České zdravotnictví je toxickým prostředím nejen pro mladé lékaře

Zkušenosti MUDr. Marie Svobodové, představitelky akce Nebuď mýval a lékařky v atestační přípravě oboru všeobecné chirurgie, svědčí o tom, že český zdravotní systém nepotřebuje legislativní kosmetickou úpravu, ale reformu od samých základů.

• Jak chcete dosáhnout toho, aby zákon o prodloužení přesčasových hodin nebyl přijat? (Rozhovor proběhl několik dní před schválením novely Poslaneckou sněmovnou, pozn. red.)

Chceme získat společenskou dohodou legislativní změnu, která bude měnit systém k lepšímu, k bezpečnějšímu a udržitelnému zdravotnictví. Debata o „přílepku § 93a“ nebyla žádná a bohužel ani naše následující smířlivé snahy ke změně znění paragrafu nevedly. V současné době máme zmapovanou vůli zdravotníků aktivně se bránit proti odkládání řešení nedostatku personálu ve zdravotnictví a špatné organizaci péče. Stále ještě doufáme, že zasedneme k debatnímu stolu a začne opravdová reforma systému.

• Služby nejsou jen o přesčasové práci, ale o ohromné zodpovědnosti. Máte podporu ze strany starších kolegů?

Takzvané služby, tedy práce v nepřetržitých provozech mimo běžnou pracovní dobu – noc, víkendy, svátky –, jsou o ohromné zodpovědnosti vyplývající z toho, že při nich sloužící lékař nemá k dispozici celý tým.

Obecně se předpokládá, že pracovní nálož je nižší než v obvyklou pracovní dobu. Tohle bohužel v mnoha provozech neplatí a jako mladý lékař nemáte žádnou možnost to regulovat. Jak vedení oddělení, tak management nemocnic vyvíjí tlak, abychom začali sloužit co nejdříve. Ne všude je personálně možné, aby s námi na prvních třeba pěti službách zůstal kolega navíc. Nezažila jsem moc provozů, kde by byli lékaři takzvaně ve středním věku: několik mladých lékařů, pak primář věkově dělící oddělení a pak staří kolegové (dinosauři), kteří často vzpomínají na služby v době svých začátků ve zdravotnictví a závěrem dodají, že si nemáme na co stěžovat. Ti, co měli služeb plné zuby, tak už dávno v nepřetržitých provozech nepracují. Jako mladý se tedy spíš zuby nehty snažíte držet někoho zkušenějšího, abyste ty služby zvládli. O podpoře bych úplně nehovořila, ale já měla velké štěstí, že jsem vždycky ještě narazila na skvělého kolegu, který mě podržel.

• Domníváte se, že všeobecný praktický lékař může sloužit na oddělení poskytujícím nikoli vysoce specializovanou péči, ale například na běžném interním oddělení, na příjmovém oddělení, jak znějí některé diskutované návrhy?

Já osobně LSPP nesloužím. Už bych ani neměla kdy. Tohle je asi jediný příklad nespecializované péče. Ale idea, že nezaškolený praktický lékař bude sloužit na „běžném“ interním oddělení, kde leží pacienti s infarktem myokardu, akutní dekompenzací diabetu, zápalem plic, erysipelem a dehydratací při gastrointestinálních obtížích, je scestná. Proto tito pacienti neleží doma a všeobecný praktický lékař je nekontroluje při domácích návštěvách, ale leží v nemocnici, kde pracují odborníci specializovaní na akutní péči. Praktické lékařství a interna jsou v dnešní době úplně jiné obory. Je to jako chtít po všeobecném chirurgovi operaci srdce. Pokud je praktický lékař původem lékař nemocniční, tak se to nabízí, ale stojí mu to za to? V nemocnici přebírá zodpovědnost za pacienty, které v životě neviděl. Přebírá práci po kolegovi, kterého taky třeba vůbec nezná. Právní odpovědnost však je plně na službu vykonávajícím lékaři.

• Jaké jsou podle vás hlavní překážky cestou k atestaci?

