Přeskočit na obsah

Fórum: Má Česko dostatek lékařů?

brýle,stetoskop
Foto: shutterstock.com

Pokud jde o počet lékařů na sto tisíc obyvatel, nevychází Česká republika z mezinárodního srovnání nijak špatně. Přesto panuje všeobecné přesvědčení, že je zde lékařů málo, především z pohledu některých regionů a některých specializací. Na absolventská místa na velkých klinikách se ale hlásí desítky zájemců. Proto se tentokrát v diskusním fóru ptáme: Má Česko skutečně nedostatek lékařů? A pokud ano, je tento nedostatek absolutní, nebo relativní?

  • Ing. Ladislav Friedrich, CSc.,

prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR

Česká republika má skutečně v relevantním mezinárodním srovnání lékařů dostatek. Současně však v některých regionech a odbornostech bohužel vidíme místní a v době covidové epidemie výjimečně u některých výkonů i časovou nedostupnost.

Některé z příčin jsou zřejmé. Česká republika má v porovnání s jinými státy velmi vysokou frekvenci návštěv u lékařů. Úplná volnost ve výběru a v návštěvách u lékařů a absence případných regulačních poplatků tak zatěžuje kapacitu lékařů i kontakty, které nejsou z medicínského hlediska nezbytně nutné a ve srovnatelných zdravotních systémech k nim nedochází. Část vyšetření je bohužel při neomezeném přístupu i duplicitní. Situaci určitě také zhoršila například poslední úprava v nároku na nemocenskou.

Druhý faktor spočívá v tom, že výrazný nárůst úhrad za zdravotní péči oslabil na straně poskytovatelů zdravotních služeb ochotu věnovat se pacientům nad rámec minimálně nasmlouvaných kapacit. Objevují se i významné části ordinační doby vyčleněné jen pro předem objednané pacienty apod.

Ke snížené dostupnosti pak dochází i s ohledem na to, že pokračuje stěhování obyvatel do velkých měst, a tím k relativnímu lokálnímu snížení dostupnosti některých služeb, kultury a podobně. To samozřejmě vede ke snížení zájmu lékařů otvírat své ordinace a žít se svými rodinami v těchto lokalitách. Kromě možnosti otevřít si praxi ve větších městech, kterou pokud je to v místě účelné pojišťovny regulují, je zde pro lékaře i možnost nastoupit do relativně velmi dobře finančně ohodnocené služby v nemocnicích, kde je ovšem nižší podíl čistě výkonové ambulantní péče.

Zdravotní pojišťovny přes veškerá dílčí opatření a snahu bohužel fakticky nemají možnost dlouhodobě a svobodně řešit svoji smluvní a úhradovou politiku. Ta je především určována úhradovými i jinými vyhláškami ministerstva zdravotnictví. Pojišťovny tak nemají možnost výrazněji ovlivnit chování svých pojištěnců a současně ztrácejí možnost nejdůležitější finanční stimulace poskytovatelů ke změnám. Prozatím všechny pokusy o jakoukoliv i dílčí revizi a reformu našeho zdravotního systému skončily neúspěšně, a není tudíž nic překvapivého, že se postupně některé problémy s dostupností objevují a mohou se i zhoršovat.

  • MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Nedostatek lékařů považuji za závažný problém. Moderní medicína je stále intenzivnější. Hospitalizace se zkracují, řada problémů je dnes řešena ambulantně nebo v semiambulantním režimu tzv. jednodenních hospitalizací. A takový styl práce vyžaduje stále větší množství kvalifikovaného zdravotnického personálu a především lékařů.

I za normálních podmínek většina nemocnic zajišťuje nepřetržitou dostupnost lékařské péče jen za cenu soustavného porušování zákoníku práce, které je stále mlčky tolerováno. Závažnost nedostatku lékařů v ČR ještě zvýraznila covidová epidemie. Omezení povoleného množství přesčasové práce vyplývající z evropské směrnice je přitom v první řadě normou na ochranu pacientů. Je totiž prokázáno, že přepracovaní lékaři se častěji dopouštějí chyb a omylů, které mohou pacienty poškodit.

