Fórum: Generační zlom

Předchozí generace lékařů už od fakulty počítaly s tím, že své profesi obětují značnou (a někdy i převážnou) část svého osobního života. Mnozí současní mladí lékaři už uvažují jinak a nechtějí v práci trávit nekonečné hodiny navíc na úkor svých rodin a svého volného času. To je někdy zdrojem konfliktů v rámci týmů. Proto se tentokrát v diskusním fóru ptáme: Cítíte ve svém okolí tento generační zlom a je podle vás medicína stále povoláním, které nelze dělat jen osm hodin denně?

• MUDr. Lukáš Velev, MHA,

chirurg, ředitel Nemocnice Jihlava, p. o.

Ano, cítím. Za mě ale nejde o problém generační. Jde o změnu společenského schématu a pohledu na zdravotnictví jako takové. Přechodem k tržní společnosti se zdravotnictví stalo „poskytováním zdravotních služeb“. Tedy službou, kterou je možno poskytovat za úhradu a realizovat přiměřený zisk. Vybraným zdravotnickým řetězcům se to velmi daří a chlubí se tím. Tím se zdravotnická povolání vyjmula z kategorie „poslání“ do kategorie zaměstnání. Vysoce náročného, se složitou přípravou a vysokou odpovědností. Mladí lékaři a nelékaři vstupující do takového zaměstnání očekávají jak vysoké společenské, tak hmotné ohodnocení, včetně odpovídající kvality života a toho, co nehezky nazýváme wellbeing. Chyba není na jejich straně. Pouze přijali pravidla, která jsme pro ně nastavili.

Překvapuje mě, že ti, kdo se na přípravě těchto pravidel aktivně podíleli, se jim nyní diví.

• Doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D.,

vědecký sekretář Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP, přednosta Ústavu všeobecného lékařství 1. LF UK

Na základě diskusí se studenty 6. ročníku 1. lékařské fakulty mohu potvrdit, že téma rovnováhy mezi prací a osobním životem je významné pro většinu z nich. Souvisí to s feminizací medicíny, ale sociologové by doplnili další důvody, proč současná dobře zajištěná a rozhled mající mladá generace chce prožít jiný život lékaře, než byl ten náš; sice krásný, ale trochu uštvaný…

Praktického lékaře dostupného ve dne v noci, který pracuje pro své pacienty do roztrhání těla, už v Evropě nenajdete. Taky by byl unavený, neměl by čas se vzdělávat a rozvíjet praxi a dělal by chyby.

I v zemích, kde se praktičtí lékaři mají velmi dobře, ubývá těch, kteří chtějí praxi vlastnit a řídit. Chtějí raději pracovat na částečný úvazek, ve skupinových praxích nebo ordinaci kombinovat třeba s akademickým úvazkem. V USA klesl za posledních 20 let podíl vlastníků praxí o čtvrtinu, podobný trend je i v zemích s největší tradicí rodinného lékařství, jako je Velká Británie nebo Nizozemsko.

V ČR je v porovnání s okolními zeměmi všeobecné praktické lékařství relativně nejčastější kariérní volbou absolventů lékařských škol a ročně atestuje zhruba 200 lékařů. Méně než polovina z nich ovšem do roka po atestaci převezme praxi.

Medicína musí dát prostor a vytvořit podmínky pro budoucí hvězdy a ty, kteří se chtějí pro ni obětovat. Zároveň ale také musí nabízet variantu, která umožní lékařkám a lékařům „work‑life balance“, jinak zajde na úbytě. Návody ze zahraničí ukazují na posílení zdravotnických i nezdravotnických profesí v primární péči, rozšíření kompetencí nelékařských profesionálů a podporu týmových praxí, které mimo jiné umožňují dřívější zapojení lékařek‑matek do praxe na částečný úvazek. Důležitý je také rozvoj IT technologií, ale jejich implementace do praxe nesmí lékaře obírat o čas pro odbornou činnost.

• MUDr. Albert Štěrba,

Mladí lékaři, z. s.

