Přeskočit na obsah

Farmaceut je největším odborníkem na léčiva

lékárna, pacient, výdej léků
Foto: shutterstock.com

Lékárníci mají stejně jako lékaři doktorský titul, skládají atestační zkoušky a celoživotně se vzdělávají. Mohou být kompetentní poskytovat řadu služeb, které dosud nedělají nebo jim nejsou hrazeny. Už dávno nejsme ve 20. století. Nouzová preskripce lékárníkem by byla ve prospěch pacienta.

Lékárníci, lékaři, ostatní zdravotnická i laická veřejnost si za léta „úřadování“ prezidenta České lékařské komory již zvykli na jeho urážky, kritiku a neustálé stěžování. Ovšem v rozhovoru v MT nazvaném „Ševče, drž se svého kopyta – platí i v medicíně“ (MT 25/2022) Milan Kubek znamenitě ukázal, že o lékárnické profesi má – eufemisticky řečeno – značně nedostatečné informace. MUDr. Kubek zřejmě nedokáže pochopit (nebo přijmout?), že farmaceut je největším odborníkem na léčiva jako taková.

Nebudu zde podrobně vysvětlovat osud léčiva od syntézy po výrobu, analýzu, přípravu – ano, právě farmaceut dokáže připravit léčivo tzv. magistraliter na základě receptury, rozpisu, který by zřejmě dr. Kubek dnes dal stěží dohromady, jelikož jeho medicínské zaměření je poměrně úzké a specifické – angiologie.

Současný prezident České lékařské komory si také očividně neuvědomuje provázanost medicíny, farmacie a dalších zdravotnických oborů. Nemáme počátek 90. let 20. století, ale 20. léta 21. století. Lékárníci usilují o možnost preskripce pro vlastní potřebu – tak, jak to mají lékaři – a rovněž právě o možnost urgentní preskripce, resp. emergentní výdej. To sice působí na pana prezidenta Kubka či pana předsedu Sdružení praktických lékařů Šonku jako červený hadr na býka, ale jejich argumenty „proti“ lze snadno vyvrátit.

Lékaři si (oprávněně) stěžují na zahlcení pohotovostí. Když k nám do lékárny dorazí večer český pacient, že si zapomněl svůj lék, nebo jej dokonce ztratil, musíme ho poslat na pohotovost. Podobně když přijede cizinec, který má své léky na tlak, cukrovku, cholesterol apod. v kufru, který mu ztratili, a dožaduje se vydání svých léků, které nezbytně potřebuje. I když takovým pacientem je sám zahraniční lékař, bez receptu má smůlu. I toho rovněž musíme poslat na pohotovost. Jaké informace má o takovém pacientovi na LSPP službukonající lékař? Žádné, resp. jen ty, na které se zeptá, podobně jako lékárník. I když v případě českého pacienta má mnohem větší informace právě lékárník, který se je dozví z lékového záznamu, tedy záznamu, o kterém se prezident Kubek vyjádřil jako o zbytečnosti, na kterou nemají lékaři čas.

Nouzová preskripce farmaceutem ušetří hlavně čas pacientovi. Jestliže dr. Kubek odmítá „přesuny kompetencí z lékařů na jiné zdravotníky, pokud tyto změny nejsou motivovány prospěchem pacienta a odbornými důvody, ale snahou ušetřit peníze na pacientech“, tak se vlastně toho, co požadují lékárníci, jeho výrok vůbec netýká, neboť uvedená změna je právě motivována prospěchem pacienta. A co se týče „přesunu kompetencí s přesunem odpovědnosti“, tak to je lékárníkům jasné, odpovědnosti se nebrání, počítají s ní a máme to v tomto případě vyřešeno…

Co se týče nouzové preskripce a antibiotik – osobně bych antibiotika ze skupiny nevylučoval právě proto, že, jak jistě i Milan Kubek ví, přerušit antibiotickou léčbu je horší než ji nezahájit. Pacient, který začal lékařem předepsané antibiotikum užívat a následně lék zapomněl, jej užívat nadále potřebuje, pak by mu farmaceut dané ATB mohl bez problémů vydat, samozřejmě po nahlédnutí do lékového záznamu.

Lékárník opravdu nehodlá léčit Rx léky, tedy pacientovi je indikovat, přestože lékárník i farmaceutický asistent ve zdravotnickém zařízení lékárenské péče „léčí“ za pomoci volně prodejných léků již desetiletí, neboť se přeci o léčbu jedná, když přijde do lékárny pacient s určitým problémem a očekává erudovanou radu a pomoc. Ano, také musíme pacienta vyslechnout, odebrat základní anamnestické údaje, a jsou-li jeho potíže takového rázu, že jsou vhodné na samoléčení, a máme k dispozici vhodný vyráběný volně prodejný lék (osobně občas používám i magistraliter přípravky), tak mu jej doporučíme a nabídneme, včetně poskytnutí nezbytných informací. Jestliže farmaceut shledá, že stav pacienta není vhodný pro samoléčení, či nemáme k dispozici vhodný volně prodejný lék, pacienta odešleme k lékaři. Lékárník rozhodně dokáže posoudit situaci, zda je, či není vhodná k samoléčení. Máme na to právě tu vysokou školu.