Dalším negativním jevem je rostoucí průměrný věk doktorů. Pracující lékaři a lékařky stárnou. Týká se to zejména ambulantních lékařů, kteří často ordinují bez ohledu na svůj vlastní špatný zdravotní stav do opravdu velmi vysokého věku, přičemž je nemá kdo nahradit.

Naše zdravotnictví rovněž jako by nezaregistrovalo, že dvě třetiny mladých lékařů jsou ve skutečnosti lékařky, které potřebují specifické podmínky pro to, aby mohly skloubit profesní kariéru s mateřstvím.

Samozřejmě navíc existují regionální rozdíly, když ve venkovských oblastech je problém sehnat lékaře ještě větší než ve městech. Právě nedostatek lékařů v regionech je důvodem, proč se nůžky mezi dostupností zdravotní péče pro obyvatele městských aglomerací a venkova stále více rozevírají. Zdravotní pojištění platíme všichni dle shodných pravidel, ale pro řadu lidí je problém sehnat i třeba jen praktického lékaře či pediatra.

  • Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,

prezident České stomatologické komory

Problém je relativní. Podle statistických dat vidíme, že máme nadprůměrný počet lékařů i sester a jsme čistým dovozcem pracovníků – tedy v součtu jich tu z ciziny stále přibývá. Vina je v příloze číslo 2, která často uměle vytváří pracovní místa. Také je zbytečně mnoho lůžek s noční službou, kde by šlo vše řešit formou společných lůžkových fondů nebo „jištění“ nemocnice přes emergency. Málo využíváme pomocný personál. Kvalifikované zdravotní sestry objednávají po telefonu pacienty i materiál. Nemluvě o lékařích, kteří zbytečně úřadují. Řada specialistů by nemusela být na odděleních, ale pracovat dálkovým přístupem včetně použití cizinců (patologie, rentgenologie). Je potřeba do toho zapojit nezdravotníky. V tom je stomatologie velmi napřed. Obnovili jsme instrumentářky, abychom nepotřebovali tolik nákladných zdravotních sester, máme hodně recepčních a administrativních pracovníků – obor směřuje k integrovaným praxím (ano, ke zlosti starostů z malých obcí). Naše zdravotnictví potřebuje strukturální změny. Laděním systému jen ztrácíme čas a peníze. Musíme hledat efektivitu jako jiné „továrny“ a neudržovat skanzen.

  • Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,

děkan 2. LF UK, přednosta Urologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole

Počet lékařů je jen jedním z faktorů komplexnějšího problému dostupnosti zdravotnické péče a jejího zajištění, byť je to faktor jistě významný. Nedostatek lékařů tak je a bude vždy jen relativní, závislý na celé řadě dalších souvislostí.

O základních parametrech dostupnosti jednotlivých segmentů péče, tedy dojezdové vzdálenosti a časových termínech, existují určité představy a definice, byť je otázka, zda jsou vždy splněny. Plátci nastavují pravidla úhrad, což do značné míry ovlivňuje strategii poskytovatelů i chování pacientů. Jasně jsou definovány profesní předpoklady a kompetence jednotlivých profesních skupin, které se na poskytování péče podílejí. V rámci těchto podmínek je již v některých segmentech lékařů nedostatek. Při zachování těchto podmínek, při pokračování trendu stárnutí populace a při naplnění predikcí vývoje hlavních populačních onemocnění lze předpokládat, že se krize bude dále prohlubovat. Je to nakonec jasně doloženo daty opakovaně prezentovanými ředitelem ÚZIS, profesorem Duškem.

