Přeskočit na obsah

Gombe

František Koukolík 2
František Koukolík. Foto: Jiří Koť

Že se lidé podobají šimpanzům, je známo dlouho. Charles Darwin (1809–1882) vyvolal představou blízkého vývojového vztahu opic včetně lidoopů a lidí ve viktoriánské společnosti skandál. Patrně městská legenda vypráví, že se o tom dozvěděla manželka jistého biskupa a pravila: „Doufám, že to není pravda. A pokud to pravda je, doufám, že se o ní nikdo nedozví.“ Karikaturisté si Darwina vypůjčovali, jak to jen šlo. Darwinova hlava s chlupatým tělem šimpanze bylo to nejmenší.

Ernst Haeckel (1834–1919), německý přírodovědec, mluvil o přímém původu člověka z opice. Mýlil se. Hned řeknu proč. Představte si větev velkého keře. Půjdete‑li od konce poslední větvičky zpátky, najdete odvětvení. A při další cestě zpět po větvi další odvětvení. Zrovna tak vypadá obrázek, který si do zápisníku v červenci r. 1837 nakreslil Charles Darwin jako předpokládaný vývojový strom života. Ernst Haeckel ho buď neznal, nebo nepochopil. Šimpanzi, ať už praví, nebo bonobové, gorily ani orangutani našimi předky nejsou. Dali by se přirovnat k našim bratrancům, jsou vedlejší větvičky. Zato s nimi máme společné předky. Zrovna tak, jako máme společného, byť v čase a prostoru podstatně vzdálenějšího předka s dnešním ječmenem a pšenicí. Kousky jejich genů jsou totiž v DNA jader nervových buněk našeho mozku. Z ječmene ani pšenice jsme se nevyvinuli. Ale museli jsme mít společného předka v době před rozdělením života na rostliny a živočichy.

Editorial_cartoon_depicting_Charles_Darwin_as_an_ape_(1871)

Neznámý společný předek nás, šimpanzů a bonobů pravděpodobně žil ve východní Africe. Jeho vývojová větev se rozštěpila před sedmi až pěti miliony let. Jedna z nových větví směřovala k dnešním šimpanzům, následně bonobům, druhá ke keři lidských vývojových předků, z jehož větvení jsme na Zemi zůstali my. Pochopení šimpanzů a dalších lidoopů by mohlo přispět jak k pochopení našeho společného vývojového předka, tak k pochopení současných lidí. Větev směřující k orangutanům a gorilám se odštěpila dřív.

Gombe je národní park v severozápadní Tanzanii. Jeho plocha je přibližně 56 km2, z toho necelých 21 km2 je částí obrovského jezera Tanganika. Od břehů jezera, které jsou ve výši 766 m n. m., stoupají podle východní hranice hory do výše 1 300–1 623 m n. m. Potoky a říčky klesající k jezeru park rozdělily na hluboká údolí. Na dně údolí je věčně zelený les, který směrem do výšky řídne, následuje tráva.

V roce 1960 začala zdejší šimpanze studovat Jane Goodalová. Postupně vznikl celý institut, který nese její jméno. V jiných lokalitách sledují šimpanze přibližně stejně dlouhou dobu japonské vědecké skupiny. Goodalová a spolupracovníci postupně zjistili, že šimpanzi loví, sdílejí maso, vyrábějí a užívají nástroje, žijí ve skupinách s větším počtem samiček i samců, mohou být vysoce útoční vůči příslušníkům cizí skupiny, přitom má někdy útok smrtící důsledky. Velikost a složení skupiny se v průběhu doby a putování v prostředí mění. Šimpanzi někdy vytvoří skupinu, jindy se rozdělí na malé skupinky, které hledají potravu a v terénu se rozptýlí. Samci spolupracují coby bratrstvo. Jakmile samičky dosáhnou pohlavní zralosti, rodnou skupinu zpravidla opouštějí. Podobně jako se odlišují lidské kultury a jazyky, odlišuje se i chování různých šimpanzích skupin v různých místech.

Bonobové, to je další druh šimpanzů, tradice mu vinou nedorozumění říká trpasličí, jsou lidem stejně blízcí jako šimpanzi. Jsou prostudováni méně než šimpanzi. Odhad říká, že v Kongu jich je asi deset tisíc. Trpí dlouhotrvající válkou.

