Doutník z okénka
Svléknout pyžamo, osprchovat se, vyčistit si zuby, obléknout se, připravit snídani a vydat se do práce. Zcela běžné činnosti, na které téměř nemyslíme. Jak jsou složité, zjistíme, když něco nejde například v důsledku úrazu, onemocnění nebo vysokého věku. Stačí něco tak protivného, jako je zamrzlé rameno nebo nevelký ústřel. Bez bolesti se nedá pohnout paží, problémem je česání, bez bolesti se nenarovnáte ani neohnete.
Každodenní obyčejné činnosti jsou činnosti velmi náročné. Převážně běží mimo vědomou pozornost. Dejme tomu docela obyčejná snídaně. Nejprve si musíte uvědomit, že je ráno a nastala doba, kdy snídáte. Pak nalít vodu do konvice, zapnout ji, nachystat kávu do hrnku, ukrojit chléb, namazat ho, zalít kávu, počkat, až trochu vychladne, uvařit vajíčko, které jste museli vyjmout z ledničky. Musíte vidět a rozlišit částečně zakryté objekty. Bez třesu a s přesným zaměřením uchopit předměty a udržet rovnováhu. K tomu rozlišovat prostorové vztahy mezi svým tělem, nábytkem, mezi předměty na stole, konvicí, kterou chcete na stůl postavit, polohou talířku a krajíčků chleba. Také krok za krokem dodržet časoprostorový a hybný plán akcí: nejprve se do konvice nalije voda, pak se voda ohřívá, současně sypeme kávu do hrnku, následně naléváme vodu. Nesmíme zapomenout, co jsme chtěli dělat, nesmíme zaměnit jednotlivé kroky akcí. K tomu je musíme sledovat a napravovat případné chyby.
Každodenní činnosti tohoto druhu byly nazvány komplexními úlohami. Vyžadují integraci neboli slučování velkého počtu poznávacích a hybných činností.
Pružnost akční kontroly je přitom vysoká. Je nejasné, jak dokážou lidé něco přesně udělat na základě neurčité instrukce, která může zaznít do kuchtíkových uší: „Přidej vejce!“ Oslovený jedinec přitom ví, že musí vejce odněkud vyjmout, připravit si skleničku, naklepnout skořápku, dostat obsah do skleničky, přidat špetku soli, zamíchat a pomalu vlévat do polévky, která se zrovna vaří.
Co se děje lidem v hlavě v průběhu přípravy hrnečku kávy, je dnes možné sledovat pomocí funkční magnetické rezonance. Ukáže, které mozkové oblasti, v jaké míře a v jakém pořadí zvýší aktivitu a které ji naopak sníží. Nakreslí funkční mapu činnosti mozku při této zátěži.
Tudíž vznikla vědecky definovaná úloha: uvařte hrneček kávy.
Asi byste neřekli, že splnění tak banálně vypadající úlohy znamená správný výkon čtyř akcí, a to ve správném pořadí. Každá z těchto akcí vyžaduje šest následných rozhodnutí.
Trápení tohoto druhu se u lidí objevují při poškození levé hemisféry mozku. Lidé nejsou s to dodržet plán nějaké akce nebo nejsou s to akci vykonat. Neurologové tomu říkají apraxie, neschopnost vykonat složité naučené pohyby.
Stejná poškození mozku, která způsobí apraxii, jsou obvykle příčinou poruchy řeči, případně i jazyka, které se říká afázie. Ta bývá nápadnější a apraxii často překryje.
To vedlo k zajímavé hypotéze říkající, že se řeč začala vyvíjet společně s užíváním nástrojů. Stateční experimentální archeologové si tudíž při pokusech do krve otloukali klouby na prstech. Vyráběli pazourek podobně, jako to mohli před dvěma miliony let dělat naši vývojoví předkové. Funkční magnetická rezonance se jim přitom dívala do hlavy. Vzápětí musely pokusné osoby něco říct. Funkční magnetická rezonance ukázala, že oblasti řídící účelné a nacvičené pohyby ruky a pohyby řečové si jsou opravdu velmi blízké. V mozku jsou u většiny lidí vlevo vepředu a dole.