Ano, tento zlom cítím velmi silně, v mnoha pracovních kolektivech je až všudypřítomný. Rozdíl v přemýšlení napříč generacemi lékařů je dle mého názoru a pozorování zdrojem celé řady neporozumění a místy až konfliktů – byť často spíš latentních, napřímo ne­vy­řče­ných, chronicky bublajících takříkajíc pod povrchem, nakonec vedoucích k frustraci, ztrátě radosti z povolání a nezřídka až k syndromu vyhoření.

A jestli lze medicínu dělat osm hodin denně? Teď vynechám téma služeb, kde nutně hodiny strávené v práci navíc nabíhají. Myslím, že pokud chce lékař svůj obor dělat dobře, hranice mezi prací a volnem (ať už k lepšímu, či horšímu) se skoro nevyhnutelně do jisté míry stírají. Nicméně to neznamená, že lékař má být v práci nonstop. Naopak, když bude mít víc volného času po odchodu ze zaměstnání, o to víc chuti a motivace mu zbude se v daném oboru zlepšovat, třeba návštěvou zajímavého semináře, kursu nebo konference. Jsem přesvědčen, že právě pocit, že se člověk učí neustále něco nového, protože sám chce, může být dosti naplňující a přinese více energie a lepší náladu i do klinické praxe a jednání s pacienty.

• Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,

děkan 2. LF UK, přednosta Urologické kliniky 2. LF UK a FN Motol

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, myslím, že celý problém má dva aspekty. Z hlediska pracovněprávního vztahu se povolání lékaře nijak zásadně neliší od jiných profesí. Je nesmyslné přenášet na lékaře zvýšenou zátěž vyplývající ze špatné organizace práce v konkrétním zdravotnickém zařízení, ze špatně fungujícího systému v dané zemi, z příliš komplikovaného specializačního vzdělávání či z nedostatku lékařů. Práce nemůže vytlačit soukromý život, dříve nebo později se to negativně odrazí i v pracovních výsledcích – platí to ve zdravotnictví stejně jako u řady dalších náročných profesí.

Z hlediska osobního a lidského má však naše povolání řadu specifik, která by si každý lékař již na počátku kariéry měl uvědomit a respektovat je. Přinášejí mu mnoho pozitivního, současně ale kladou určité časové nároky, respektive nároky na jeho zodpovědnost a celkový přístup. Práci lékaře není možné se naučit na dálku a bez dlouholeté praxe, řadu lékařských úkonů nelze úplně přesně časově predikovat a zodpovědnost nelze ohraničit osmihodinovou pracovní dobou. Logicky proto práce lékaře vyžaduje určité pracovní vytížení, často i v době, kterou nikdo nepovažuje za úplně ideální. Jako bonus to lékaři přináší vysoký respekt a společenské postavení, možnost celoživotního kariérního růstu a smysluplně prožitý život nezatížený nudnou zahálkou.

Mám‑li tedy odpovědět upřímně na vaši otázku, domnívám se, že práci lékaře nelze ohraničit osmihodinovou pracovní dobou. Nemůže to však být vynuceno špatně fungujícím systémem, ale být důsledkem touhy po osobním růstu a ochoty převzít společenskou zodpovědnost. Otázka tedy spíše je, jak hodně dobrým lékařem každý z nás chce být a jak hodně chce ovlivňovat svět, který jej obklopuje.

• Prof. MUDr. Martin Vokurka, CSc.,

děkan 1. LF UK

Zda dochází v medicíně ke generační změně? Prvoplánová odpověď na tuto otázku zní: ano, dochází. Pokud si představíme nestory medicíny, kteří začínali svou profesní dráhu ještě za minulého režimu a trávili mnoho hodin navíc v nemocnici, pak dnešní absolventi si více hlídají svůj osobní život a chtějí pracovat tak, aby jim ho profese celý nezabrala. Medicína se mění jako celá společnost. Nelze ji vyjmout a držet jako sentimentální vzorek doby minulé. Vše je stále v pohybu, říkáme to velmi často, ale někdy je těžké si uvědomit, že se to opravdu týká i nás. Jako bychom čekali, že všechno, co je jiné, než si neseme ve svých představách, které vznikaly před mnoha lety, je jen dočasná výchylka, která se vrátí zpět. Nic nebude stejné a místo mentorování a vzpomínání na „staré dobré časy“ musíme reagovat na ty nové.

