Bůh si je přebere

V průběhu křížové výpravy proti albigenským kacířům na jihu Francie bylo obleženo město Béziers. Jeho měšťané odmítli kacíře vydat. Roku 1209 město padlo kvůli hrubé chybě obležených, kteří se nechali vylákat z brány, kam následně vpadli dobyvatelé, nejprve chátra, které se říkalo holomci. Rytíři následovali, když zjistili, co se děje. Hloupá šarvátka se změnila na katastrofu. Následovalo masové vraždění.

Caesarius z Heisterbachu, mnich, uvádí, že křižáci slyšeli výkřiky pobíjených. Poznali, že spolu s kacíři hynou i pravověrní katolíci. Podle Caesaria, který nebyl svědkem a psal o pádu města daleko později, se křižáci zeptali Arnalda Amalrica, papežského legáta: „Co si máme počít, otče? Nedovedeme rozlišovat dobré od zlých.“ A opat (stejně jako jiní) v obavě, aby se kacíři ze strachu před smrtí nevydávali za pravověrné, řekl, jak se povídá: „Bijte je, vždyť Bůh zná ty, kdo jsou jeho.“ Jiná verze praví: „Zabte je všechny, Bůh si ty své pozná.“ Výrok ani počet pobitých, odhadovaný na 20 000, včetně těch, kteří se pokoušeli zachránit v chrámu (ty byly od starověku považovány za místo azylu, což se často nerespektovalo), nejsou jednoznačně doloženy. Nicméně město bylo spáleno, zahynuli všichni obyvatelé.

Příběh vypovídá o škodách, jimž se říká kolaterální. To jsou civilisté a majetek zničený v průběhu války, obecně srážek mezi skupinami. Mezinárodní zákony kolaterální škody zapovídají. V průběhu kosovského konfliktu intervenovala letadla NATO. Zahynuly stovky civilistů, tisíce byly zraněny. Poměr úmrtí civilistů k vojákům byl v průběhu války v Iráku odhadnut v rozmezí 3 : 1 až 8 : 1. V konfliktu Izrael vs. Gaza r. 2014 bylo zabito víc než 2 000 lidí, 67 procent byli civilisté.

Ztráty civilních životů se považují za vedlejší důsledek agrese, která je výsledkem rozhodnutí potrestat bojovníky nepřátelské skupiny v průběhu meziskupinového konfliktu. Jakmile začne konflikt eskalovat, počet civilních obětí roste.

Úvaha říká, že válečné operace respektující mezinárodní zákony a elementární morálku sledují dva cíle:

• vyřazení nebo zničení nepřátelské armády, resp. bojovníků,
• co nejmenší poškození civilistů.

Prvnímu cíli psychologicky odpovídá přednost dávaná poškození. Druhému cíli odpovídá opak: vyhnout se poškození. Jestliže konflikt eskaluje a civilní ztráty rostou, lze předpokládat oslabování konstruktu „vyhnout se poškození“.

Úvaha byla ověřována experimentem i v terénu.

Experiment s čínskými studenty se týkal nespravedlivého rozdělení omezených zdrojů, které vyvolávalo konflikt. Účastníci pokusu se rozhodovali o užití elektrošoku „bojovníkovi“ cizí skupiny. Trestání „bojovníka“ bylo doprovázeno různými stupni poškození člena cizí skupiny, jenž byl „civilistou“.

Pokusnému konfliktu dodali experimentátoři lehkou, střední a vysokou úroveň. Pokusné osoby měly možnost elektrošok buď udělit, nebo neudělit. Statistický rozbor chování pokusných osob umožnil odlišit přednost dávanou možnosti šokuj! od možnosti nešokuj!, a to jak bojovníky, tak civilisty. Kromě toho ověřil možnost, že s eskalací konfliktu roste ochota šokovat civilisty.

Výsledky experimentálního konfliktu doložily krutou tisíciletou zkušenost. S eskalací konfliktu rostou ztráty civilistů. V reálném izraelsko‑palestinském konfliktu se židovští účastníci poškozování civilistů vyhýbali. Rozhodování o trestu bylo v reálném konfliktu opatrnější, je riskantnější.

S další skupinou čínských studentů byl experiment zopakován. V průběhu rozhodování sledovala činnost jejich mozku funkční magnetická rezonance.