Jak v tom mohou pomoci lékařské fakulty? Lékařské fakulty reagovaly na nepříznivé trendy 15procentním navýšením počtu studentů. Jejich další navyšování však dle mého názoru není za daných kapacitních a ekonomických podmínek reálné, vedlo by ke snížení kvality výuky a ve skutečnosti by situaci nijak nevyřešilo. Fakulty by se dle mého názoru měly soustředit hlavně na zkvalitnění výuky, na přípravu studentů pro reálný medicínský život, kdy by poslední rok studia měl představovat mezičlánek mezi studiem a praxí lékaře. Fakulty by současně měly usilovat o hladký chod specializačního vzdělávání, jeho zpřehlednění a o odstranění často zbytečné byrokratické zátěže s ním spojené.

Klíč k řešení ale mají spíše regulační orgány. Z dlouhodobého hlediska to nebude možné bez poměrně zásadních koncepčních změn v definici jednotlivých kritérií a v nastavení celého systému. Z personálního hlediska je nutné posílit motivační kritéria pro budování kariéry lékaře, vytvořit podmínky usnadňující ženám návrat do pracovního procesu po mateřské dovolené, racio­na­li­zo­vat práci lékaře, využívat moderní technologie atd.

tomashoff

  • Prof. MUDr. Martin Vokurka, CSc.,

děkan 1. LF UK

Počet lékařů není homogenní a jednoduchý údaj. Kromě regionální nevyváženosti je třeba vzít při hodnocení čísel v úvahu i narůstající atomizaci medicíny. S přibývajícími specializacemi medicíny se zvyšují i personální požadavky k naplnění těchto nových oborů, resp. to, jak se zvyšuje potřeba odborníků i pro další skupiny onemocnění, mnohdy i vzácnějších, které by však vyspělé zdravotnictví mělo pokrýt. Na druhé straně je pak potřeba široce vzdělaných praktiků či ambulantních specialistů, kteří by na rozdíl od vysoce specializovaných expertů měli být rovnoměrně rozloženi regionálně…

Také stárnoucí populace vyžaduje stále více zdravotníků, kteří o ni pečují. Kromě toho ale stárnou také lékaři (jak dokazují modelace ÚZIS), proto již v roce 2018 vláda schválila navýšení podpory pro lékařské fakulty a 1. LF UK od této doby navyšuje počty přijímaných studentů o 15 procent, aby dodala do systému více absolventů. Jenže studium všeobecného lékařství trvá šest let, včetně následného specializačního dokonce i deset let, než se nárůst absolventů stihne projevit. Hodnocení počtu lékařů nemůže být proto průřezem okamžité situace, musí počítat či odhadovat desítky let dopředu – podcenění situace se projeví až s velkým odstupem a případná náprava bude opět trvat dlouhou dobu.

  • Daniel Vavřina,

zakladatel HealthCare Institute o. p. s.

Nedostatek lékařů a také zdravotních sester je poslední dobou často diskutované téma. Z průzkumu mezi řediteli nemocnic „Barometr českého zdravotnictví“, který realizujeme už od roku 2010, vyplývá, že až do roku 2013 nebyl tento nedostatek lékařského personálu tak palčivým, jelikož výsledky ukazují, že tento problém vnímala ani ne polovina ředitelů. V roce 2014 nastal zlom, kdy v průměru tři čtvrtiny ředitelů pociťovaly daleko více nedostatek lékařského personálu a tento trend se udržel až do současnosti. Co se týče vnímání nedostatku lékařů jako takového, určitě zde hraje roli také jejich specializace. Dle mého subjektivního názoru je tedy tento nedostatek relativní, protože určitě jsou obory, kde je množství lékařů dostačující, a pak jsou tu samozřejmě odvětví, kde lékaři prostě scházejí.

