Přeskočit na obsah

Fórum: Co by pomohlo lékařkám s malými dětmi naplnit jejich odborný potenciál?

brýle,stetoskop
Foto: shutterstock.com

Úvazek na vybrané dny v týdnu a profesionální hlídání dítka od půl roku do čtyř let věku, díky tomu můžete s klidem prohlubovat svou lékařskou praxi, láká mladé lékařky náborový leták jednoho ze zaměstnavatelů ve zdravotnictví. V medicíně 70 procent lidí tvoří ženy, podobně i na fakultách. Ženy řeší, jak sladit osobní a pracovní život, zvládat vysoké pracovní nasazení včetně služeb, vzdělávání a péči o rodinu. Jak absolvovat kmen, atestaci, případně se vypracovat na vedoucí pozice. Více než polovině by vyhovovala, s ohledem na mateřské povinnosti a neexistenci zázemí a podpůrných opatření, flexibilní pracovní doba nebo zkrácený úvazek. Zeptali jsme se mladých lékařek s dětmi, které jsou činné v některé z lékařských organizací: Co by se mělo stát, abyste dokázaly naplnit svůj odborný potenciál a přitom se nezhroutily?

  • MUDr. Markéta Pfeiferová,

Ústav všeobecného lékařství 1. LF UK

Hledat work‑life balance v lékařském povolání je nesmírně obtížné, ale dělat dobře lékařské povolání bez kvalitních vztahů je ještě obtížnější. Abyste profesně rostli, potřebujete práci věnovat hodně času, ať už v danou chvíli rozvíjíte svou klinickou, nebo akademickou zkušenost. To s sebou ale nese jedno velké úskalí, že velmi často zanedbáváte vztahy, rušíte volnočasové aktivity, protože dopisujete papíry, odevzdáváte článek, připravujete přednášku, máte službu, jste unavení. Pokud takové období trvá dlouho, pomalu se roztáčejí kola na cestě k vyhoření. A syndrom vyhoření by neměl být daní za úspěch, daní za naplňování svého profesního potenciálu. Věřím, že mou cestou je různorodost pracovních aktivit, pevné rodinné zázemí a neustálá práce na kvalitních mezilidských vztazích v pracovní i osobní rovině, které jsou pro mě katalyzátorem všech obtížných životních i profesních období.

  • MUDr. Veronika Vlachová,

Mladí lékaři, z. s.

Jako absolventka jsem nastoupila na interní oddělení. Absence funkční hierarchie, reálného adaptačního procesu a odborného vedení ze strany vyhořelých starších lékařů („prostě to nějak udělej/přežij“) atd. mě velmi brzy přivedly k otázce, jak se nezbláznit.

Tou dobou už jsem si nedokázala představit, že mě interna bude ještě někdy bavit. Po několika rozhovorech s vrstevníky jsem se tedy přihlásila o místo lékaře na Klinice rehabilitace ve VFN v Praze. Zde jsem se setkala s respektujícím přístupem, je mi poskytována konstruktivní, upřímná zpětná vazba a jsem vedena k adekvátní samostatnosti. Specializační vzdělávání i navzdory nelehké personální situaci probíhá naprosto plynule. Nyní jsem na rodičovské dovolené, s klinikou nicméně zůstávám v aktivním kontaktu, jsem informována o událostech a novinkách, mám možnost zúčastnit se všech formálních a neformálních setkání a zapojit se zatím např. ve výuce. Vím, že se mohu kdykoli podle svých možností vrátit do ambulance, ale nepociťuji žádný nátlak.

Když jsem po letech dodělávala potřebná kolečka v rámci nemocnice, došlo mi, že jsem díky přístupu svého současného vedení nakonec dospěla do fáze, kdy jsem si zase dokázala užít práci na interně. Zůstávám ale věrná svému pracovišti. Peněz mám pravda méně než někteří moji spolužáci na ARO, chirurgii apod., kde se pravidelně slouží, ale dokud jako rodina vycházíme, nejsou pro mě peníze navíc vydělané za takových podmínek motivací. Je mi totiž dobře v hlavě i v těle jen tak.

