Přeskočit na obsah

Fyzické tresty dětem prokazatelně škodí

15-B01-02 DETI 20230627_100445. Foto MT
Foto MT

Česko je absurdní krajinou, kde téměř všichni jednohlasně říkají, že násilí do mezilidských vztahů nepatří, na druhou stranu násilí vůči dětem je podle nich v pořádku. Rodiče při výchově až příliš často používají metody spoléhající na fyzickou sílu, jejichž cílem je nežádoucí chování potrestat. V mnoha případech se nejedná o záměrnou výchovnou metodu, ale důsledek hněvu, frustrace nebo neznalosti a bezradnosti.

Podle Výboru OSN pro práva dítěte je fyzickým trestem jakýkoli trest, při němž je použita fyzická síla a jehož cílem je způsobit určitý stupeň bolesti nebo nepohodlí, i když mírné intenzity. Fyzické tresty zahrnují například i kopání, plácání, facky, třesení, strkání, tahání za vlasy a uši, údery pěstí, bití, pálení nebo nucení setrvat v nepříjemné poloze. Plně chráněno před všemi fyzickými tresty je v současné chvíli pouze 14 procent dětí na celém světě, naopak přibližně šest z deseti dětí je fyzicky trestáno.

Fyzické tresty jsou právně zakázány v 65 zemích kultivovaného světa a dalších 27 zemí deklarovalo, že se k nim připojí a také uzákoní nepřijatelnost fyzických trestů ve školách, v domácím prostředí, v institucích, zařízeních denní péče apod. Česká republika se zavázala ukotvit tato opatření v zákoně již v roce 2007, ale dosud se tak nestalo. Podle vládní zmocněnkyně pro lidská práva Mgr. Kláry Šimáčkové Laurenčíkové by nepřijatelnost fyzických trestů na dětech nyní konečně měla zakotvit chystaná novela občanského zákoníku. Zákaz bití a jiného fyzického týrání již několikrát ČR doporučil Výbor OSN pro práva dítěte.

Přestože bylo opakovaně prokázáno, že fyzické tresty v dětství mají dlouhodobé negativní důsledky, mezi rodiči v České republice patří stále k nejčastějším výchovným prostředkům. Odborníci z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN se proto rozhodli realizovat výzkum na téma vnímání a používání fyzických trestů v ČR. Jeho výsledky ukazují, že z 1 013 respondentů (rodiče dětí 0–18 let) by zákaz fyzických trestů na dětech uzákonila pouze čtvrtina matek a otců. Dvě pětiny respondentů považují bití za selhání rodiče. Za efektivní výchovný prostředek považuje 28 procent dotázaných klidnou domluvu a 14 procent by volilo zákaz oblíbené činnosti.

Oproti tomu za důležitou součást výchovy považuje tělesné trestání 36 procent dotázaných rodičů a téměř čtvrtina vyznává úsloví „škoda rány, která padne vedle“. Plácnutí přes ruku či hýždě a pohlavek jsou přijatelné podle sedmi z deseti dotázaných. Zhruba 23 procent respondentů by povolilo tělesné tresty ve školách a podle poloviny by rodiče měli mít právo své děti fyzicky trestat.

Jak se dnes odborníci shodují, všechny formy násilí bez ohledu na povahu nebo intenzitu jsou škodlivé a způsobují dětem zcela zbytečná zranění, bolest, podkopávají u nich pocit vlastní hodnoty a brání jim v optimálním psychickém vývoji. Přesto, jak z výzkumu vyplynulo, při souhlasu s používáním fyzických trestů záleží na jejich intenzitě. S tvrzením, že „fyzické tresty by se měly používat pouze ve výjimečných případech nebo pouze v případě závažných problémů“, souhlasí téměř 70 procent dotázaných.