Z průzkumu mezi budoucími lékaři „Barometr mezi mediky“ z roku 2019 vyplývá, že ve fakultních nemocnicích chce polovina studentů realizovat svou praxi. Důvodem pro toto jejich rozhodnutí je nejčastěji široké spektrum pacientů a výkonů. Dvaačtyřicet procent studentů by pak rádo zamířilo v rámci své praxe do krajských či městských nemocnic z důvodu většího zapojení studentů do provozu a zároveň mají pocit, že se jim zde lékaři budou více věnovat. Myslím, že tento stav odpovídá také realitě po ukončení studia. Další výsledky tohoto průzkumu z roku 2021 budeme mít k dispozici během pár týdnů.

  • MUDr. Pavel Hroboň, M.S.,

Advance Healthcare Management Institute

Nedostatek lékařů v ČR je na úrovni celé země relativní, jak jasně svědčí mezinárodní srovnání. To ale nijak nepomůže regionům, kde nedostatek je nebo bude absolutní.

Bavíme se o dvou problémech – již na řadě míst aktuálním, kterým je nedostatek lékařů v řadě menších nemocnic. Dlouhodobě neexistuje jiné řešení než omezit počet nemocnic, které musejí být schopné zajistit neodkladné lůžkové služby 24/7, tedy být připraveny vyřešit akutního pacienta odpovídajícího jejich úrovni specializace, kdykoliv se objeví. To ale rozhodně neznamená, že z nich má zmizet veškerá akutní péče. Nejde o rušení nemocnic, ale o nalezení jejich nové role a způsobu činnosti. Potřebujeme také, aby si jednotlivé nemocnice více sdílely informace, pacienty i personál, tedy fungovaly jako opravdová síť.

Narůstajícím problémem také je a minimálně v této dekádě bude v některých oblastech zhoršující se dostupnost ambulantních služeb. Dokážeme ji řešit, pokud využijeme distanční poskytování služeb, zvýšíme produktivitu, například podporou skupinových praxí a zapojíme do poskytování ambulantních služeb (včetně prevence odvratitelných hospitalizací) právě i menší nemocnice, tedy tzv. nemocnice komunitního typu.

  • Doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D.,

přednosta Ústavu všeobecného lékařství 1. LF UK, vědecký sekretář SVL ČLS JEP

Pro politiky, organizátory zdravotnictví a konečně i pro nás lékaře je pohodlnější hovořit o absolutním nedostatku lékařů. Ten relativní by vyžadoval reformu a ta by pro nás všechny, včetně pacientů, byla křížovou cestou.

Nedostatek lékařů v ČR je celkem logickým důsledkem zdravotní politiky v posledních dekádách. Poměr počtu lékařů na počet obyvatel je sice mezinárodně srovnatelný, ale v našem systému jsou pacienti zvyklí (nebo alespoň před pandemií byli) navštívit lékaře v průměru 13krát za rok a čerpání péče si užívat. Není divu, že v nemocnicích chybějí lékaři, když pojišťovny nasmlouvaly tolik pozic pro ambulantní specialisty, umožnily jim kompletní odloučení od nemocnic a podpořily pracovní náplň omezením kompetencí praktických lékařů.

Daleko bohatší evropské země raději posilují infrastrukturu primární péče a investují do vzdělávání praktických lékařů tak, aby pokryli co největší rozsah péče. Navíc podporují přesun kompetencí na nelékařské profesionály, zdravotní sestry a asistenty, což se v ČR nedaří.

Problém se zajištěním dostatku lékařů má samozřejmě i obecné, „nadnárodní“ příčiny; zejména náročnost studia, feminizace medicíny, work‑life balance mladé generace, neochota pracovat na venkově.

My jsme správně posílili kapacity lékařských fakult. Teď je třeba dostatečně rychle navázat zlepšením podmínek pro specializační přípravu a jejím zjednodušením.

Pro personální zajištění primární péče je klíčové zvýšení počtu rezidenčních míst a dostatečná finanční dotace. Je třeba dotáhnout reformu primární péče tak, aby se zvýšila atraktivita oboru, jeho význam a přínos pro zdravotní systém. Součástí strategie pokrytí sítě praktických lékařů na venkově by mohly být regionální dotační programy pro rekvalifikaci.