Dochází nejen ke generačnímu zlomu. Jen si uvědomme, jak moc se změnil svět za posledních pár desítek let, řekněme třeba od listopadu 1989. Kolik nových informací a poznatků vzniklo, kolik jich musíme přijmout a kolik zapomenout. Kromě rozvoje technologií narostla byrokracie, a to i v medicíně. Zdatně spolu soupeří o náš čas.

Můžeme tedy čekat, že věci budou jako dříve? Máme vnímat novou generaci jako vetřelce našeho vidění světa? Nebo chápat, že jejich postoj k životu je možná postoj k budoucnosti, v níž opravdu nevíme, co bude vyžadováno? Jde možná o adaptaci a zároveň odvržení něčeho, co už nebude potřeba…

Medicínu lze dělat osm hodin denně, domnívám se, že i kvalitně. Špičkové medicíně, jako čemukoli jinému, je třeba obětovat času více. A může to zahrnovat i další studium po večerech či o víkendu. Věřím, že takoví lékaři pořád jsou a budou, stejně jako nevěřím, že my či naši předchůdci jsme byli všichni připraveni pracovat a nehledět na své životy. Měli jsme méně možností a někdy jsme také neměli na výběr.

Ostatně jsem zvědav, jak vám dnešní nastupující generace odpoví na stejnou otázku třeba za dvacet třicet let.

• MUDr. Monika Hilšerová,

místopředsedkyně Sekce mladých lékařů ČLK

Podle mého názoru většina lékařů vykonává svou profesi ráda a baví je, proto si ji vybrali. Každá práce ale má své limity, a navíc není možné ustavičně porušovat zákoník práce a také evropskou směrnici (European Working Time Directive) kvůli přesčasovým hodinám. Lékař nemůže legálně odpracovat více než 416 přesčasových hodin za rok. Pokud jsou na pracovišti konflikty mezi generacemi lékařů, pak jsou neoprávněné, protože jinak by mladí lékaři byli nuceni porušovat zákon. Předchozí generace mohly legálně odpracovat až 832 hodin přesčasů za rok, což neříkám, že bylo správné, ale bylo to legální. Situace se naštěstí změnila.

Nezastávám názor, že by mladí lékaři byli méně pracovití než předchozí generace. Medicína se stále vyvíjí, pracuje se na více sálech, se stárnutím populace a se zkvalitňováním medicíny přibývá pacientů, a tedy i práce. Doba je uspěchanější, než byla dříve, lékaři jsou pod neustálým stresem, že něco musejí stihnout. Zároveň i někteří pacienti si zvykli, že zdravotní péče je zde nepřetržitě k dispozici, volají záchrannou službu na banality, neboť vědí, že dostanou ošetření bez dlouhého čekání v čekárně. Těžko mohu soudit, jak to bylo dřív, ale z vyprávění starších ročníků vím, že takové nadužívání zdravotní péče nebylo. Na druhou stranu nechci vůbec tvrdit, že lékaři předchozích generací se v práci „nudili“. Naopak. Vím, že trávili v práci většinou veškerý svůj volný čas, sloužili „pasonety“, obětovali práci osobní i rodinný čas, mnoho lékařů je rozvedených nebo jim neustálý stres dopomohl k chronickým chorobám. Podle výzkumů (vedených ČLK i evropskými organizacemi) jsou nejvíce postiženi syndromem vyhoření právě mladí lékaři. Nedivím se, že současná generace lékařů nechce tyto situace zažívat, a bude narůstat nedostatek lékařů „náročných oborů“ (traumatologie, ortopedie, chirurgie a dalších), kde je tento nedostatek již nyní velmi výrazný také kvůli feminizaci medicíny. Je čím dál větší zájem o obor praktického lékaře, který má možnost si nastavit časový harmonogram, nemá povinnost sloužit a může být atestován po třech letech praxe.