Zpět k antibiotiku – a dovolím si příhodu z nedávné doby: Dospělá pacientka, cizinka, přišla s eReceptem na Dalacin 150 mg po 8 h. Dotazoval jsem se na anamnézu, důvod užití, stav eliminačních orgánů, neboť přípravek je takto poddávkován. Zkusil jsem zavolat oné předepisující lékařce s dotazem, co jí vedlo k předpisu takto nízké dávky. Odpověď mě poněkud překvapila: „No, ona to měla napsáno na lístečku od zubaře z Ameriky a dožadovala se toho, tak jsem jí ho napsala.“ Závěr nechť si každý udělá sám. Každopádně ode mě dostala 300mg tobolky a náležité poučení ohledně způsobu užívání, možných nežádoucích účinků apod.

Nelze rovněž opomenout úkol farmaceuta jakožto posledního, kdo může zabránit „průšvihu“ při preskripci (nemyslím jen té magistraliter, to bohužel děláme běžně, jen o tom nemluvíme, a vydalo by to na stránky textu). Řešit nevhodné či nedostatečné dávkování u antibiotik, antivirotik, řešit případné duplicity, interakce, to je bohužel denním chlebem práce farmaceuta. Na konci mého příspěvku naleznete ukázku „pečlivé a vysoce odborné preskripce“ zachycené z nedávné doby, pozornému čtenáři jistě neunikne ani opakovaný pokyn „nezaměňovat“.

Ještě se vyjádřím k činnostem, které lékárny provozují či mohou být kompetentní provozovat. Měření krevního tlaku za řeč vůbec nestojí, naopak vyzdvihnu screening pacientů s Alzheimerovou chorobou, kdy náležitě vyškolený farmaceut ušetří touto činností značný čas praktickému lékaři. Bohužel, pacient si takový výkon v lékárně musí zaplatit, jelikož zdravotní pojišťovny jej již farmaceutovi neproplácejí. Další činností, která by zasloužila výrazně větší „promo“, je měření INR, neboť získaný výsledek má jistě vyšší vypovídací hodnotu než třeba hodnota glykémie. Tím lékárna opět ušetří čas lékaři, a především warfarinizovanému pacientovi, kterého třeba jeho zubař zbytečně žene za praktickým lékařem pro „povolení“, že může extrahovat třetí molár. V neposlední řadě bych zmínil výlučnou činnost farmaceuta, kterou je konzultace k návrhu receptury, resp. sestavení magistraliter receptury farmaceutem. Jistě, uvedené služby nedokáže nabízet každá lékárna ani každý desátý farmaceut, nicméně takový výkon by lékárna vykazovat mohla, jen ho zatím zdravotní pojišťovny nezařadily do seznamu hrazených výkonů, takže je lékárna pojišťovně vykazovat nemůže a lékaři, resp. spíše pacienti, si takovou službu zatím musejí zaplatit, neboť farmaceut-specialista přeci uvedené nemůže dělat zdarma.  

preskripce

Příklad „vysoce odborné preskripce“

Chci ubezpečit pana Kubka, že lékárníci si na „doktory nehrají“, neboť jimi nezřídka jsou: tedy mají rovněž doktorský titul, na který museli v souhrnu studovat taktéž šest let, navíc ovšem s napsáním dvou prací, diplomové a rigorózní, což se o absolventech všeobecného lékařství říct nedá. Zubní lékař má studium s automatickým doktorátem a bez diplomové práce dokonce jen pětileté. A jelikož veterinární lékaři studují rovněž šest let, těžko pak prohlásit, že „šestileté studium na lékařské fakultě je tím nejdelším vysokoškolským studiem“. I každý lékárník, který samostatně pracuje a chce vést lékárnu, musí složit atestační zkoušku a absolvovat specializační přípravu v délce minimálně tři roky pro obor Praktické lékárenství. Pokud se nemýlím, obor Všeobecné praktické lékařství je rovněž v délce tří let. Navíc jsou lékárníci též povinni se celoživotně vzdělávat. To všechno má asi nějaký důvod…

Na závěr si dovolím pár slov k výrokům Milana Kubka k „budování vlastní lékárny v ordinacích“: Jistě mu v tom nikdo nebrání, ale musel by splnit všechny náležitosti a povinnosti, které jsou s otevřením lékárny spojeny. Až se dozví, co by to všechno obnášelo, včetně IT, jaká rizika uvedené obnáší (neustálé změny úhrad léčiv, pravidelné zaznamenávání teplot, kontrola přístrojů, sledování hlášení závad v jakosti atd.), troufám si tvrdit, že by od takového nápadu upustil.

Pan prezident Kubek si mne, dle jeho vlastních slov, bude jistě vážit, neboť nejsem pouhým prodavačem, za něž zřejmě většinu lékárníků považuje.

PharmDr. Zbyněk Sklenář, Ph.D., MBA,
praktický lékárník, farmaceutický technolog, farmakolog, etik, vysokoškolský pedagog

Sdílejte článek

Doporučené