Negativní dopad trestů na zdraví jedince je obrovský

Důsledky fyzických trestů jsou značné a podle vedoucího výzkumného týmu prof. PhDr. Radka Ptáčka, Ph.D., z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN ovlivňují osobnost a budoucí život dítěte prakticky ve všech rovinách. Kromě externalizovaného či internalizovaného chování se projevují v oslabení kognitivních funkcí, narušení emočního vývoje a zhoršeném duševním i fyzickém zdraví, mají dopad na strukturu a funkci mozku, narušení vztahů, problémy ve škole, ale jsou i rizikem mezigeneračního přenosu násilí.

To potvrzuje i doc. MUDr. Martin Anders, Ph.D., přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN, který připomíná, že studie opakovaně dokládají, že výchovné metody zahrnující fyzické tresty mají negativní dopad na vývoj člověka. Práce zabývající se vlivem časné traumatické zkušenosti na lidský mozek potvrdily, že traumatické události z dětství jsou spojovány s řadou zdravotních konsekvencí, které se nemusejí objevit bezprostředně poté, co k násilí nebo traumatizujícímu zážitku došlo, ale až mnohem později v průběhu života. Jak doc. Anders vysvětlil, lidé, kteří prožili v dětství častá traumata, mají mnohem vyšší riziko elevovaných zánětlivých biomarkerů, mají daleko vyšší riziko finančních problémů a nejsou schopni dosahovat takového statusu ve společnosti jako lidé, kteří v dětství násilí vystaveni nebyli.

Dopady traumatu v dětství na každodenní život v dospělosti:

  • 1,8× vyšší riziko elevovaných zánětlivých biomarkerů v dospělosti,
  • 1,5–3,3× vyšší riziko závažných rodinných problémů,
  • 1,4–2,2× vyšší riziko vysokého stresu,
  • 1,4–2,9× vyšší riziko závažných problémů v zaměstnání,
  • 1,6–2,4× vyšší riziko finančních problémů,
  • zvýšené riziko abúzu alkoholu, kouření a užívání drog, nepříznivý tělesný stav, nižší výkon kognitivních funkcí.

„Často pracuji s lidmi, kteří mají tato traumata ve své zdravotní historii, a ukazuje se, že především pacienti, kteří trpí depresivními poruchami, mají za sebou časná životní traumata. Může jít od mírnějšího až po masivní domácí násilí, které se projevuje také na duševním stavu. Celých 62,5 procenta depresivních pacientů udávalo, že prožilo více než dvě traumatické události, ve srovnání s nimi zdravé kontroly zažily traumatické události jen ve 28,4 procenta. Jde i o problém medicínský, dotýkající se farmakoterapie duševních poruch, protože tito lidé nedostatečně reagují na nastavenou antidepresivní léčbu. Může se to zdát malicherné, ale dnes je to velký problém právě pro poskytování služeb a jejich vyhledávání, protože tito lidé potřebují především komplexní služby, které jsou často založeny na intenzivní psychoterapii nebo na dlouhodobé psychoterapeutické péči. A to je při současné špatné dostupnosti těchto služeb problém,“ říká doc. Anders s tím, že vědci dokonce sbírají data ukazující, jaký vliv mají traumata v dětství na různé struktury mozku, a dnes jsou k dispozici již hmatatelné, ověřitelné a měřitelné údaje, které se liší ve skupinách zdravých a nemocných, co se týče prožitku traumat.

I praxe již potvrdila, že pokud je dítě ve věku čtyř až sedmi let traumatizováno, na dnes standardně nabízenou antidepresivní léčbu reaguje jen v 17 procentech (remise 15 %), oproti tomu člověk, který v dětství fyzické zneužívání nezažil, na léčbu reaguje v 82,3 procenta (remise 84 %). Data ukazují, že depresivní pacienti mají 1,6× menší pravděpodobnost dosáhnout odpovědi nebo remise, pokud byli vystaveni zneužívání ve věku čtyř až sedmi let.