Mašinérie řídící naučené pohyby může udělat chybu u lidí naprosto zdravých. Například jdete na návštěvu k přátelům. Místo abyste zazvonili, sáhnete do kapsy pro klíče od vlastního bytu. Chcete ze zásuvky kuchyňského stolu vyndat vidličku, ale vyjmete lžíci. V klasickém gagu odjíždí Charlie Chaplin coby ztroskotaný milionář autem. Chce si dopřát velký doutník. Rozškrtne zápalku. Vloží ji do pusy. Doutník vyhodí nonšalantním obloukem z okna.
V řečové oblasti by to bylo přeřeknutí. V hybné doméně je „přeřeknutí“ definováno jako výkon nezamýšlené akce.
Existuje řada druhů pohybových chyb. Osobní zkušenost máme snad všichni. Několik příkladů:
Chyba při užití předmětu: Charlie Chaplin a doutník.
Opominutí: zaplatíme, peníze, které jsme dostali nazpět, necháme ležet u kasy.
Opakování: osolíme polévku dvakrát.
Zvyk: jdeme omýt jablko, místo toho si umyjeme ruce.
Odbočím 119 let zpátky, k muži, od jehož jména se pojem pro hybné úkony, parapraxie, odvíjí.
Roku 1901 napsal Sigmund Freud knihu Psychopatologie všedního života (Zur Psychopathologie des Alltagslebens), vydal ji v roce 1904. Opominutí, přeřeknutí, chybných úkonů v ní popisuje moc. Řada je z Freudova vlastního života. Popisuje hádky s manželkou, život ohrožující onemocnění dcery, sexuální přitažlivost mladé ženy, jak zapomínal platit účty a ztratil klíče, jak si nevybavil jméno Luky Signorelliho (asi 1445–1523), proslulého renesančního malíře, přestože měl fotografickou paměť. Poctivě popisuje svá profesionální selhání, která by dnes nikdo neodpustil: u pacienta vyslovil diagnózu hysterie, a přitom šlo o nádor mozku, další diagnóza hysterie se ukázala být roztroušenou mozkomíšní sklerózou.
Freud pomohl prosadit názor, že duševní choroby nejsou vždy známkou „degenerace“. O 120 let později víme, které neurodegenerativní choroby, a že jich není málo, se projevují poruchami poznávání, paměti, řeči a jazyka, osobnosti a sociálního života. Příkladem budiž Alzheimerova nemoc. Na druhé straně psychiatři a psychologové v současnosti rozlišují velký počet onemocnění a poruch, které projevem žádné „degenerace“ nejsou.
Freud měl za to, že chybné úkony a přeřeknutí jsou projevem činnosti potlačených emocí, které se derou na svět a jsou potlačeny proto, že by na jejich projevy shlížela společnost nevraživě. Patří sem sexualita, touha po slávě a uznání, neboť se perou s pocitem úzkosti, zklamání a hanby.
Spousta přeřeknutí, ať slovních, nebo pohybových, motiv nemá. Na druhé straně parapraxie obojího typu existují. V pokusném uspořádání se nádherně přeříkávají mužové, jimž spoře oblečené psycholožky předkládají slovní úlohy.
Jak to tedy vlastně je?
Představte si zkušeného řidiče jedoucího v autě. Jeho smyslové systémy snímají, co se děje v okolí i s autem. Současně systémy informují „schémata řízení auta“, která se šofér naučil ve škole a v životě. Schémata jsou neuronové mapy vázané na činnost zejména temenních a také spánkových laloků mozku. Jízda je klidná. Náhle vstoupí do silnice chodec. U zkušeného řidiče bleskově zapracuje systém dohledu vázaný na činnost čelních laloků. Řekne schématům, co a jak, takže zkušený řidič během přibližně 300 milisekund energicky brzdí a stáčí auto jinam.
Do těchto funkčních kaskád může vstoupit intenzivní, dejme tomu čerstvá a toužebná vzpomínka vyprovokovaná docela náhodným podnětem, dejme tomu melodií z autorádia. „To je její píseň!“ zařvou emoce ve vzpomínce na šéfovu manželku a současně v představě maléru, který by takový pokus mohl znamenat. A protože je zrovna šero a jede se rychle, trochu prší, potřebovaly by zrakový systém, pohybová schémata a systém dohledu na zvládnutí situace dejme tomu o 200 milisekund víc, než je doba odpovídající vzdálenosti automobil–strom při rychlosti 128 km/h. Na světě je nevysvětlitelná nehoda, ze které mohou díky parapraxii mít prospěch lidé čekající na orgánovou transplantaci.