  • MUDr. Pavel Vepřek,

Zdravotnictví 2.0

Podle aktuálních dat OECD má Česká republika 4,1 doktora na 1 000 obyvatel, tedy nadprůměrně ve srovnání se světem i EU. Pro ilustraci Japonsko 2,5, USA 2,6, Kanada 2,8, Velká Británie 3,0, Belgie 3,2. Nejvíce doktorů mají v Rakousku 5,4 a čtvrtou příčku drží Německo se 4,5. Počty doktorů nesouvisejí s kvalitou péče, ale s organizací jejich práce a vlivem lékařského cechu na chod zdravotnictví. Naše současná situace, kdy sice máme papírově doktorů dostatek, ale čím dál víc scházejí tam, kde jsou potřeba, je výsledkem nedotažené reformy zdravotnictví. Tím, že lékařská komunita nedostala dostatečně motivované protihráče, kteří by pro své pojištěnce nakupovali jen potřebnou a kvalitní péči za nejlepší dosažitelné ceny, vytvořila si zdravotnictví k obrazu svému. Navíc se vnitřně diferencovala. Její elity si osvojili mazáctví, osvědčený pilíř druhdy lidové armády. Mazáci rozhodovali o tom, kdo dostane plný ešus, kdo bude šůrovat a kdo posluhovat. Ve stejném duchu se u nás vyvinuly jak úhradové mechanismy, tak celý systém pre‑ i postgraduálního vzdělávání lékařů. To, že emancipovaní mladí lékaři míří po promoci do ciziny, není kvůli penězům, ale útěkem před mazáctvím. Bojovat s relativním nedostatkem lékařů jejich rostoucí a logicky méně kvalitní produkcí není z tohoto pohledu příliš racionální. Některým pacientům se sice bude dostupnost péče stále více zhoršovat, ale protože současně platí, že s nedostatkem stoupá cena, tak z toho doktory hlava bolet nebude. V současném nastavení systému se s tím mnoho nenadělá. Naděje nám svitne ve chvíli, kdy nad tvrzením, že přebytky na účtech zdravotních pojišťoven patří lékařům, zvítězí pohled, že patří pojištěncům. Pak přijde čas to dát do pořádku.

  • MUDr. David Marx, Ph.D.,

proděkan pro studium a výuku 3. LF UK

Celkový počet lékařů v ČR přepočtený na 1 000 obyvatel (t. č. něco málo přes čtyři) není sice sám o sobě varovným, ale situace se změní, pokud se podíváme na věkovou strukturu lékařů, zejména v některých specializačních oborech a na jejich geografickou distribuci. Už dnes je prakticky velmi obtížné zajistit si mimo velké městské aglomerace včasný termín ambulantního vyšetření např. v oboru endokrinologie, revmatologie, psychiatrie (zejména pedopsychiatrie), v některých lokalitách chybějí nástupci do ordinací praktických lékařů pro dospělé i pro děti a dorost, s nedostatkem lékařů se potýkají i některé (zejména) menší nemocnice. Navýšení počtu studentů a studentek lékařských fakult o 15 procent před třemi léty i s ohledem na navazující specializační vzdělávání není něčím, co v krátkodobém horizontu situaci zlepší. Domnívám se, že je nutno posílit motivační nástroje zvyšující zájem o práci lékařů v oblastech mimo velká centra, určitý (ale zatím konkrétně nepředvídatelný) efekt by mohla mít restrukturalizace sítě akutních nemocnic se zvýšením počtu lůžek následných a dlouhodobých vyžadujících zejména odbornou ošetřovatelskou péči. Vzhledem k zastoupení žen mezi praktikujícími lékaři i absolventy lékařských fakult je podle mého názoru rovněž nutné usnadnit naplňování podmínek specializačního vzdělávání v průběhu rodičovské dovolené (krátké či dělené úvazky) a urychlit proces získání specializační zkoušky a nástup do samostatné praxe.

