Co medici (ne)mohou, (ne)umějí a (ne)chtějí

Nejen o tom, jak jsou studenti či mladí absolventi připraveni na praxi v nemocnicích, do kterých oborů směřují, zda chtějí absolvovat specializační vzdělávání v naší republice, v jakých typech zdravotnických zařízení, co je pro ně největší motivací nebo naopak překážkou, hovořil na letošní online Konferenci Mladých lékařů MUDr. Petr Michenka, spoluautor průzkumu a loňský absolvent 3. LF UK, který působí na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze. „Rád bych zdůraznil, že naším cílem není nikoho kritizovat, ale spíše inspirovat, a to jak jednotlivé lékařské fakulty a jejich učitele, kteří vzdělávání zajišťují, tak ministerstvo zdravotnictví či školství,“ vysvětlil a upřesnil, že údaje jsou hodnoceny komplexně za celou ČR, nikoli za každou školu zvlášť.

Průzkum, na jehož finální podobě se podílelo mnoho odborných konzultantů, proběhl v červenci a srpnu 2020 mezi mediky 4.–6. ročníku všeobecného lékařství studujícími v českém jazyce. Prostřednictvím online dotazníku bylo osloveno dohromady 4 575 studentů ze všech osmi lékařských fakult, přičemž počet platných odpovědí dosáhl 1 400. „To odpovídá návratnosti 30,6 procenta, což je velmi dobré číslo, když uvážíme, že šlo o pilotní projekt,“ dodal přednášející s tím, že se jednalo o reprezentativní vzorek mediků ze všech oslovených institucí. Zhruba pětinu tvořili studenti 1. LF UK, 15 procent LF MU, 13 procent LF UP a 2. LF UK, 11 procent LF UK v Plzni, 3. LF UK a LF UK v Hradci Králové a čtyři procenta LF OU. Dotazníky vyplnilo 470 čtvrťáků, 456 páťáků a 474 šesťáků nebo čerstvých absolventů v letním semestru loňského roku.

Mezi respondenty bylo 67 procent žen, což demonstruje jeden z prvků českého zdravotnictví, a tím je feminizace. „Žen ve zdravotnictví jednoduše přibývá, což nemusí být nutně problém. Stačí, aby se tomu vrcholoví pracovníci nemocnic dokázali přizpůsobit a aby některé pracovní pozice nabízeli i lékařkám a nediskriminovali je,“ komentoval MUDr. Michenka.

Teorie dostatečná, i když jak v čem

Pokud jde o hodnocení délky času stráveného na dílčích formách výuky, dotazníkové šetření ukázalo, že lékařské fakulty určitě nemusejí mít starost s tím, že mají málo teoretických přednášek a seminářů. Pouze dvě procenta respondentů totiž uvedla, že teoretická výuka je příliš krátká, 40 procent ji pak považovalo za adekvátní. Výrazně horší už jsou výsledky u kazuistických seminářů, které dvě třetiny dotazovaných hodnotí jako příliš krátké, v případě simulační výuky to pak byla většina. Co se týká pasivního zapojení mediků, tedy doby, kdy jsou v nemocnici, ale nejsou zahrnuti do poskytování zdravotní péče, za adekvátní ho označila polovina respondentů, u položky aktivního zapojení, kdy již studenti např. zaznamenávají údaje do zdravotnické dokumentace nebo provádějí některé výkony, to však byla jen desetina.

„Vedeme‑li debatu s pedagogy lékařských fakult, často zaznívá, že ČR má velmi silnou teoretickou průpravu. Z průzkumu se však dozvídáme, že o problematice rezidenčních míst, o pracovněprávních záležitostech, specializačním vzdělávání, trestněprávní odpovědnosti nebo o organizaci zdravotní péče školy informují s velkou bídou v 30–50 procentech případů alespoň dostatečně – tedy v rámci povinné výuky v 6. ročníku. To určitě nejsou ideální čísla. Zejména u mediků, kteří se blíží nástupu do pracovního procesu, by bylo vhodné tuto informovanost zlepšit,“ dodal MUDr. Michenka.

Připravenost na praxi (spíše) nízká

Následně se přednášející zabýval kompetencemi a praktickými dovednostmi studentů. V této souvislosti připomněl vyhlášku č. 187/2009 Sb., která mj. definuje minimální požadavky na studijní program všeobecného lékařství. „Když do ní ovšem nahlédneme podrobněji, zjistíme, že definuje spíše délku výuky, ale již nic neříká o tom, jaká část by měla být teoretická a jaká praktická. Je tedy psána velmi vágně a fakultám neurčuje, které praktické dovednosti by absolventi měli umět,“ konstatoval MUDr. Michenka a dodal, že podle vyhlášky č. 280/2018 Sb., o stanovení činností, které může lékař vykonávat bez odborného dohledu a bez odborného dozoru na základě odborné způsobilosti, jež se však s předchozí vyhláškou nepřekrývá, by měli být absolventi schopni samostatně provádět vybrané úkony. „To znamená, že máme předpis o tom, jak by měla vypadat výuka, a předpis o tom, co by měl zvládat absolvent, ale průnik obou množin není stoprocentní, což z mého pohledu nedává moc smysl,“ upozornil.