Za mou zoufalost na začátku kariéry jistě dílem mohla moje naivita, nedostatečné pochopení vlastních kvalit a nízké sebevědomí, které mi bránily asertivně řešit bariéry v organizaci práce a specializační vzdělávání a trvat na přiměřených podmínkách pro profesní rozvoj. Bohužel však nejsem jediná, kdo z vysoké školy vyjde s pokřivenou představou o sobě jako lékaři a o tom, co si k němu může cizí člověk s titulem před a za jménem dovolit. Příběhy některých kolegů v aktuálně řešené věci přesčasů to myslím jen potvrzují. A navíc, opravdu se máme důstojných podmínek pro práci domáhat?

To, co pomohlo mně nejen neodejít z medicíny, ale naopak v ní dokázat prospívat, byl pozitivní lidský přístup. Ten ale nikdy nepokvete v prostředí frustrace a ponížení.

  • MUDr. Barbora East, Ph.D., FEBS, AWS,

Ženy v chirurgii, sekce ČCHS ČLS JEP

Ve státě, kde gender pay gap převyšuje 20 procent a hodinové platy mladých nemocničních lékařů zhruba odpovídají cenám, které si říkají hlídací agentury (nebo jich ani nedosahují), kde je velký nedostatek zařízení pro děti mladší tří let a v některých městech to ani pak nebývá lepší a ve kterém stále panuje řada předsudků a stereotypní chování je běžné, to nemají ženy lékařky úplně snadné.

Existují vedoucí pracovníci schopní ženám lékařkám naslouchat a respektovat jejich specifické potřeby, není to ale zatím úplným standardem na všech pracovištích. Některé matky lékařky možná mají i to štěstí, že doma mají muže, který patří mezi ta dvě procenta, co doma tráví čas na rodičovské dovolené, a v péči o děti se vystřídají. Většině rodin se ale takový počin finančně nevyplatí a bohužel si ani řada matek lékařek ze svého nemocničního platu nemůže dovolit zaplatit hlídání. Respektive může, ale musí být připravena na situaci, že jí z platu nezbude vůbec nic. A na to nejsou úplně všechny ochotné přistoupit.

Sociální politika státu, která dělá z matek finančně závislé levné pracovní síly v domácnostech, dohromady s podivně nastavenými pravidly na základních školách (které přenášejí většinu povinností na rodiče) jsou velikou překážkou profesionálního růstu lékařek. Dlouhé směny, velký počet přesčasových hodin a ne vždy úplně korektní prostředí stran rovných příležitostí mnohé ženy po založení rodiny vede k tomu, že z nemocničního prostředí odcházejí úplně. Dochází tak k odlivu kvalifikované pracovní síly, a to jen proto, že rigidní systém někdy neumí nebo nechce umožnit těmto lidem skloubit jejich rodinné životy s těmi pracovními. Záměrně zde nepoužívám slovo povinnosti.

Vstřícným krokem ze strany některých nadřízených je možnost práce na zkrácený úvazek, což mnohé ženy vítají. Jen málokdo zvládne péči o jedno až několik dětí (zejména pokud je otec dětí také hlavním živitelem rodiny, jeho kariéra je důležitější a rodina se musí podřizovat jeho tempu) a současně normální pracovní týden. Pokud by více nemocnic nabízelo místa v jeslích, školkách a pracovní dobu slučitelnou s jejich provozem, i to by velmi pomohlo. A pak je tu celé jedno velké téma dlouhých směn. Po zkušenosti z Velké Británie, kde 24hodinová nebo delší směna nebyla v souladu se zákonem (12 hodin stačilo) a pracovní týden měl maximálně 48 hodin, je pro mě těžké vcítit se do kůže těch, kteří dnes za zachování těchto směn lobbují. Asi jsou i ti, co dokáží pracovat jako roboti a odvádět i bez odpočinku stoprocentně kvalitní práci, být stále empatičtí a nedělat chyby, já mezi ně bohužel nepatřím.

