Česká republika jako ráj ambulantních specialistů?
„Celkem je v České republice registrováno 7 127 ambulancí lékařů specialistů, 1 129 ambulancí ženských lékařů a 5 629 ambulancí zubních lékařů, celkem tedy 13 950 ambulancí,“ poznamenává k datům z roku 2012 Ing. Ivan Popovič z Ústavu zdravotnických informací a statistiky.
V Německu připadne na tisíc obyvatel 0.92 ambulantního specialisty, ve Francii 0,82, ve Švýcarsku 0,67 v Belgii 0,81 a v Rakousku 1,06. V České republice je tento poměr výrazně vyšší – tisíc obyvatel má k dispozici 1.5 soukromého lékaře.
Takto vysoké číslo počtu ambulantních pacientů je zřejmě dáno tím, že velká část nemocničních lékařů má ještě soukromou praxi.
Všeobecná zdravotní pojišťovna provedla kontrolu tzv. souběhů praxí a kontrolu úvazků. Letos v březnu zveřejnila výsledky této kontroly. Pojišťovna při kontrole smluv lékařů zjistila, že bezmála sto jich má úvazek vyšší než 1,9. Analýza ukázala, že téměř 700 doktorů vykazuje velké množství smluv, které jsou nad tolerovanou hranicí.
Podobnou kontrolu provedla pojišťovna v roce 2011. Tehdy VZP odhalila, že 942 lékařů má smlouvy na více než 1,4 úvazku. A navíc každý čtvrtý měl kromě jedné smlouvy v nemocnici i další ve své soukromé ordinaci nebo jiném lůžkovém zdravotnickém zařízení - více článek: Doktoři pracují 18 hodin denně
Redakce MT požádala o názor předsedu Sdružení ambulantních specialistů MUDr. Zorjana Jojka.
Podle statistik OECD je v České republice na tisíc obyvatel zhruba 1,5 ambulantního specialisty, což je druhé nejvyšší číslo v zemích OECD. Čím se dá podle Vás vysvětlit takto vysoké číslo ambulantních specialistů v ČR?
Osobně jsem přesvědčen, že rozdíly nejsou dané tím, že by u nás bylo více lékařů v ambulancích, ale že jde o různou metodiku počítání v různých zemích. Zkoušel jsem si pomocí čísel z výroční zprávy VZP a ze Zdravotnické ročenky ČR za rok 2013 najít příslušná data. Nenašel jsem je, ale pokud jsem zkusil přepočítat to, co v těch materiálech najít lze, došel jsem k úplně jiným výsledkům. A jiná data vycházejí i v jediném podle mě solidním materiálu zabývajícím se sítí ambulancí, který znám. Jsou to analýzy pražské a středočeské pobočky ZPMV z roku 2004. A výsledkem bylo kupodivu, že ani v Praze v naprosté většině oborů není ambulantních specialistů přebytek. Nevím o tom, že by někdo jiný jinde dělal od té doby nějaký stejný či podobný výzkum. Umím si představit, že se počet ambulancí od roku 2004 mírně změnil, neregistruji ale žádnou takovou revoluci, z níž by bylo možné usoudit, že někde v nějakém oboru došlo k raketovému nárůstu jejich počtu. Tedy: čísla ZPMV z roku 2004, jakkoli jsou 11 let stará, v principu jistě stále platí. Mám-li se ale vrátit k odpovědi, za nejpravděpodobnější možnou chybu toho přehledu OECD považuji to, že do tabulky vzali všechny lékaře pracující v ČR bez ohledu na velikost úvazku. Myslím, že není vyloučeno i zakalkulování jednoho lékaře i dvakrát, pokud působí ve více zdravotnických zařízení, byť v jen zlomkovém pracovním rozsahu.
Na toto téma nás upozornil jeden z našich čtenářů, který k tomu dodal, že takto vysoký počet ambulantních specialistů je zátěží pro zdravotnický rozpočet, především vzhledem k tomu, že nemálo lékařů má tzv. souběh praxí. Co na tento názor říkáte Vy?
Nevím o žádných datech, která by dokazovala, že současný počet ambulantních specialistů v ČR nějakým způsobem finančně přetěžuje systém. Takovéto tvrzení musím zcela rezolutně odmítnout. Naopak mám pocit, že systém krvácí na základě neustálého a v jiných zemích EU neobvyklého nárůstu nákladů na péči lůžkovou (v roce 2000 cca 47%,tedy přes 53% z peněz zdravotního pojištění). A problém souběhů praxí? Kdykoli se v minulých dvaceti letech obnovovaly smlouvy, vždycky na začátku přišly alespoň některé zdravotní pojišťovny s tím, že toto mají jako problém a deklarovaly, že jej hodlají řešit. Nikdy to ale neudělaly. Proč? Nevím. Na druhou stranu je ale třeba se na souběhy praxí nedívat jednoduchou optikou. Začne-li se o nich mluvit, představí si většina kritiků ambulanci, která se otevírá jednou či dvakrát za týden, není v ní žádná dražší technika (v rámci omezeného rozsahu by nebyla využita), do níž si lékař zve pacienty, o něž se původně staral v nemocnici. K tomu ještě jistě užívá nemocniční recepty a žádanky, tedy uniká regulacím a jen „dojí“ systém.
Takové ambulance možná existují, jenže řada nadúvazků je realizovaná i tak, že lékař přichází do jinak plnočasově fungující ambulance několikrát týdně provádět vysoce specialisované výkony, které ti pacienti potřebují, tj. byly by jim provedeny stejně, jenže takto to mají s výhodou, že nemusí jezdit jinam. Jindy zase lékař dojíždí jen několikrát týdně do města, kde prostě potřeba většího úvazku v dané odbornosti neexistuje. S oblibou dávám jako příklad ortopedii v Úpici v Královéhradeckém kraji. Stačí Vám krátká procházka po městě se zastávkou u jízdních řádů autobusů a následná návštěva v místní poliklinice, abyste pochopili, že „souběhář“ zde pracující na ortopedii je pro ty lidi darem z nebe, protože jinak by mnohým z nich péče ortopeda byla v rámci dopravní dostupnosti zařízení v okolí zcela zapovězena. Tedy jsem toho názoru, že i na souběhy je třeba se dívat objektivně a ne je všechny paušálně házet do jednoho „negativního“ pytle.
ivb, www.tribune.cz
Zdroj: www.tribune.cz