Jak jsou tedy studenti lékařských fakult připraveni na nástup do praxe, resp. na jednotlivé výkony definované vyhláškou č. 280/2018 Sb.? Z mediků 6. ročníků nebo čerstvých absolventů se cítí být spíše připraveno nebo připraveno:

• 93 procent na provádění klinických vyšetření,
• 79 procent na provádění vizity,
• 22 procent na práci s informačním systémem,
• 34 procent na vedení dokumentace,
• 19 procent na administraci přijetí, přemístění či propuštění pacienta,
• 31 procent na provádění kontroly, převazů, ošetření apod.,
• 28 procent na předepisování léků a zdravotnických prostředků,
• 40 procent na aplikaci léčivých přípravků,
• 43 procent na podávání transfuzních přípravků,
• 71 procent na poskytování první pomoci,
• 66 procent na edukaci pacientů,
• 40 procent na vyhodnocení sociální situace pacienta,
• 56 procent na provádění punkce periferních žil,
• 54 procent na provádění katetrizace močového měchýře.

„Zajímavé je, že údaje u žen a mužů byly úplně stejné. Což opět podtrhuje fakt, že obě pohlaví jsou si ve zdravotnictví rovna,“ uvedl MUDr. Michenka s tím, že autoři průzkumu se ještě nad rámec zmíněné vyhlášky respondentů ptali na to, jak ovládají některé další praktické dovednosti. Z výsledků vyplynulo, že v rámci povinné výuky většina šesťáků či nových absolventů samostatně provedla maximálně pět úkonů v každé níže uvedené kategorii, konkrétně pak:

• 91 procent ošetření nekomplikované chirurgické rány,
• 91 procent základní porodnické či gynekologické vyšetření,
• 82 procent sepsání příjmové zprávy,
• 67 procent interpretaci RTG snímku břicha,
• 59 procent interpretaci RTG snímku hrudníku,
• 54 procent vyšetření pediatrického pacienta,
• 24 procent interpretaci EKG,
• 11 procent vyšetření dospělého pacienta.

„Proč tomu tak je?“ položil řečnickou otázku MUDr. Michenka a odpověděl, že při odebírání anamnézy oslovené mediky v 60 procentech případů vyučující nesledoval a nekontroloval při provedení daného úkonu a zhruba ve třetině případů jim neukázal, jak má fyzikální vyšetření vypadat. Čtrnáct procent respondentů uvedlo, že téměř nikdy nebo nikdy se od učitele nedozvěděli teoretické vysvětlení, na které oblasti je třeba se při vyšetření zaměřit, a 16 procent nezískalo zpětnou vazbu. „Celkově se na první rok praxe cítila být připravena nebo spíše připravena jen pětina šesťáků či čerstvých absolventů, a to je poměrně alarmující číslo,“ zdůraznil přednášející.

Jak dále poznamenal, nedostatek praktické výuky na lékařských fakultách převážná část mediků řeší dobrovolným dovzděláváním se ve volném čase – 70 procent studentů někdy docházelo do zdravotnických zařízení, kde si zkoušelo různé praktické výkony, přičemž u 80 procent z nich to mělo zásadní význam pro rozvoj jejich dovedností. „Když jsme se studentů ptali, jak často opakují dovednosti, které už mají splněné ve svých logboocích, zpravidla uvedli, že jakmile mají razítko, nikdo se už neptá, zda konkrétní úkon opravdu umějí, a během studia už se k němu často vůbec nedostanou,“ poznamenal MUDr. Michenka.

ARO a pediatrie hrají prim

Další část průzkumu byla zaměřena na to, jak může výuka na fakultě poznamenat volbu konkrétního oboru a místa, kde bude absolvent v budoucnu pracovat. Z odpovědí celého souboru je zřejmé, že dosavadní zkušenost z klinické praxe je pro čtvrtinu dotazovaných jednoznačně rozhodující a spíše ovlivňuje téměř polovinu. Jasně se tak ukazuje, že „příklady táhnou“. Co se týká konkrétních oborů, pro které už byli oslovení studenti rozhodnuti, na plné čáře zvítězily anesteziologie a intenzivní medicína (67 respondentů) a pediatrie (65 respondentů). „Rád bych ale připomněl, že dotazníkové šetření probíhalo po jarní vlně pandemie COVID‑19, což mohlo mírně ovlivnit výsledky,“ uvedl přednášející s tím, že obor všeobecné praktické lékařství si zvolilo ani ne 50 mediků a obor chirurgie, který se také dlouhodobě potýká s úbytkem přílivu nových absolventů, si vybralo asi 35 studentů.