Mám ale veliké štěstí. Pracuji na klinice, která ctí kulturu vzájemného respektu a kde můžu pracovat i navzdory všem svým limitům. Krom dětí mě zdržují i aktivity výzkumné a skloubení všech je sice náročné, ale v podporujícím a respektujícím prostředí je i to možné.

  • MUDr. Monika Hilšerová,

Sekce Mladých lékařů ČLK

Skloubit práci lékařky a péči o rodinu je náročné. Hodně mi pomáhá manžel a mám k dětem hlídačku, díky tomu je work‑life balance možná. Nedokážu si představit, že ženy lékařky, kterých je na medicíně 70 procent, až dostudují, budou sloužit šest, sedm služeb měsíčně, pokud se nic nezmění. Máme iniciativu, aby se to změnilo. Ne všechny ženy chtějí strávit život v práci a nevidět děti. Pro muže možná je větším stereotypem obětovat vše pro kariéru, ale i to se mění, i oni chtějí vidět své děti vyrůstat. Další aspekt je finanční, když žena otěhotní, může buď dál sloužit, anebo je na rizikovém těhotenství a sloužit nebude, tím přijde o třetinu až polovinu dosavadních příjmů. Mateřská je z příjmu v posledním roce před porodem, a pokud by žena měla dvě tři děti po sobě, má pořád stejnou mateřskou jako u prvního dítěte. Kvůli péči o děti je doba její pracovní aktivity na mnoho let omezená, když vypadne z medicíny na delší dobu, je návrat těžký. Řeší se to částečnými úvazky, vidím to kolem sebe, a i já jsem se po dvou letech vrátila alespoň na částečný úvazek. Rok jsem mezi prvním a druhým dítětem pracovala, teď se znovu vracím do práce, když jsou druhému dva roky. Člověk se snaží co nejdřív vrátit, ale je tu nedostatečné zázemí, školky berou děti až od dvou let věku. Když chce žena pracovat třeba už v půl roce věku dítěte, potřebuje pomoc rodiny nebo si platit hlídačku, tím se jí zase snižuje příjem. Pokud nemocnice mají školky, tak s malou kapacitou, a tak ne všechny děti se tam dostanou. Další, co teď právě řeším, školky začínají v sedm ráno, kdy už musím být na pracovišti. Složité je to i se vzděláváním. Když má žena dítě před kmenem, je těžké si vyběhat všechny stáže: dítě onemocní, stáž uteče, pak na místo na stáž žena třeba i rok čeká, protože jsou rozepsané pro předkmenové lékaře. Lékařky, které mají dítě po kmeni, to mají lepší v tom, že mají už alespoň něco, ale zase jim chybí atestace. Začnou tedy na částečných úvazcích, při úvazku 0,2 se doba přípravy zpětinásobí, proto se ženy snaží nastoupit co nejdřív na plný úvazek. Pracovní uplatnění žen souvisí obecně s kulturou dané země – například v Estonsku se mohou ženy vrátit do práce po roce, všechna zařízení pro malé děti tam berou od roku. Také v Německu jdou ženy do práce po roce, to je i průměr EU, pak jsou Francouzi, Belgičani, kde berou děti už od tří měsíců. Myslím si, že optimální je rok, aby bylo umožněno těm, co to chtějí, mít kam dát dítě a vrátit se do práce. Ne že by se vrátit chtěla každá žena, ale v medicíně je to akcentované, medicína nám utíká. Ne všichni zaměstnavatelé chtějí přijímat ženy s malými dětmi, já mám štěstí, pracuji ve VFN na KARIM, což je velké oddělení, kde je cca 130 lékařů, takže personálně pokrýt služby i při výpadcích zvládáme a zaměstnavatel nám vychází také individuálně vstříc. Problém s pokrytím služeb je na menších pracovištích, kde nemají tolik personálu. Proto ženy důkladně zvažují, zda mít za těchto podmínek děti a kdy. Některé se do mateřství nehrnou, některé počkají až po atestaci. Jsou i takové, co mají dítě už během studia, ale ani ony to pak nemají jednoduché, zaměstnavatel si spíš vybere absolventku bezdětnou, protože může odsloužit až osm služeb měsíčně a nebude potřebovat kvůli dětem úlevy. Vypracovat se i za těchto podmínek na primářku, přednostku může i žena s dětmi, schopná žena to určitě dokáže, ale potřebuje zázemí, dobrou rodinu, a kdo zázemí nemá, musí si to platit, tím pádem ukrajuje z příjmů, nebo hlídání nemá a je to všechno těžší. Vedle práce a rodiny je řada lékařek veřejně činných, jsem delegátka sjezdu ČLK, jezdíme na zasedání evropských Mladých lékařů po celé Evropě, teď máme iniciativu Nebuď mýval, kde se snažíme zapojit lékaře, aby nesloužili tolik přesčasů. Stihnout práci, rodinu, veřejnou činnost je někdy opravdu složité. Nárazové věci, jako zůstat pár dní doma s nemocným dítětem, se dají řešit, dítě se uzdraví a žena se vrátí do práce, ale zatížení službami je každý měsíc, pořád, a lepší to nebude, pokud se nám to nepodaří změnit.