„Do budoucna bychom se měli snažit minimalizovat tento negativní fenomén, což se může velmi pozitivně propsat i do budoucích generací, které se o nás zřejmě budou starat, ať už jako lékaři, nebo pečovatelé apod. Vychovejme si generaci, která k nám bude milá a nebude používat fyzické tresty. Ty dnes patří mezi časné traumatické zkušenosti, přestože ze studií víme, že ovlivňují lidský mozek, a to nejen fenomén chování, ale i jeho strukturu. Změny struktury mozku mají dopad na psychické zdraví, fungování a celkové uplatnění jedince ve společnosti. Fyzickým trestům se přitom lze vyhnout, pokud víme jak. Odolnost zvyšují pozitivní životní události jako cestování nebo kultura. Tak jim pojďme naproti a dopřávejme je i svým dětem,“ vyzval doc. Anders.

Roli hraje bezradnost, neznalost i vlastní zkušenosti rodičů

Ačkoli téměř 87 procent rodičů uvedlo, že by se chtělo vyvarovat fyzického trestání dětí, tudíž si uvědomují, že to není optimální přístup, ve skutečnosti se to daří pouze necelé polovině z nich. Více než 70 procent dotázaných děti buď trestalo, nebo trestá. „Rodiče děti nejčastěji trestají v těch nejzranitelnějších obdobích, od tří do dvanácti let věku, kdy by výchovné metody typu fyzického násilí neměly být nikdy použity, protože jak ukazují některé práce, i jednorázové použití fyzických trestů v raném věku může vést k nezvratnému traumatu, se kterým se dítě bude potýkat celý život. Paradoxně 30 procent rodičů trestá děti ještě ve věku 15 až 18 let,“ upozornil prof. Ptáček. Dalším absurdním obrázkem podle něho je, že k trestání dochází nejčastěji (v 65,5 %) doma, tedy ve skrytu. I tak je ale každý třetí rodič schopen někdy trestat své dítě na návštěvě, bez problémů trestá přes 23 procent rodičů své dítě na hřišti nebo u kamarádů, 13,8 procenta v restauraci, kavárně, cukrárně nebo v dopravních prostředcích.Vnímání používání fyzických trestů na dětech

Fyzický trest považuje za nejúčinnější metodu 5,5 procenta respondentů, přesto jen 30 procent ho nepoužívá. Přes 45 procent dotázaných k fyzickému trestu přistupuje jako k poslední možnosti, kdy nic jiného nefunguje, a přes 18 procent rodičů přiznává, že k němu přistoupili, protože jim „ruply nervy“. Nejčastější formou fyzického trestu je plácnutí rukou přes hýždě nebo přes ruku a pohlavek. „I když nejčastěji tzv. ‚jen plácáme přes ruku nebo přes zadek‘, je potřeba zdůraznit, že každý trest, který vzbuzuje bolest, je špatný. Když se mě jako soudního znalce ptají, zda je horší plesknutí přes zadek rukou, nebo páskem, odpověď je, že jakýkoli fyzický trest vzbuzující bolest je špatný,“ zdůraznil prof. Ptáček.

Nejčastěji rodiče trestají za vztekání (29,8 %), drzost (28,7 %), ničení a poškozování věcí (24,2 %), fyzické ubližování/napadání dětí nebo dospělých (21,4 %) nebo lhaní (20,2 %). „To jsou věci, kde by násilí nemělo mít vůbec žádné místo. Často se ve své poradenské praxi setkám s tím, že rodiče tříletého dítěte říkají, že je často agresivní na pískovišti nebo na hřišti vůči ostatním dětem, které mlátí lopatkou, a tak musí dostat na zadek. To je ale paradoxní. Dítěti zakazujeme používat násilí jako komunikační prostředek, ale přitom je používáme také. Nemůžeme po dítěti chtít, když ho fyzicky trestáme, aby netrestalo své kamarády,“ vysvětluje prof. Ptáček.