V poslední řadě je ještě důležité zmínit i nedostatečné finanční ohodnocení všech lékařů a zdravotnického personálu. V době dvouciferné inflace se tato problematika stává ještě palčivější než doposud, neboť pokud se mzdy a platy nezvýší alespoň o inflaci, budou se muset lékaři a sestry rozhodovat, zda stále budou moci dělat tuto práci, kterou mají rádi.

• Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Konkrétní odpověď na položenou otázku je: ano, cítím. A na druhou část: ano, tak náročné profesi s nesmírně rychlým rozvojem ve všech oblastech se nelze věnovat jen po základní pracovní dobu. (Abych nebyl obviňován z elitářství, takových profesí je jistě více.)

Vše se ale odehrává na pestrobarevném pozadí společenském, ekonomickém, morálním… Pokusím se popsat několik východisek k popisu situace i jejího hodnocení. Žijeme v době největšího blahobytu, svobody, volnosti, rozvoje člověka jako druhu (alespoň v zemích naší, „západní“ civilizace, a to navzdory všem ekonomickým, energetickým i dalším krizím). V medicíně dochází k obrovskému pokroku v oblasti vědy, výzkumu, a především klinických aplikací. To je nezpochybnitelné a jakákoli případná kritika v následujících řádcích tuto premisu ani v nejmenším nezpochybňuje. Je také třeba uvést, že komentář píše někdo, kdo se ohlíží do minulosti již několik desítek let a samozřejmě má tendenci k nekritické glorifikaci dob dávno minulých. „Vzdálené louky jsou totiž vždycky zelené.“

Ale i obecně platí, že do práce chodíme buď proto, abychom si tam v zásadě jakoukoli činností vydělali na to, co nás baví a co realizujeme ve volném čase, nebo, a věřím, že to je právě případ medicíny a většiny lékařů, pracujeme proto, že nás práce baví, a navíc si vyděláme nějaké prostředky na běžný život, včetně zábavy. Nelze ale podceňovat hledisko společenské. Úspěšnost je společností většinou vnímána jako úspěšnost ekonomická. Lékař, který zůstane v práci navíc, rozhodně není adekvátně finančně oceněn. Spíš vůbec. A obecně milovaný „Doktor z hor“ zůstává jen na obrazovkách televizních seriálů (které navíc mladší generace ani nesleduje).

Vůbec se nedivím nejmladším lékařům, že po noční službě odcházejí domů (my jsme sloužili 48 i více hodin a pokračovali běžnou prací) nebo že trvají na přesně vymezené pracovní době. Trochu (nebo spíš hodně) mi vadí (příhody znám naštěstí z doslechu), že kolega odchází domů navzdory zhoršení kriticky nemocného, kterého (jistě správně) předal službě. V takových případech ale jde o individuální reakci jednotlivce a rozhodně nelze generalizovat. Na druhé straně nelze přehlížet, že nás skutečně drtí nesmyslná administrativní zátěž. Nutnost „dřepět v práci“, abych měl v pořádku papíry, opravdu nebude většinu z nás těšit.

Je pravda, že absolutní dodržování pracovní doby vede k jistému odlidštění medicíny. Nemáme „své“ pacienty, o které se musíme postarat, ale v práci v daném čase provedeme XY výkonů, na lůžkovém oddělení pečujeme každý den o jiného pacienta… Na takovém „technologickém“ medicínském pracovišti se pak vytrácí „ars medicinae“ a umění se nahrazuje sofistikovaným a naprogramovaným přístupem dle guidelines. Co je a co není dobře, posoudí budoucnost.

Dosud jsem psal více méně o formálním dodržování pracovní doby. Medicíně, dobré medicíně ale osm hodin denně nestačí. S tím musí každý medik i lékař počítat. Sledovat explozi nových poznatků jen v práci nelze. Kontinuální vzdělávání a sledování novinek se prostě stává nezbytnou součástí našeho volného času.

