Přeskočit na obsah

Děti trestají

František Koukolík 2
František Koukolík. Foto: Jiří Koť

Ve všech kulturních okruzích jsou lidé přesvědčeni, že ti, kdo překročí pravidla, zákony nebo normy, mají být potrestáni. Trestem může být psychologická bolest z výsměchu a ostrakizace, tělesná bolest, pokuta, uvěznění a smrt.

Přímé motivy trestání jsou dva.

Prvním je odveta za čin. Pachateli se dostává, co si podle trestajících zaslouží. Vychází z deontologické tradice, prvně vyslovené Immanuelem Kantem (1724–1804), jedním z největších evropských filosofů. Protože jde o odvetu, mluví se o retribučním pojetí.

Druhým motivem jsou důsledky činu. Vychází z utilitaristické tradice, podle níž je trest oprávněn budoucím dobrem, zejména prevencí dalších zločinů, tím, že zadrží nebezpečné jedince a bude mít odstrašující vliv. Trest je nástroj zajišťující vyšší míru budoucího blaha společnosti. Důsledkům se říká konsekvence, proto jde o kon­sek­ven­ční pojetí. Zakladateli utilitaristické tradice jsou filosofové Jeremy Bentham (1748–1842) a John Stuart Mill (1806–1873).

V běžném životě se oba důvody obvykle kombinují.

Jestliže někdo ukradne spolupracovníkovi svačinu, bývá retribucí veřejný posměch, v drsnějším prostředí při opakovaném činu pár facek. Konsekvenčním motivem je poučení pachatele i diváků, že se svačina krást nemá.

V experimentech lze retribuční a konsekvenční motivy oddělit uspořádáním pokusu.

Trestání přitom může být komunikativní nebo nekomunikativní.

V prvním případě je trest udělen společně s jasným sdělením, že byla porušena norma. Komunikativní trestání uspokojuje jak retribuční, tak konsekvenční motivaci. Retribucí je poškození pachatele, konsekvencí je sdělení důvodu: trestáme tě, protože jsi překročil normu, tím pádem víš jak ty, tak tvoje okolí, že se normy překračovat nesmějí.

Podobou nekomunikativního trestání mohou být probodané díry v pneu­ma­ti­kách auta přísného šéfa, který pachateli útoku podle jeho názoru, pocitu, přesvědčení nespravedlivě ublížil. Za co je trestán, přísný šéf neví. Takže se nepoučí.

Jestliže je motivem závist, zloba a pomsta a postižený žádnou normu nepřekročil, poučí se jedině o tom, že závist, pomsta a zloba existují, což se zejména při opakování činu projeví na jeho vztahu k lidem.

2022-07-25_083932

Otázka zní, v jakém věku se tohle chování objevuje.

Jsou malé děti vrozenými následovníky Immanuela Kanta, „zasloužíš si to, normy jsou nenarušitelné“, kteří trestají bez ohledu na to, zda trest sděluje, že byla porušena norma? To by svědčilo ve prospěch představy, podle které se konsekvenční trestání objevuje až v pozdním dětství a raném dospívání, snad díky učení.

Opačnou možností je, že děti jsou vrozenými následovníky utilitaristů, trestajícími jen tehdy, když je součástí trestu sdělení, že byla porušena norma. Z toho by plynul opak předešlé možnosti: retribuce se vyvíjí později, snad v důsledku pozorování, v jehož průběhu pachatel trpí, což pozorovateli přináší kladné emoce.

Třetí možností je, že děti jsou naivní pluralisté. Trestají oběma způsoby podobně jako dospělí lidé.

Otázky řešil experiment se 113 dětmi ve věku čtyř až sedmi let.

Ve dvou podobách pokusu sledovali malí pozorovatelé video ukazující antisociální dítě, které trhá výtvarnou práci dalšího dítěte. Ve třetí podobě experimentu děti sledovaly neutrální dítě, které se na výtvarnou práci dalšího dítěte jen dívalo.