  • Ing. Ivo Vondrák, CSc.,

hejtman Moravskoslezského kraje

Lékaři skutečně chybějí, a to v celé ČR. V Moravskoslezském kraji nejvíce v odbornostech všeobecný praktický lékař, praktický lékař pro děti a dorost a zubní lékař. První dvě zejména v okrajových oblastech kraje, zubařů je nedostatek v celém kraji i ve velkých městech. V nemocnicích je situace relativně stabilní, i když by vůbec nebylo na škodu, pokud by bylo o 10 až 20 procent více atestovaných lékařů. Samozřejmě, že se tu a tam ukáže, že chybí na některém oddělení lékař, dva, tři, ale situace není tak vážná jako v primární péči.

Absolventi, kteří odcházejí do zahraničí, jsou většinou cizinci, kteří studují na našich vysokých školách. V drtivé většině případů se po studiu vracejí domů. Zejména pokud pocházejí např. ze Slovenska či jiného státu, kde jim bude bez problému uznáno vzdělání z některé české lékařské fakulty. Motivačních faktorů, které by překonaly tyto rodinné vazby, není mnoho.

Finanční ohodnocení už pro lékaře není takovým motivačním prvkem jako kdysi. Dnes mladí lékaři vyhledávají zejména balanc mezi pracovním a soukromým životem s důrazem právě na ten soukromý. Budou raději pracovat za méně peněz, ale mít více volna.

Dle mého názoru by řešením bylo zrychlení a zjednodušení aprobačního řízení, navýšení kapacit lékařských fakult (toto již probíhá) a zavedení povinnosti pro zahraniční studenty pracovat po skončení studia minimálně po dobu pěti let v ČR (quid pro quo – bezplatné studium v ČR výměnou za poskytování zdravotní péče v některé české nemocnici). Aktivně se těmito otázkami zabýváme a řešíme např. nedostatek pediatrů. Jmenovali jsme koordinátora pediatrické péče pro Moravskoslezský kraj s cílem přesvědčit a motivovat pediatry, aby pomohli zajistit služby dětské pohotovosti nebo vypomohli na nemocničních odděleních.

  • MUDr. Ilona Hülleová,

předsedkyně Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost ČR

Odpověď není jednoduchá, neboť nelze vycházet jen z počtu lékařů na sto tisíc obyvatel. Důležitá kritéria jsou věková struktura obyvatelstva, věková struktura lékařů dle odborností, poptávka po zdravotních službách atd. Co mohu říci s naprostou jistotou, je to, že vážně je ohrožena primární péče o děti. Absolutní nedostatek praktických lékařů pro děti a dorost (PLDD) napříč celou ČR, jejich postupný úbytek i přes vstup některých mladších lékařů stále pokračuje a jejich přeplněná kapacita vede k plíživému rozpadu primární péče o děti. Není dnes výjimkou, pokud rodiče nemohou sehnat pro své dítě registrujícího PLDD nebo když rodiče dojíždějí za PLDD kolem 50 km, přičemž se jedná o lékaře prvního kontaktu. Situace je dlouhodobě neřešena a PLDD patří věkovým průměrem k těm nejstarším. Blížíme se tak již ke kolapsu této tolik ceněné a kvalitní péče.

Z mého pohledu v ČR chybí určité „plánování“ potřebných zdravotnických pracovníků a specifikace optimálních personálních kapacit pro jednotlivé obory, to vše s ohledem na poptávku po zdravotních službách. Dle toho by následně měla být zaměřena i podpora všech institucí, které jsou za zajištění dostupnosti zdravotní péče odpovědny, neboť personální zajištění českého zdravotnictví v budoucnosti není dobré.

Sdílejte článek

Doporučené

Remedia č. 2/2022 - omluva

18. 5. 2022

Vážení čtenáři,  v části nákladu časopisu Remedia č. 2/2022 došlo k záměně tiskových archů. Za chybu se omlouváme, a pokud Vám toto vadné číslo…