I když naše generace dokáže být k nastupujícím kolegům často kritická (a otázka přesného dodržování pracovní doby či nároku na dovolenou jsou v tomto směru častým tématem), věřím, že v nových podmínkách bude nejmladší generace dále rozvíjet kvalitní medicínu. A současně snad najde i nějaká pozitiva na tom, co a jak dělali její předchůdci. I když bude požadovat pro sebe i své rodiny mnohem větší životní prostor.

• MUDr. Markéta Pfeiferová,

Mladí praktici, z. s.

Věřím, že mladá generace má otevírat nová témata a hledat cesty k jejich řešení. Tohle je bezpochyby jedním z nich. Nejsem velkým zastáncem generalizování a stavění bariér ve smyslu mladší versus starší generace. Vztah k práci každého z nás se vyvíjí v čase podle toho, v jaké životní etapě se zrovna nacházíme a jaké časové možnosti nám dané období nabízí. Každý člověk má individuální priority, hodnoty, které se mohou s věkem měnit, proto není jednoduché hledat „celotýmový“ konsensus na vztahu člověka k práci a správný šéf by ho ani hledat neměl, měl by využít aktuální možnosti a schopnosti každého člena týmu. Stojím si za tím, že zakládat svůj život a osobnost jen na tom, že jsem lékař, je strašně nebezpečné, i přes to, že jsem obrovským nadšencem pro svou práci a vždy mi určitým způsobem zabírala i velkou část mého volného času (nemyslím tím ale jen práci s pacienty, zahrnuji do práce lékaře i vědu, vzdělávání atd.). Žijeme v době, kdy víme, jaký vliv má kombinace nedostatku spánku, nedostatku pohybu a dlouhodobého intenzivního stresu na zdraví člověka. Víme, jak se na výchově dětí v nejútlejším věku podepisuje nedostatek pozornosti, trpělivosti a času blízké osoby. Lékař by měl být z mého pohledu autentický a měl by žít tak, jak doporučuje ostatním, jak mu napovídají jeho vědomosti. Nejde o to, kolik hodin denně se jednotlivec věnuje medicínským otázkám, své profesi, jde o to, kolik času, energie a pozornosti mu zbývá na vše ostatní. Práce lékaře, nutnost kontinuálního vzdělávání může velmi snadno vést do pasti workoholismu a přetížení. Zdá se mi, že společnost obecně až moc oceňuje práci na úkor vlastní fyzické i psychické pohody. „Work‑life balance“ a svou plnou kontrolu nad ní si zaslouží i zdravotník, a pokud si to uvědomíme, budeme mít snad jednou méně vyhořelých lékařů ve svých řadách. Medicína není sprint, je to spíše maraton a v něm je potřeba síly dobře rozložit, jen tak pomůžeme co největšímu množství pacientů. Potřebujeme, aby nám naše práce dělala radost desítky let, a proto ji musíme dělat dobře, ale přiměřeně. Vybrala jsem si svou profesi proto, jaká jsem, nechci, abych kvůli tradičním sociálním konstruktům a společenskému náhledu na práci lékaře ztratila při své práci sama sebe.

• Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.,

ředitelka Gerontologického centra, proděkanka pro zahraniční vztahy Fakulty humanitních studií UK

Medicína je podle mého názoru skvělé povolání a záleží hlavně na tom, jak se vykonává, nikoli kolik času člověk stráví v práci. I tak si myslím, že to není pouhých osm hodin a padla, protože většina lékařů ještě studuje, navštěvuje odborné akce a podobně. Já jsem ještě zažila ony nekonečné hodiny služeb, pondělní odpolední ordinaci po odslouženém víkendu a podobně, kdy se ještě teď divím, že jsem (snad) neudělala žádnou fatální chybu. Říkala jsem si už tehdy, že to jsou spíše pokusy, kolik člověk vydrží, než nějaké smysluplné pracovní zapojení. Asi jsme vydrželi hodně, ale podle mého za dost vysokou cenu vlastního zdraví i pohody vlastních rodin. Nevzpomínám na to tedy s žádnou nostalgií. Jsme přece také lidé s nároky na osobní život i odpočinek.

• MUDr. Martin Jan Stránský, MD, FACP,

ředitel Polikliniky na Národní, Praha 1, Assistant Clinical Professor of Neurology, Yale School of Medicine

Generační zlom, který se týká generace mladších (promujících) lékařů a těch starších, je dnes vážným problémem.

