poskytované péče se však výrazně liší mezi jednotlivými nemocnicemi. Studie upozorňuje, že rozdíly v mortalitě u některých standardních výkonů dosahují až trojnásobku, což naznačuje, že samotná fyzická dostupnost nemocnic nezaručuje rovněž dostupnou a kvalitní péči. „Rozdíly v kvalitě lůžkové péče jsou enormní – u některých výkonů vidíme i troj- až čtyřnásobné rozdíly v mortalitě mezi nemocnicemi,“ upozornil Jakub Hlávka.
Podle autorů se proto neobejdeme bez restrukturalizace lůžkového fondu. „Výhodou našeho lůžkového fondu je, že je velký. Nemusíme zavírat budovy, ale transformovat péči, která v nich probíhá,“ míní Hlávka. V dalších několika letech by podle studie mělo být cílem transformovat 7 000–14 000 akutních lůžek na levnější a potřebnější lůžka následné a dlouhodobé péče, a tím zároveň snížit úvazkové i finanční kapacity, které akutní lůžka vyžadují. „Lůžková péče dnes tvoří více než polovinu nákladů pojišťoven, ale rozhodně ne polovinu hodnoty. Je to jeden z největších zdrojů neefektivity,“ doplnil Hlávka. Studie zdůrazňuje, že tyto změny musejí probíhat komplementárně s posílením primární a ambulantní péče, aby nebyla ohrožena kvalita a dostupnost péče, zejména v regionech, které jsou na kapacitách místních nemocnic existenčně závislé.
Dalším doporučením je koncentrovat vysoce specializované výkony do menšího počtu center, což podle autorů přinese nejen vyšší efektivitu, ale i bezpečnost a kvalitu péče. „Doporučujeme centralizovat specializovanou péči, ale zároveň posilovat regionální nemocnice, aby plnily roli komunitní geriatrické a interní péče dostupné v každém regionu,“ konstatoval Hlávka. Regionální nemocnice by podle studie měly posílit svou roli v interní a geriatrické péči, zatímco fakultní a krajské nemocnice by se měly více soustředit na špičkové technologie a specializované výkony. Studie rovněž doporučuje posílit uvnitř nemocnic systém sledování kvality, efektivity a koordinace péče a hledat flexibilnější modely práce, které umožní dřívější a bezpečnější propuštění pacientů do domácí nebo následné péče.
Dlouhodobá péče: největší kapacitní dluh systému
Autoři studie upozorňují, že systém dlouhodobé péče bude v příštích letech čelit masivnímu tlaku poptávky. Jen pro udržení dostupnosti služeb na úrovni roku 2021 bude nutné navýšit kapacity sociálně-zdravotních lůžek v příští dekádě přibližně o 50 procent, což odpovídá až 40 000 novým lůžkům. Zatímco akutní péče dnes tvoří více než polovinu nákladů systému, dlouhodobá a následná péče zůstává výrazně poddimenzována, což vede k prodlužování hospitalizací a blokování kapacit nemocnic.
Podle Jakuba Hlávky je nezbytné využít i potenciál transformace stávajících nemocničních kapacit – část nadbytečných akutních lůžek by měla být převedena na lůžka následné a dlouhodobé péče. „Bez rozvoje dlouhodobé péče nebudeme schopni zvládnout nápor stárnutí populace, který nás čeká v příštích letech,“ zdůraznil.
Studie zároveň upozorňuje na roztříštěnost systému a nejasné vymezení kompetencí mezi zdravotním a sociálním sektorem, což komplikuje koordinaci i financování služeb. Doporučuje proto zavést jednotný systém řízení a financování, nastavit jasné standardy kvality a personálního zajištění a podpořit vznik komplexních terénních sociálně-zdravotních služeb, které dosud vznikaly spíše navzdory regulatornímu rámci. Zásadní podle autorů bude i zachování kvality péče při rychlém navyšování kapacit.
Rozvoj dlouhodobé péče má stát i na posílení domácí a komunitní péče, která by měla být upřednostňována, kdykoli to dovolí zdravotní stav pacienta. Hlávka v této souvislosti připomněl, že každý den strávený v nemocnici znamená pro starší pacienty zvýšené riziko komplikací, a zdůraznil nutnost rozvoje domácích zdravotních služeb a telemedicíny. Studie doporučuje, aby vznikly finanční pobídky pro poskytovatele domácí péče i pro nemocnice, které budou aktivně zajišťovat návaznou péči pro své pacienty. Náklady na rozvoj systému podle autorů nemůže nést jen veřejný sektor – zapojit je třeba i soukromé investice, například prostřednictvím cílených pobídek, benchmarkingu kvality či využití geoinformačních nástrojů pro plánování regionálních kapacit.