Při dotazu, jaký postup považují při výchově svého dítěte rodiče za nejefektivnější, ale není na prvním místě fyzický trest, přestože ho používá minimálně každý třetí rodič, což je určitě pozitivní. Rodiče tedy vědí, že trestat není dobré, přesto trestají, ale uvědomují si, že daleko efektivnější než fyzický trest je klidná domluva a vysvětlování (28,4 %), i když je náročnější. Dalším častým postupem jsou přirozené důsledky, tedy např. když něco vyliju, musím to utřít (18,9 %), zákaz oblíbené činnosti (13,9 %) a zvýšení hlasu (9,3 %).

Pozitivním zjištěním je, že pokud by si rodiče nevěděli rady s výchovou svých dětí nebo chtěli změnit její způsob, obrátili by se podle průzkumu nejčastěji na odbornou pomoc psychologa (46 %) nebo na partnera (30,2 %). Přesto je zřejmé, že najít správný přístup není pro mnoho rodičů snadné. I když přespříliš liberální výchova problém v posledních letech přechýlila na druhou stranu, čímž argumentují zastánci fyzických trestů, neznamená to, že by se od stylu partnerské výchovy mělo ustupovat. „Jedním z argumentů je, že fyzické tresty skutečně dlouhodobě nefungují. Druhá věc je, že se opravdu mezigeneračně přenášejí, takže je to problém i pro další potomky potomků. Důležité také je, že dítě, které je výrazně fyzicky trestáno v časném věku, bude mít celoživotně problémy. Kdybych já jako rodič toto slyšel a věděl, že mohu být příčinou toho, že moje dítě bude mít negativně ovlivněn celý život jen proto, že nejsem schopen se naučit jinou techniku, jak zvládat svoje i jeho emoce, případně ho usměrňovat, tak bych se o to určitě zajímal. Koupil bych si nějakou literaturu, případně bych problém konzultoval s psychologem nebo jiným odborníkem. První ale je to chtění, a ještě předtím uvědomit si, že to dělám špatně,“ říká doc. Anders.

Potřeba větší informovanosti a dostupnosti služeb

Jak se odborníci shodují, důvodem toho, že se fyzické tresty ve výchově stále tak hojně používají, je nedostatečná informovanost veřejnosti, zejména rodičů, ale i nedostatek příslušných služeb. Výzkumy jednoznačně ukazují, že negativní zpevňování, tedy trest, nevede k žádným změnám v nežádoucím chování, kdežto pozitivní zpevňování, tedy pochvala, vede k pozitivnímu výsledku daleko rychleji a spolehlivěji.

Jen necelých 13 procent dotázaných si myslí, že by rodiče měli mít právo fyzicky trestat své děti, spíše souhlasí 30 procent, ale 50 procent s tím nesouhlasí. Co se týče názorů na zákaz používání fyzických trestů, odpovědi se liší podle toho, zda se jedná o trestání ve škole, nebo od rodičů. S povolením fyzických trestů ve školách většina nesouhlasí. Nesouhlasí ovšem ani s tím, aby fyzické tresty byly zakázány zákonem. „Zákonné ukotvení nepřijatelnosti tělesného trestání dětí v občanském zákoníku je nezbytnou součástí změny přístupu k výchově dětí,“ říká předsedkyně Vládního výboru pro práva dítěte a zástupkyně zmocněnce vlády pro zastupování ČR před Evropským soudem pro lidská práva Mgr. Eva Petrová. „Účelem přitom není trestně stíhat ani stigmatizovat rodiče a pečovatele, nýbrž vyslat společnosti jasný signál, že bít dítě není přijatelnější než bít kohokoli jiného,“ vysvětluje Mgr. Petrová. Novelizaci právní úpravy musí doprovázet komplexní zvyšování povědomí o právu dětí na výchovu bez tělesných trestů spolu s podporou pozitivních nenásilných forem výchovy dětí.