Činnost mozku dokládá, že přednost dávaná možnosti šokuj! je výrazem činnosti jiné neuronové sítě, než je přednost dávaná možnosti nešokuj!

Neuronové sítě jsou tvořeny uzly a jejich spoji, jimž se říká hrany. Uzlem sítě může být podle zadání skupinka neuronů, ale i část závitu mozkové kůry, případně celý závit. Čím víc klesala aktivita levého středního čelního závitu, tím víc rostla agrese vůči civilistům. Jinak řečeno pokles činnosti tohoto uzlu neuronové sítě v průběhu meziskupinového konfliktu tlumí rozhodnutí neubližuj civilistům.

Nejpostiženějšími civilisty jsou ve válkách děti. Žijí a umírají v obležených oblastech. Stačí vzpomenout na blokádu Leningradu německou armádou v průběhu druhé světové války (8. 9. 1941–27. 1. 1944).

Děti jsou oddělovány od členů rodiny, školy a přátel. Stávají se svědky mučení a zabíjení členů vlastní rodiny. Těžce je narušen nebo zničen vztah rodičů a dětí – rodičovství. Krutost vůči dětem se projevila jak verbováním dětských vojáků prováděným nelidskými metodami, tak utínáním paží.

Každé, i optimální rodičovství v míru je zátěž, jde tedy o druh stresu. Život v nebezpečí rodiče vede k tomu, aby se o bezpečí svých dětí starali ve zvýšené míře. Někteří rodiče začnou ochraňovat nadměrně a tvrdě omezují projevy dětského chování. Ztráta domova znamená žít nebo přežívat s dalšími lidmi v krytech, provizorních a nevyhovujících podmínkách. Zátěž roste s nedostatkem základních životních potřeb.

Tlak na rodiče je nezměrný. Jejich emoční stav ovlivňuje záporně. Výsledkem je růst napětí, nepřátelského chování, útočnosti, pokles vřelosti. Jestliže byli rodiče duševně křehcí nebo narušení již před válečnými událostmi, o to hůř. Rodiče může postihnout posttraumatická stresová porucha nebo deprese.

Rodiče přestávají být s to kontrolovat vlastní emoční stavy, tím pádem ztrácejí kontrolu nad emočními stavy svých dětí. Kontrolu se snaží obnovovat tvrdostí. Jiní rodiče se chovají opačně. Tlak v nich probouzí vyšší míru soucitu. Jsou odolní a odolnosti učí i své děti.

Tolik úvahy, zkušenosti a výsledky velkého počtu studií.

Nová velká metaanalytická práce je posbírala, sloučila a jejich závěry podrobila novému rozboru. Cílila na

• válečné okolnosti, to byly například život v obležené nebo obklíčené oblasti, ostřelování, viktimizace, násilné přemístění, osobní známost se zabitým člověkem, ztráta člena rodiny;
• rodičovství, jež bylo ověřováno různými stupnicemi měřícími rodičovskou vřelost, kontrolu chování a drsnost, která se pohybovala od cíleného popálení dítěte na Šrí Lance přes bití v Palestině a nepřátelství v Chorvatsku;
• přizpůsobení dětí, testováno bylo chování, emotivita, příznaky post­traumatické stresové poruchy, deprese, úzkost, agrese, nepřátelské chování, hyperaktivita, sociální vztahy, ale i kladná vyústění, jako je míra sebeúcty, prosociální chování.

Konečný soubor zahrnoval 38 různě kvalitních studií popisujících 54 372 účastníků. Studie jednak potvrdila předchozí znalosti, jednak je rozšířila.

Dopad válečných událostí na rodičovství záleží na typu traumatizace. Život v ohrožení někdy vede k vřelejšímu vztahu k dětem, typ výchovy se však může stát nadměrně ochranným, což dětský vývoj omezuje. Při přemístění do vysoce nebezpečného prostředí se rodiče často přestávají kontrolovat, jsou tvrdší, nelaskaví, nedůslední. Pokles rodičovské vřelosti, což není jen pusa na noc, ale trpělivé naslouchání dětskému vyprávění a společná hra, zvyšuje riziko, že se u dětí rozvine posttraumatická stresová porucha. Čím delší dobu žijí rodiny ve válečném prostředí, tím se víc se snaží, aby jejich život vypadal běžně. Válečná traumatizace také s vyšší pravděpodobností postihuje chudé rodiny.