Jsou domácí hospice vždy optimálním řešením?
Lid české republiky má jednu ne zcela dobrou vlastnost. Je to odezdikezdismus. Nejprve musí být všichni kojenci krmeni umělou výživou, pak zase všichni pravým mateřským mlékem, nejprve budou všechny osiřelé děti v ústavech, pak je zase všechny dáme do rodin. Nejprve provoláváme slávu Sovětům, pak zase Američanům.
Jsme jak kyvadlo. Na jednu stranu, na druhou stranu, od jedné extrémní polohy ke druhé. Mám určité obavy, aby to tak nedopadlo i s domácími hospici.
Dnes je jich velmi málo. Aby se nám zase nestalo, že za pár let nebude pro těžce nemocné jiná možnost, než domácí hospic. Ne všechno je dobré pro každého. Mít svého těžce nemocného umírajícího člena rodiny doma je dobré, ale není to selanka. Ne každý na to má, ne každý si to může dovolit, ne u každého je to dobré řešení.
Je třeba jasně rozlišovat pro koho je to dobré, pro koho ne. Když je umírající příbuzný tichý, polehává v klidu v místnosti, nic nechce, jen ho jednou za čas přebalíte, dáte mu najíst a napít, tak to jde. Když je však neklidný, nebo dokonce terorizuje celou domácnost, je to zcela o něčem jiném. A také to chce „svoje“.
Nejsme už ve středověku, aby celá rodina žila v jedné světnici a umírající příbuzný v této místnosti ležel na posteli v koutku. Přeci jenom jsme se ve vývoji posunuli dál. Umírající nemocný potřebuje vlastní místnost. Pro někoho, kdo bydlí v malém panelákovém bytě, to může být problém.
Také potřebujete skladovací prostory. Umírající nemocný potřebuje inkontinenční pomůcky a ty zaberou hodně místa. Dále podložky, rukavice, mycí a dezinfekční prostředky atd. atd. Každý, kdo se někdy staral o těžce nemocného příbuzného v domácím prostředí, ví, o čem mluvím.
Pak je třeba samozřejmě třeba kontinuální dohled a pomoc. Nemůžete takového pacienta nechat doma samotného. Někdo s ním musí zůstat. Pokud všichni v rodině pracovali, někdo bude muset svoji práci opustit. Takže rodině narostou náklady a sníží se příjem. Při dnešních velmi malých výdělcích je otázka, kolik rodin tohle ekonomicky unese.
A co považuji za nejtěžší problém je pohotovostní služba 24 hodin denně, bez možnosti odpočinku a protože jde o rodinného příslušníka, s velkou emoční zátěží. Je-li ošetřující člen rodiny zdravotnický a sociální laik, může to být ještě náročnější.
Vzpomínám si na pana Jesínka. Když jsem pracoval na chirurgickém oddělení ve Frýdlantu, denně si nám stěžoval na obrovské, nesnesitelné bolesti. Umíral na rakovinu žaludku a my jsme mu ani v nemocnici nedokázali od jeho bolestí ulevit. Nedovedu si představit, jak by to fungovalo, kdyby se o něj starali doma. Také máte pacienty, kteří celé noci křičí. Nejen, že nervy praskají rodině, ale i sousedům.
A největší problém našeho sociálně zdravotnického holdingu je v tom, že v případě, když rodina dojde k názoru, že na to nemá, náhle zjistí, že nemají svého umírajícího příbuzného kam přeložit. Všude bude plno. A to je hodně stresující a přitom hodně realistická představa. Takže všeho opatrně, i těch domácích hospiců.
Zdroj: MT