Je proto důležité soustředit se na preventivní programy zaměřené na pozitivní výchovné metody, které by měly rodičům pomoci porozumět tomu, co jsou děti schopny chápat, cítit a dělat. Je také potřeba porozumět vývoji mozku a vzdělávat se v tom, jaké výchovné metody mohou nahradit fyzické tresty. Rodiče by se zároveň měli naučit pracovat s vlastními emocemi a stresem. Podle Mgr. Laurenčíkové je důležité, aby rodiče věděli, s kým se poradit a kde hledat inspiraci, jak jednat. K dispozici jsou dnes bezplatné rodičovské linky bezpečí, na které se lze obrátit i anonymně.

Velmi zásadním momentem je zvládání vlastní frustrace a stresu. „Důležité je dbát o své vlastní duševní zdraví. Když je člověk depresivní nebo úzkostný, má daleko blíže k sáhnutí k nějakému zkratovitému řešení. Důležité je tedy své duševní zdraví posilovat pozitivními zážitky, sportem nebo oblíbenou aktivitou,“ míní doc. Anders. To potvrzuje i prof. Ptáček, podle něhož je duševní zdraví klíčem k tomu, aby děti dobře prospívaly. „Je řada studií, které dokazují, že jestliže např. rodičům dětí s ADHD naordinujeme antidepresiva, děti se zlepší. Dříve než rodič začne hledat problémy u dítěte, měl by je hledat u sebe, protože dítě je vždy produktem výchovy,“ uzavírá.

K věci...

Co u rodičů ovlivňuje fyzické trestání?

Vzdělání – vzdělání rodičů na to, jak trestají, statisticky významný vliv nemá. Často se domníváme, že fyzické tresty provádějí spíše rodiče s nižším vzděláním, ale to neplatí. Problémem je, že u vysokoškolsky vzdělaných rodičů může být násilí daleko rafinovanější a skrytější než u rodičů, kteří nemají sociální zábrany a dítě plácnou veřejně na hřišti, díky čemuž pak může mít větší naději na ochranu. K fyzickým trestům se nejčastěji uchylují rodiče se středoškolským vzděláním s maturitou a nejméně ti se středoškolským vzděláním bez maturity.

Věk – ukázalo se, že čím mladší rodič, tím častější jsou fyzické tresty. Nejvíce trestají rodiče ve věku 25–34 let, nejméně ve věku 45–54 let.

Počet dětí – čím více dětí rodiče mají, tím více jsou ochotni je fyzicky trestat. Nejméně jsou fyzicky trestáni jedináčci.

Mezigenerační přenos – přes 60 procent rodičů, kteří byli fyzicky trestáni, také používá ve výchově svého dítěte fyzické tresty. U těch, kteří trestáni nebyli, se jedná o necelých 20 procent. Téměř 81 procent fyzicky netrestaných rodičů ve své výchově fyzické tresty taktéž nepoužívá.

Pokud jeden partner/druhý rodič nepoužívá fyzické tresty, zvyšuje se pravděpodobnost, že je nebude používat ani druhý.

Autoritářský styl výchovy – je prediktorem fyzického trestu. Pokud proti sobě dnes postavíme autoritářský versus partnerský styl výchovy, pak je v současné době silně podporována pozitivní partnerská výchova. Z hlediska výchovných stylů je největší pravděpodobnost používání fyzických trestů právě u autoritářského stylu výchovy.

K dalším faktorům ovlivňujícím používání fyzických trestů patří lhostejnost k druhým a nedostatek citu. Považuje‑li rodič fyzické násilí za přijatelný způsob komunikace mezi lidmi, roste pravděpodobnost používání fyzických trestů i na dětech.

Sdílejte článek

Doporučené

O houbách a lidech

12. 4. 2024

Většina z nás považuje houby za rostliny. Nejsou jimi. Jsou samostatná říše života. Něco mají společného s rostlinami, něco s živočichy, něco mají…