Léková politika: ztráta konkurenceschopnosti a prostor pro inovace
Podle studie patří oblast léčiv k těm, kde český systém vykazuje značné rezervy v efektivitě. Výdaje na léky sice v absolutních číslech rostou, ale jejich podíl na celkových výdajích veřejného zdravotního pojištění mírně klesá, protože celkové náklady systému rostou ještě rychleji. „V roce 2023 byly léky v Česku prodávány v hodnotě asi 103 miliard korun, v roce 2024 už kolem 110 miliard v cenách výrobce,“ přiblížil výkonný ředitel České asociace farmaceutických firem a člen zdravotnické expertní skupiny Svazu průmyslu Filip Vrubel. Zdravotní pojišťovny podle něj uhradily zhruba 44 miliard korun za receptová léčiva a 31,5 miliardy za centrová léčiva – dohromady přibližně 76 miliard. „Celý systém veřejného zdravotního pojištění byl v roce 2023 na 470 miliardách korun, takže léky tvoří kolem 16 procent výdajů. Před pěti až šesti lety to přitom bylo devatenáct až dvacet procent,“ doplnil.
Za jednu z hlavních neefektivit označil výpadky a nedostupnost léčiv, které jsou důsledkem silné závislosti Evropy na dovozu a ztráty její konkurenceschopnosti. „Až osmdesát procent účinných látek se vyrábí mimo EU, zejména v Asii, a asi čtyřicet procent hotových lékových forem vzniká mimo Evropskou unii,“ upozornil. „Máme stovky skupin patentově nechráněných léků, kde je dnes jediný dodavatel, a další stovky, kde jsou jen dva – to je velké riziko výpadků.“ Dodal, že evropský trh ztrácí atraktivitu kvůli růstu nákladů, energetické náročnosti a zvyšující se regulační zátěži.
Studie zároveň upozorňuje, že Česko zaostává v plošné dostupnosti inovací. „Máme statisticky dobrou dostupnost inovací, ale často to znamená jen jedno balení na paragraf 16, ne plošnou dostupnost pro pacienty,“ upozornil Vrubel. Připomněl, že český systém patří mezi země s přísnějšími preskripčními a indikačními omezeními, což zpomaluje zavádění nových léčiv do běžné klinické praxe. „Otázka je, zda léky, které jsou na trhu pět, deset, patnáct let, mají být stále vázány na specializovaná centra,“ dodal.
Podle studie by situaci mohla zlepšit pružnější a více multikriteriální regulace úhrad, včetně revize hranice „ochoty platit“, která je podle Vrubela v Česku zastropována parametry starými 10 až 15 let. Zdůraznil, že investice do inovací nemusejí být jen nákladem. „Inovace stojí peníze, ale v širším zdravotním a socioekonomickém kontextu dokážou systému i státu ušetřit náklady,“ upozornil. Argumentoval přitom, že Česká republika má velmi vyspělý systém hodnocení nákladové efektivity léčiv (HTA), který umožňuje tyto přínosy spolehlivě vyčíslit. „Kdyby se takto efektivně hodnotily i nelékové oblasti, ušetřili bychom desítky miliard,“ dodal.
Prostor ke zvýšení efektivity je podle studie i u levných léčiv, kde odchod dodavatelů ohrožuje stabilitu trhu. „Osm z deseti léků se v Česku prodává pod tři sta korun, polovina trhu je kolem sto padesáti korun – a právě zde máme největší problém s konkurenceschopností,“ upozornil Vrubel. „Potřebujeme flexibilnější cenové a úhradové modely, zejména u levných léků, aby nedocházelo k odchodům dodavatelů.“ Studie doporučuje zavést pružnější regulaci cen, důsledně podporovat generika a biosimilars a vytvořit motivační rámec pro tzv. generika s přidanou hodnotou, která dnes podle Vrubela systém neumí ohodnotit „ani cenově, ani úhradově“.
Další rezervy podle něj spočívají v nevyužitém potenciálu lékárníků, kterých je v Česku zhruba šest tisíc. „Systém je vůbec nevyužívá, ačkoli mohou zásadně pomoci v primární péči,“ upozornil. Studie navrhuje, aby lékárníci získali přístup k elektronické dokumentaci a možnost sdílet své záznamy s lékaři a byli zapojeni do screeningu, podpory zdravotní gramotnosti, podpory adherence i očkování. „Potřebujeme lékárníky zapojit i do prevence – třeba u chřipky je proočkovanost nízká,“ dodal Vrubel.
Poslední oblastí, kterou Vrubel zdůraznil, je nutnost posílit evropskou výrobní soběstačnost jako prevenci pokračování každoročních výpadků léčiv. Jako příklad zmínil základní antibiotika. „Dnes bychom fyzicky uměli znovu vyrábět třeba penicilin, ale nejsme schopni ho zaregistrovat. Dřív měla registrační dokumentace deset stran, dnes jsou to stovky až tisíce a registrace stojí miliony dolarů. Nikdo do toho nechce investovat, když krabička stojí osmdesát korun,“ upozornil. Podle studie by řešením mohlo být zjednodušení registračních procesů, snížení administrativní zátěže i zavedení daňových a dotačních pobídek, které by evropskou výrobu zatraktivnily. Vrubel doplnil, že je třeba zhodnotit i to, zda se některé environmentální a pracovní regulace, například v rámci Green Dealu, nedostávají do konfliktu s cílem zajistit dostupnost léčiv.