Poté, co děti zhlédly událost, dostaly možnost antisociální i neutrální dítě potrestat tím, že mu odeberou iPad, se kterým si hrály, a zavřou ho do krabice. Tím pádem přijde trestané dítě o hru a také o přístup k iPadu. Jestliže děti iPad zavřely, byly tázány, jak dlouho tam bude, tedy jak dlouho bude trestané dítě bez hračky.

Varianty byly dvě:

V nekomunikativní podobě se antisociální dítě nedozvědělo, proč si nesmí s iPadem hrát. Tím pádem nedostalo morální lekci.

Pro komunikativní podobu platilo: jestliže se rozhodneš antisociální dítě potrestat, dozví se, proč si nesmí s iPadem hrát, tím pádem morální lekci dostane.

Možnost, že by děti v nekomunikativní podobě trestu trestaly jen proto, že by je těšilo zavřít iPad do krabice, aniž by motivem bylo trestání antiso­ciál­ní­ho chování, byla testována variantou, ve které dítě ve videu výtvarné dílo druhého dítěte jen drželo v ruce. To bylo nazváno základní podobou testu. I v této podobě testu děti věděly „Jestliže se rozhodneš trestat, dítě, které výtvarné dílo jen drží, nezjistí, proč si nesmí hrát s iPadem“, tedy stejně jako v podobě nekomunikativní.

2022-07-25_083952

Ve všech podobách experimentu děti věděly, že důsledkem trestu je smutek trestaného, a to jak anti­sociálního, tak neutrálního. Tím pádem děti věděly, že trestání bude mít reálné sociální důsledky. Děti se o trestu rozhodovaly samy, tím se vylučovala možnost, že by trestaly proto, aby se zalíbily experimentátorům.

Pokus doložil, že děti ve věku čtyř až sedmi let s vyšší pravděpodobností trestají v komunikativní variantě pokusu než ve variantě nekomunikativní.

Co do trestání jsou děti vrození pluralisté: Trestají, protože se normy nenarušují, tedy retribučně, nicméně trestají i proto, aby pachatel dostal morální lekci. Statistická analýza výsledků umožnila porovnat váhu retribuční motivace s motivací konsekvenční. V komunikativní podobě trestali účastníci pokusu o 39 procent častěji než v podobě nekomunikativní. V nekomunikativní podobě experimentu děti trestaly o 26 procent častěji než v základní podobě experimentu, takže hierarchie trestání je zřejmá.

Shrnuto:

Děti trestají retribučně, podle Kantova principu. Chtějí, aby antisociální dítě pocítilo smutek, přitom nemají záruku, že se pachatel v budoucnosti nebude chovat stejně, že ho trest nějak napraví. Zrovna tak trestají utilitaristicky, chtějí, aby pachatel pochopil, zač je trestán, a něco z toho vyvodil. Podobají se v tom dospělým lidem, kteří také trestají tak, aby trestaný věděl, za co to je.

Výsledky studie platí pro děti, které žijíc v západním, vzdělaném, industrializovaném, bohatém a politicky demokratickém prostředí (sociální psychologové pro ně užívají zkratku WEIRD, western, educated, industrialized, democratic). Jak se chovají stejně staré děti v jiných kulturních okruzích, bude nutné teprve zjistit.

Děti rovněž sledovaly události ve videu, není proto zcela jisté, zda by se chovaly podobně při sledování událostí v běžném, skutečném životě.

2022-07-25_084005

Rovněž není jisté, zda si děti v plném rozsahu uvědomují nebo neuvědomují skutečné důsledky svého rozhodnutí, zda nejde jen o úvahu nad příběhem. Teprve další výzkum zjistí, zda děti nedají před trestem přednost nějakému druhu kompenzace, která pomůže oběti, ale nezasáhne pachatele. Příkladem je možnost, že oběť dostane o kus cukroví víc, nicméně současná práce nasvědčuje, že děti přece jen raději pachatele potrestají.    

Sdílejte článek

Doporučené