Postgraduální vzdělávání je v současné době peklo na zemi. Zapíšete se do oboru, který se třikrát za tři roky změní, a často ani sami úředníci Ministerstva zdravotnictví nebo fakultní asistentky nevědí, co si s novelou počít. Někde jsou benevolentní na papírování, někde zase požadují přesné plnění kurikula a k atestaci lékaře nepustí, když mu chybí třeba jediný den z předepsané půlroční stáže. Absolvování kursů má pokaždé jinak dlouhou platnost, uvolňování na povinné konference z akutního provozu je spíše výjimečné, často je nutné čerpat dovolenou. Stáže se zkracují, jak jen to jde, ať už mají smysl, nebo ne. Stejně nebývá od koho se učit. Stážista v přetíženém provozu není rozhodně klenotem na podušce pohostinnosti. Školitel je spíše jméno na papíře než průvodce a učitel. Jsou však lepší a horší pracoviště. Zpravidla se liší přístup v konkrétních odděleních a jejich vedoucích než obecně mezi nemocnicemi. Ministerstvo ani IPVZ, natož fakulty, tuto situaci vůbec neřeší. Požadují pouze okopírované stránky logbooku. I proto jsme spustili před několika lety projekt Férové pracoviště, kde se celkem daří situaci monitorovat, ačkoli to pro nás zatím nepředstavuje dokonalý projekt. Je ještě hodně práce před námi.

• Co je pro mladé lékaře překážkou pro setrvání v českém zdravotnictví?

Na toto téma bylo provedeno několik průzkumů, abychom měli adekvátní argumenty při debatách o možných reformách zdravotnictví. Ty aspekty jsou především socioekonomické. Ve velkém městě si za základní pracovní dobu lékař nevydělá ani průměrnou mzdu, aby si ve volném čase mohl něco zajímavého dovolit. Když slouží „od nevidím do nevidím“, tak volný čas postrádá. V malém městě zase nemívá zázemí, pokud se nevrací takzvaně domů. Personální devastace provozů a náš právní řád (spíše neřád) odradí i otrlé: vzít na sebe právní odpovědnost za víkendovou službu v odlehlé lokalitě vyžaduje odvahu hraničící s bláznovstvím.

Mladí lékaři chtějí svoji práci dělat dobře ve prospěch pacienta, chtějí se učit od zkušených kolegů moderní medicínu založenou na důkazech. Chtějí ve volném čase cestovat, věnovat se rodině i svému zdraví. Tyhle priority se za posledních třicet let dost změnily, a bohužel to systém zdravotnictví vůbec nereflektoval. Mladí lékaři umějí pracovat s nástroji k usnadnění práce, ale jsou těmi posledními, kdo by mohli něco změnit. Jejich práce je levnější než práce sekretářky v Praze, jak se nechal slyšet jeden z někdejších ministrů zdravotnictví. To všechno dohromady dělá z českého veřejného zdravotnictví toxické místo pro práci nejen pro mladé lékaře.

• To, že zdravotnictví potřebuje systémové řešení, nikoli dílčí kosmetické úpravy, je naprosto jasné. V čem by měla spočívat systémová změna?

Tohle je správná otázka, ale neptáte se na správném místě. Systémová změna není práce lékaře, to je práce politiků. Ti nastavují pravidla. My se domníváme, že základem je vyřešit neefektivní náplň práce zdravotníků, což vzniká kvůli tomu, že jsou levná pracovní síla.

Dále pak i celkové nastavení koloběhu financí ve zdravotnictví není motivující. Pokud je léčebný vztah o pacientovi a zdravotníkovi, měla by tak vypadat i dohoda o financích. Pokud by měl pacient možnost ovlivnit úhradu péče a péči si doopravdy vybrat, byli by pacienti i zdravotníci motivovanější udržovat zdraví v co nejlepší kondici. Celkově je české zdravotnictví podfinancované, pokud je prioritou státu péče na světové úrovni. Chybějí komplexní a efektivní kampaně (vzdělávací, preventivní, léčebné) zacílené právě na zdravější populaci.

Další finance bude stát i to, že dnešní léčení není jen o lékařích a sestrách. Potřebujeme obrovský tým, který budou sestry a lékaři řídit. Chybějí IT specialisté, administrativní pracovníci pro současnou digitální dobu, pečovatelky, rehabilitační pracovníci, a to ve vyšším počtu kvůli stárnutí populace. Správné rozdělení práce v týmu pak řeší to, že v České republice je sice absolutní počet lékařů celkem vysoký, ale reálně chybějí lékaři pro léčbu pacientů.

• Kdo by měl dohlížet nad dodržováním zákonů v českém zdravotnictví?

Nemyslím si, že by to teď bylo nastaveno špatně. Inspektorát práce, auditoři… Jen ten dohled reálně nikdo nevykonává, protože je systém tak pokřivený, že výsledek auditu o dodržování přesčasové práce neprojde ani přes vedoucího oddělení, pokud nechce riskovat ztrátu zaměstnání.