Je to tím, že se jedná o generaci, která je silně závislá na sociálních sítích, či dokonce jimi odkojená, s čímž souvisejí negativní efekty jejich používání – absence schopnosti řešit problémy, omezené schopnosti efektivně komunikovat, upřednostňování zájmu jednotlivce nad těmi společnými a nárokování osobních výhod nad kolektivní zodpovědností. S tím souvisí i nárůst úzkosti (o 70 procent) a deprese (o 50 procent) v generaci nových lékařů, což pochopitelně vede ke sklonu vyhýbat se problémům, hledání rychlého řešení ve všem a upřednostnění osobního komfortu. I přes to, že většina z nich má dobré úmysly a že někteří stále chápou medicínu jako povolání (kterým je a pro každého dobrého lékaře musí být), celkový profil a „ladění“ mladých lékařů bohužel čím dál víc kopíruje profil jejich ostatních vrstevníků.

• MUDr. David Marx, Ph.D.,

proděkan pro studium a výuku 3. LF UK v Praze

Když jsem v roce 1984 nastupoval do svého prvního zaměstnání, jeden z tehdejších vedoucích pracovníků razil veřejně princip: „mladý lékař nesmí vidět slunce“, čímž měl na mysli to, že přicházení a odcházení za tmy je normální, ba správné a slouží k tomu, aby se absolventi rychle a kvalitně zapracovali. Obecně s tím panoval souhlas, dalo by se říci, že má generace počítala s tím, že v práci stráví mnohem více času, než odpovídá týdenní pracovní době. Z této generace jsou dnes mnozí primáři, přednostové a další vedoucí lékaři, kteří jsou zaraženi požadavky dnešních mladších kolegů na lepší „work‑life balance“, na nižší počet pohotovostních služeb a celkovou nechutí „zemřít v práci“.

To není změna přístupu, která by platila jen v ČR a jen ve zdravotnictví – souvisí se změnami v hierarchii hodnot i s neustále se zvyšujícím životním standardem ve vyspělých zemích (moje byvší tři až čtyři pohotovostní služby týdně – kromě vlastního pracoviště i navíc na LSPP – souvisely spíše s mizerným platovým ohodnocením lékařů v socialistickém zdravotnictví než s přáním trávit život v práci). K regulaci doby strávené na pracovišti sáhly i USA, které bývaly proslulé intenzivním pracovním vytížením lékařů v přípravě na specializaci.

Na druhé straně – medicínu nelze perfektně dělat s tím, že v 16:00 „padla“ – chceme např. zajistit kontinuitu péče u svého pacienta, výkon, jehož se účastníme, se časově protahuje, chceme být účastni péče o zajímavého pacienta, účastníme se vědecko-výzkumné činnosti či vznikne (jako nedávno) výjimečná situace v rámci pandemie či hromadného neštěstí… Příčin může být řada. Je ale třeba mít v patrnosti také to, že systematické nadměrné časové vytížení (zejména vynucené) je rizikovým faktorem pro vyhoření zdravotníků se všemi dopady na ně i jejich pacienty. Známé jsou zahraniční studie prezentující fakt, že absence spánku lékaře vede k rizikům pro pacienty nejen v operačních oborech – nevyspání po dobu 24 hodin se přirovnává k vlivu sérové koncentrace alkoholu okolo jednoho promile.

Této změně se musíme přizpůsobit i my – nejen dodržováním omezení doby nepřetržitého pobytu lékařů na pracovišti stanoveného zákonem, ale také zvýšením efektivity při zapracování nově nastoupivších lékařů, efektivity při realizaci dozoru a dohledu nad lékaři ve specializační přípravě a efektivity individuálních vzdělávacích plánů. A přijmout za své, že časy se mění – přitom nelze rezignovat na kvalitní vzdělávání i praxi, ale současně nelze riskovat vyhoření mladých kolegů a jejich ohrožení riziky vyplývajícími z přepracování.