Digitalizace a data: základ budoucí efektivity
Podle autorů studie je digitalizace zdravotnictví v Česku zásadně poddimenzována a bez rychlého pokroku nebude možné dosáhnout potřebného zvýšení efektivity. „Musíme mít odvahu a dlouhodobou vizi, bez toho se neposuneme,“ zdůraznila Lenka Kaška, předsedkyně pracovní skupiny pro elektronizaci zdravotnictví při expertním týmu pro zdravotnictví Svazu průmyslu a dopravy ČR. Připomněla, že ačkoli zákon o elektronizaci zdravotnictví již existuje, jeho poslední novela se schvalovala na poslední chvíli a bez návazného plánu. Studie proto doporučuje připravit jasnou strategii rozvoje s pětiletým horizontem, která by zahrnovala legislativní přípravu, finanční rámec i kontrolní mechanismy.
Za hlavní zdroje neefektivity v digitalizaci označila Kaška chybějící standardizaci a interoperabilitu, zastaralé IT systémy, závislost na několika dodavatelích a nízkou digitální gramotnost. „Chybí standardizace a interoperabilita – to nás v budování digitálního zdravotnictví zásadně omezuje,“ upozornila. Dodala, že moderní technologie často narážejí na bariéru zastaralých nemocničních systémů. „Někdy to vypadá, jako když chcete posadit vesmírnou loď na pole – přesně tak působí moderní technologie na staré nemocniční systémy,“ popsala. Podle studie je nezbytné vybudovat celonárodní systém eHealth, který propojí poskytovatele, nastaví jednotné standardy a zajistí bezpečné sdílení dokumentace. Součástí doporučení je i otevření trhu a snížení závislosti na několika dominantních dodavatelích.
Podle Kašky digitalizace naráží i na bariéry lidského faktoru. „Digitální zdravotní gramotnost je nízká u lékařů i pacientů, u lékařů to někdy přerůstá až ve strach z digitalizace,“ uvedla s tím, že klíčová je cílená osvěta a vzdělávání zdravotníků i pracovníků v sociální péči. Studie navrhuje rozšíření elektronické dokumentace tak, aby byla standardizovaná, interoperabilní a sdílitelná v reálném čase.
Podle autorů je s digitalizací úzce propojeno i využívání zdravotních dat, které je v Česku rovněž nedostatečné. „I ministerstvo a pojišťovny si stěžují, že nemají real-time data a často pracují s měsíce starými informacemi,“ upozornila Kaška. Studie konstatuje, že data jsou roztříštěná, nekvalitní a jejich využívání brzdí chybějící analytická kapacita i standardizace. Významnou bariérou je podle Kašky také podfinancovaná kyberbezpečnost. „Kyberbezpečnost není jen o ochraně dat, ale i o důvěře lidí, že digitalizace bude bezpečná a má smysl,“ připomněla.
Autoři studie proto doporučují zajistit real-time monitoring pro rozhodování o dostupnosti a kvalitě péče, systematicky využívat data pro ekonomickou optimalizaci systému a reformy stavět na datech. Navrhují také zřídit silnou, politicky neutrální instituci pro sběr a analýzu zdravotních i sociálních dat po vzoru švédské agentury SBU. „Dokončeme elektronizaci zdravotnické dokumentace a rozšiřme HTA i mimo léčiva – na služby, technologie, intervence,“ doplnila Kaška. Důraz podle ní patří i na přípravu implementace Evropského prostoru pro zdravotní data (EHDS), která má propojit národní systémy. „Když najdeme odvahu, získáme vyšší efektivitu, data pro změny, real-time přehled, lepší řízení, ulehčení práce zdravotníků a lepší výsledky pro pacienty,“ uzavřela.
Studie Zdravotnictví pro budoucnost podle autorů ukazuje, že české zdravotnictví má všechny předpoklady zvládnout nadcházející demografické a ekonomické výzvy – pokud začne cíleně investovat do efektivity, inovací a moderní organizace péče. Klíčové je posílit roli primární péče, transformovat část kapacit akutních lůžek, rozvíjet dlouhodobou péči, pružněji nastavovat lékovou politiku a naplno využít potenciál digitalizace a dat. Jak upozornil Jakub Hlávka, neřeší se tím jen udržitelnost systému, ale i jeho schopnost poskytovat kvalitní a dostupnou péči v době, kdy budou potřeby pacientů rychle růst a zdroje naopak ubývat. „Nejsme ve špatném stavu, ale pokud nic zásadního nezměníme, za pár let už se nebudeme bavit o plánovaných reformách, ale o hašení požárů,“ varoval.