  • MUDr. Monika Švorcová, MBA,

Ženy v chirurgii, sekce ČCHS ČLS JEP

Pracuji na chirurgii téměř 15 let, takže si dovolím „zkušeně“ říct, že ženy v chirurgii to mají těžší a musejí se opravdu velmi snažit, aby se prosadily. Posledních devět let je někdy složité se mi dovolat. Buď jsem v práci, nebo sedím v sanitce či letím v letadle na odběr plic a následně asistuji při transplantaci. Samotná koordinace transplantace od odjezdu na odběr až po závěr transplantace trvá 10–15 hodin. „Chirurgie je nádherná, ale občas bolí.“

Rodina a nejbližší přátelé si již zvykli a společně jsme se naučili plánovat a organizovat náš společný čas. Naučila jsem se plánovat týdny dopředu, barevně odlišovat důležitější věci od méně důležitých, ty důležité neplánovat v den pohotovostí a v den služeb, abych je nemusela opakovaně rušit. Moje práce mě nesmírně naplňuje, proto i některé povinnosti jdou automaticky rychleji, a i když jsou některé na úkor osobního volna, jsou pro mě důležité, a proto se je snažím skloubit. Přesto skloubit osobní a pracovní život v mé profesi je velmi náročné a bez dalších změn v sociální sféře, bez vytvoření nemocničních školek a škol, bez další pomoci privátních chůviček, bez změny ve vzdělávacím atestačním systému, bez podpory rodiny, ale i bez podpory samotného zaměstnavatele, bez neustálého nabádání a apelu na změny v nás samotných bude proces slaďování dlouhodobým procesem restrukturalizace novodobé medicíny, včetně chirurgie.

Výběr povolání: Z mého pohledu je jedním ze základních aspektů úspěšného skloubení práce a osobního života již samotný výběr oboru. Překonáváním vlastních bariér, fyzických či mentálních, zvyšujeme nutnost vynaložené energie, která nám ubírá možnost aktivně využít volný čas. Pokud je člověk spokojen s tempem, náplní a organizací zvoleného oboru, přináší mu radost, a pak je jednodušší akceptovat i několik hodin přesčasů. Navíc celoživotní studium, vzdělávání se, navyšování vlastní erudice se prakticky stává vaším koníčkem.