Nástroje užívají bonobové vzácně, loví také vzácně, jiné bonoby nezabíjejí, míra jejich reaktivní agrese je podstatně menší než u pravých šimpanzů, nicméně srážky s jinými skupinami byly pozorovány také. Napětí ve skupině uvolňují sexuální aktivitou. Samci zůstávají ve skupině, v níž přišli na svět, samičky tvoří koalice a kontrolují samce. Genetické studie prokázaly, že výše postavení samci mají větší počet potomků.

Z posledního předka, kterého jsme měli společného s šimpanzi, nás na lidi proměnily zejména dieta, chůze po dvou, užívání nástrojů, složitá společnost s větším počtem úrovní, společné zajišťování potravy a jazyk. Jednotlivé „vlivy“ lze oddělovat jen učebnicově, působily všechny, nicméně v čase odlišně.

Dieta: mozek je energeticky nejnáročnější orgán. Přestože je hmotnost lidského mozku kolem dvou procent celkové tělesné hmotnosti, klidová energetická spotřeba je kolem 20 procent. Vývoj mozku z objemu kolem 400 ml, který mají šimpanzi a mohl ho mít i náš poslední společný předek, do dnešních přibližně 1 400 ml byl tedy energeticky – a nejen energeticky – vysoce náročný.

Nástroje: šimpanzi (nejen šimpanzi, i malpy a někteří havranovití ptáci) vyrábějí a užívají jednoduché nástroje také, například k lovení termitů a rozbíjení ořechů. Kromě toho se jejich výrobě jeden od druhého učí, takže lze hovořit o kultuře. Předpokládá se, že se posun na vývojové větvi k dnešnímu člověku začal objevovat před 2,5 milionu let u Homo habilis, jenž chodil po dvou a měl větší mozek, kolem 650 ml. Homo habilis vyráběl nejranější kamenné nástroje. Tím pádem mohl obohatit svou dietu o větší podíl bílkovin, například ziskem masa z padlých velkých zvířat.

Vzpřímená chůze po dvou je další lidský vývojový znak, pravděpodobně raný. Proč se vyvinula, je nejasné. Rozšířená představa říká, že to bylo v době, kdy ustoupily pralesy a naši vývojoví předci začali žít v otevřené travnaté savaně. Vzpřímená postava znamenala menší zahřívání a lepší přehled o okolí. Chůze po dvou umožňuje rychlejší přesuny na větší vzdálenosti a zároveň uvolňuje ruce, což umožňovalo snazší zisk potravy z nižších keřů a stromů. Šimpanzi žijící v suchých otevřených prostorech Senegalu stojí častěji na dvou, když získávají potravu, a víc chodí po dvou než šimpanzi v Gombe a dalších, méně otevřených místech.

Složitá společnost: šimpanzí skupiny se podobají jednoduchým lidským společnostem v tom, že se rozdělují na menší skupinky putující společně a zase spojují do skupin větších. Na rozdíl od lidí nejsou vazby mezi samci a samičkami stabilnější, kromě toho šimpanzí skupiny netvoří složitější víceúrovňová společenství. Ta jsou u lidí tvořena rodinami, z nichž sestávají rody, kmeny a národy. Víceúrovňová společenství tvoří například paviáni pláštíkoví, kteří se dělí do menších skupin při získávání potravy v suchých oblastech Afrického rohu a vyhledávají bezpečnější místo ke spaní na skalních štítech. Podobné chování se předpokládá u ardipitéků a australopitéků, větví lidského vývojového keře.

iStock-519106121

Kolektivní získávání potravy lidmi se od všech žijících primátů liší. Muži většinou loví, ženy většinou sbírají. Lidé dopravují získanou potravu do ústředního tábora, tam ji připravují a sdílejí s ostatními. Získávání lovem a následné sdílení masa, stejně jako sdílení rostlinné potravy mezi matkami a mláďaty existuje u šimpanzů také.

Vývoj lidského jazyka je jeden z nejtěžších a nejsložitějších vědeckých problémů. Pokouší se ho vyřešit řada domněnek. Jedna z nich říká, že jazyk se vyvíjel jako hlasový, mimický a gestikulační systém určený ke komunikaci. Raný jazyk mohl být založen na gestech, která byla jednoduchými znaky doprovázenými znaky hlasovými. Lze si představit otevřenou pusu, vykulené oči a zvuk vyjadřující údiv nebo úžas: kombinace sděluje něco velkého a překvapujícího. Současný jazyk je patrně výsledek kulturních inovací v průběhu vývoje Homo sapiens, tedy posledních 200 000–400 000 let před současností.     y

Sdílejte článek

Doporučené