Studenti, kteří ještě nebyli definitivně rozhodnuti pro svůj budoucí obor, uvažovali zejména o všeobecném praktickém lékařství, vnitřním lékařství, pediatrii nebo anesteziologii a intenzivní medicíně. „První chirurgický obor, konkrétně gynekologie a porodnictví, je až na pátém místě, všeobecná chirurgie na sedmém a poté relativně dlouho nic. Zdá se tedy, že výuka v chirurgických oborech by měla doznat změn, aby motivovala mediky si je zvolit,“ komentoval MUDr. Michenka.

Kam a proč někteří absolventi mizejí

Z průzkumu bylo taktéž zjištěno, že pouze jedno procento respondentů se nechce po ukončení školy věnovat lékařské profesi a pět procent zatím není rozhodnuto. Naprostá většina chce ovšem nastoupit do specializačního vzdělávání, přičemž pouze 60 procent z nich chce absolvovat celou jeho délku v ČR, 15 procent částečně v českém a částečně v zahraničním zdravotním systému, desetina kompletně mimo naši republiku a ostatní ještě nejsou rozhodnuti. „Je zarážející, že docela velká část dotazovaných hodlá odejít do zahraničí ještě před nástupem na specializační vzdělávání nebo během něj,“ konstatoval přednášející a upřesnil, že absolventi mají obvykle namířeno do Německa, na Slovensko, kdy se vracejí do své rodné země, dále do Rakouska nebo Švýcarska. Nejčastěji uváděným důvodem je vyšší kvalita specializačního vzdělávání (67 procent), vyšší plat (59 procent) a negativní zkušenosti se systémem zdravotnictví v ČR (54 procent). „Když si uvědomíme, že studenti tuto negativní zkušenost mohli získat pouze během studia, musíme se zamyslet nad tím, jak je u nás výuka organizována a zda by s ní neměla vedení lékařských fakult v nejbližší době něco udělat,“ podotkl MUDr. Michenka.

Kde a proč někteří absolventi zůstávají

Studenti či čerství absolventi, kteří hodlají zůstat v ČR (po celou dobu specializačního vzdělávání, částečně, nebo zatím nejsou rozhodnuti), preferují absolvovat specializační průpravu především v Praze (365 respondentů), Jihomoravském (173 respondentů), Moravskoslezském (102 respondentů) nebo Olomouckém kraji (98 respondentů), tedy v regionech, které mají lékařské fakulty. Naproti tomu nejméně mediků směřuje do Karlovarského, Pardubického, Libereckého či Zlínského kraje a na Vysočinu. Pro svou specializační průpravu by si dotazovaní vybrali ve 37 procentech případů fakultní nemocnice a v 31 procentech jiné nemocnice v krajském městě. Pouze menšina by ji chtěla absolvovat ve specializovaném centru typu IKEM, ÚHKT, MOÚ, rehabilitačního ústavu, psychiatrické léčebny apod. (6 procent) či v jiném zařízení (7 procent). Zbývající pětina zatím rozhodnuta není. „Je evidentní, že zkušenost z fakultních nemocnic řadu studentů spíše odradila. Naopak je zde potenciál pro krajské nemocnice, tudíž i pro kraje, které mají každoročně nedostatek absolventů,“ uvedl MUDr. Michenka.

Dodal však, že při rozhodování o výběru pracoviště specializačního vzdělávání není typ zdravotnického zařízení tím nejdůležitějším kritériem, většina dotazovaných ho považuje za středně důležité, obdobně jako osobní zkušenost s konkrétní klinikou či oddělením. „Opět je zde příležitost i pro menší nemocnice v regionech, kde lékaři dlouhodobě chybějí, aby aktivně vybízely mediky k absolvování stáží na jejich pracovištích, a zvýšily tak šanci, že k nim absolventi posléze nastoupí,“ dodal přednášející s tím, že největší roli při výběru střediska pro absolvování specializační průpravy hraje možnost věnovat se preferovanému oboru, dále podpora zaměstnavatele ve specializačním vzdělávání a dobrý školitel. Mezi hlavní negativní faktory se řadí nucená kvalifikační dohoda, nízký nabízený úvazek a negativní reference o pracovišti. „Zásadní překážkou není vysoký počet služeb ani fakt, že po noční službě nemá lékař volno. Mnoho respondentů s tím při nástupu počítá,“ vysvětlil MUDr. Michenka. Pokud jde o nástupní plat, respondenti by si představovali cca 35 000 korun čistého. Zajímavé je, že za přiměřený považují ženy nižší plat než muži, konkrétně 33 200 vs. 36 600 korun. Zaměstnanecké benefity, možnost Ph.D. studia či vědeckých aktivit pak pro mediky podstatné nejsou.

„Doufáme, že i díky naším datům se bude zejména praktická výuka na tuzemských lékařských fakultách v následujících letech jen zlepšovat a že podobná šetření budou vznikat i na státní úrovni. Za spolek Mladých lékařů můžeme slíbit, že průzkum zopakujeme nejen letos, ale i v roce 2022 a 2023,“ uzavřel MUDr. Michenka.

Zdroj: MT