Naplnění svého potenciálu: Jedním z důležitých faktorů, jak uplatnit svůj potenciál, je schopnost být flexibilní, kreativní a adaptabilní. Umět se rozhodnout, sledovat aktuální trendy a aktuální doporučení, neustále se vzdělávat. Mít touhu, energii, ale i odvahu. Umět překonávat vlastní strach ze zodpovědnosti. Zkušení chirurgové říkají, že strach je odrazem nezkušenosti. Naopak se zkušeností přichází rozhodnost, která strach snižuje. Zkušenost v chirurgickém světě znamená strávit nespočet hodin na operačním sále. Otázkou je, zda tyto zkušenosti je možné nabýt v řádné pracovní době. „Starší“ generace chirurgů se shodne na tom, že bez času stráveného nad rámec osmihodinové pracovní doby se z vás dobrý chirurg nestane. „Mladší“ generace chirurgů se za současné doby podfinancovaného zdravotnictví nehrne „bezplatně“ trávit přesčasy navíc. Chirurgie je specifický obor, náročný na čas, na fyzickou i mentální stránku bez ohledu na pohlaví.

Nastavení priorit: Jednou z nejpalčivějších otázek dnešní doby je proto najít work‑personal‑life balance, rovnováhu mezi osobním a pracovním životem. Žena navíc část svého života plní ještě roli matky a přechodně jsou její časové možnosti omezené. Někdy podobné problémy řeší i kolegové nebo ti, co se vracejí do zaměstnání po vážné nemoci. Rigidita některých systémů a nedostatek pomoci zvenčí, někdy i jen nedostatek pochopení konkrétní situace, to neulehčují.

Moje rodina je pro mě nejdůležitější. Rodina to ví a cítí to stejně. Zároveň si uvědomuje důležitost mého povolání, a přestože je někdy těžké kvůli pohotovosti opouštět rodinnou oslavu nebo jen společně strávený čas, museli se naučit, že tyto „přesčasy“ jsou součástí mé práce. Ne všichni to tak ale mají či chtějí a ne pro všechny je to normální, a už vůbec ne jednoduché… Nejde ale jen o to, myslet a pracovat naplno teď a v tento okamžik, ale také si vytvořit plán, mít rezervy, znát své limity, abychom nevyhořeli dřív, než se něco ve společnosti změní, a to stále v souladu s vytvořením harmonické rodiny a naplněním osobních přání. V medicíně existují obory, kde skloubení je jednodušší.

Nastupující generace si myslím dokáže lépe nastavit svoje priority hned od začátku. Ekonomický tlak je sice nutí pracovat, ale na druhou stranu mladí lékaři pochopili hodnotu své práce, kterou chtějí mít adekvátně finančně ohodnocenou, a současně chtějí mít svůj volný čas na rodinu, odpočinek a své záliby. Je zřejmé, že debata o slaďování soukromého a profesního života je důležitá a bude ještě nějaký čas rezonovat, než nastane domnělá rovnováha.

Flexibilní úvazky: Jednou z možností, které by zejména ženám, ženě matce umožnily snadnější rozhodování o založení rodiny či návratu zpět do zaměstnání, je přistoupit k flexibilní pracovní době nebo částečným pracovním úvazkům. V zájmu jednotlivých firem, podniků a nemocnic by mělo být hlavním úkolem zajištění možnosti péče o děti. Ideálně zřídit vlastní školku, která tak umožní snížení pravděpodobnosti pozdních příchodů do práce či dřívějších odchodů z práce, spojených s doprovázením a vyzvedáváním dětí ze školek. Myslím si, že je vhodnější přijmout zkušenou lékařku na částečný úvazek než někoho nového opět od začátku zaučovat. Problémem zvláště ve zdravotnictví je ale určitá „neosvícenost“ a neochota některých zaměstnavatelů k této změně přistoupit.

Vzorem a inspirací zejména pro zdravotnictví mohou být firmy, které se snaží podpořit diverzitu na svém pracovišti již od mladé generace prostřednictvím osvěty, mentoringových programů, kursů, vzdělávacích programů a školení, koučování a leadershipu. Cílem je maximální podpora ke sladění pracovního a rodinného života žen, včetně mateřské či rodičovské dovolené, zejména osvojením si pružné flexibilní pracovní doby a zlepšením sociálního zázemí v jednotlivých firmách, za adekvátního finančního ohodnocení.

Sdílejte článek

Doporučené