• Prof. MUDr. Vladimír Tesař, DrSc., MBA, FERA, FASN,

přednosta Kliniky nefrologie 1. LF UK a VFN

Mladší generace lékařů si opravdu velmi váží svého volného času a nejsou příliš motivováni trávit v nemocnici více času než standardní pracovní dobu.

Myslím, že bychom se nad tím neměli podivovat, je to normální. Mladí lidé mají nárok na to trávit volný čas se svými rodinami a naučit se medicínu mohou i v základní pracovní době a při podstatně nižším počtu služeb (který by měl dále klesat s kvalifikací a věkem).

Nenormální (a nyní i protiprávní) naopak byla obvyklá argumentace našich politiků i veřejnosti, že lékaři mají skvělou možnost se stovkami pracovních hodin navíc platově přiblížit tomu, co berou jejich podobně kvalifikovaní kolegové v jiných oborech za základní pracovní dobu. Nenormální byla také představa, že lékaři v přípravě na Ph.D. budou pracovat ve zdravotnickém zařízení na plný úvazek (i když velmi často placený jako velmi malý částečný úvazek) a svoji vědeckou přípravu budou rozvíjet po řádné pracovní době (ne příliš překvapivě s velmi nízkou úspěšností).

Ve světě jsou lékaři v nemocnicích dobře zaplaceni za základní pracovní dobu a slouží méně i za cenu omezené dostupnosti všech služeb 24 hodin denně, musí jich být pochopitelně také tolik, aby počet odsloužených hodin nebyl extrémně vysoký. Lékaři ve vědecké přípravě mají na tuto činnost vyhrazeny měsíce času, kdy (pochopitelně) nedělají nic jiného, a mají pak mnohem větší úspěšnost.

Chyba není u mladých lékařů, ale ve stereotypním opakování naprosto nesmyslných a zastaralých představ, které rozhodně rozvoji naší medicíny nepomáhají.

• Prof. MUDr. Karel Cvachovec, CSc., MBA,

děkan FZS TU v Liberci, KARIM 2. LF UK ve FN Motol, Katedra AIM IPVZ Praha

Nemyslím, že se jedná o generační zlom. Je zcela přirozené, že postoje a očekávání mladých lékařů a lékařek se v čase mění. Jsou ovlivňovány řadou okolností a budou se nutně lišit od názorů a postojů těch, kteří byli jejich předchůdci. Mění se ale i podoba a obsah medicíny samotné. Její možnosti jsou obdivuhodné, stále se rozvíjí, je komplexnější a také náročnější. Nepochybně vyžaduje vysoce kvalifikované, zodpovědné a motivované profesionály. A také se mění očekávání a postoje pacientů – na ty nezapomínejme. Ti se chtějí uzdravit, očekávají radu či pomoc a systém zdravotních služeb jim to má umožnit. Rozpory jsou nasnadě. Medicína – či práce lékaře – byla, je a vždy bude velmi náročnou profesí. Profesí náročnou na znalosti i dovednosti, na čas, na emoční i lidskou zralost. Věřím, že ti, kteří si medicínu jako povolání vybrali, to dobře uvážili a rozhodli se zodpovědně. Přijmeme‑li představu medicíny jako všestranně náročného povolání, je ale na druhé straně potřeba vhodné protiváhy. Materiální zabezpečení lékaře/lékařky a jeho/její rodiny je zcela nepominutelnou, nikoli však jedinou podmínkou. Odstraňme zbytečnou administrativu a chtějme od lékařů jen to, v čem jsou nenahraditelní. Snažme se, aby systém zdravotních služeb byl dimenzován tak, aby nepřetěžoval ty, kteří jej udržují v chodu, a aby respektoval jejich oprávněné zájmy. V organizaci práce a celého systému jsou obrovské rezervy. Hledejme tedy stále rovnováhu mezi tím, co povolání lékaře bezpodmínečně vyžaduje, a podmínkami – včetně odměny –, za nichž lékař své povolání vykonává. Na kvalitu, vstřícnost a dostupnost zdravotních služeb rezignovat nemůžeme – ty od nás pacienti oprávněně očekávají.