„Kde jsou zdravotníci?“ ptá se celá Evropa

Při příležitosti výroční konference Evropské společnosti pro klinickou onkologii (ESMO) v Madridu se konala debata představitelů několika evropských onkologických pracovišť na téma: „Kde jsou zdravotníci?“ (Where are the healthcare practitioners?). Setkání uspořádal pařížský Institut Curie a zúčastnil se ho i ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně prof. MUDr. Marek Svoboda, Ph.D. „Nejhorší je o nedostatku zdravotníků jen mluvit a nic nedělat, přičemž bez existence národních strategií to je neřešitelný problém. Přetahovat se o zdravotníky mezi nemocnicemi skutečně není řešení,“ formuluje jeden z bodů, na kterém se diskutující shodli.

• Do jaké míry je nedostatek zdravotníků skutečně celoevropské téma?

Dlouhodobý nedostatek odborného zdravotnického personálu jde opravdu napříč státy EU. Týká se lékařů, sester a dalších zdravotnických profesí, a proto o to více dopadá do multioborové péče, kterou onkologie zcela jistě je. Pandemie covidu‑19 tuto nepříznivou situaci významně prohloubila. Podle odhadů WHO v důsledku covidu‑19 došlo v Evropě k úmrtí téměř 50 000 zdravotníků. Přesčasová práce a přetíženost současně vedly ke zvýšenému počtu odchodů do důchodu nebo změně zaměstnání. Například ve Velké Británii v prvním roce pandemie opustilo práci o 25 procent více sester než v období předchozím a počet volných míst v roce 2022 stoupl na 47 000 (z 320 000). Ve Francii v důsledku nedostatku personálu zůstávají stále uzavřena tři procenta lůžek, což má negativní dopad na kapacitu urgentní i plánované péče. Na druhou stranu, pandemie covidu‑19 vedla i ke zvýšení zájmu mladých lidí o zdravotnickou profesi, včetně práce sestry. Je potřeba toho využít co nejdříve, neboť tento trend nemusí být trvalý. Pokles reálných mezd, související s inflací a energetickou krizí, může výběr náročného zdravotnického povolání znevýhodňovat. Již nyní v řadě evropských velkoměst vedou vysoké náklady na bydlení k dalšímu odlivu zdravotnických pracovníků, což situaci zhoršuje právě tam, kde se péče nejvíce centralizuje a je zapotřebí většího množství personálu. A mohli bychom pokračovat dále, až po negativní změny chování části společnosti, jež se více projevují ve vypjatých situacích, kterých je při poskytování zdravotní péče plno.

• Jaké řešení by alespoň částečně mohlo pomoci na evropské úrovni?

Jednoduché řešení určitě neexistuje. Dá se říci, že vše je propojeno se vším, navíc každá země je rozdílná a tyto rozdíly mohou být pro řešení zcela zásadní. Viděli jsem to v analýzách, které byly při debatě prezentovány. Je důležité, aby existovaly, neboť mohou ukázat i na možnosti řešení. Jednotlivé země se liší v systémech zdravotní péče, v postavení a kompetencích nelékařských zdravotnických pracovníků, jejich ohodnocení, systému vzdělávání, včetně kvót na přijímání studentů nebo placení školného, v délce mateřské a rodičovské dovolené atd. Bylo velmi zajímavé slyšet, od kterých z nich si kde více slibují.

• A kdybyste měl nastínit alespoň dvě až tři změny, na kterých panovala největší shoda?

V první řadě ubrat zdravotníkům administrativy, jak pomocí elektronizace a digitalizace procesů, tak větším zapojením asistentů/asistentek, kteří by byli k ruce lékařům a sestrám. Pomáhat zaměstnancům překonávat obecně přítomnou frustraci, obnovit sílu týmového ducha a spolupráce na pracovištích, neboť v práci zdravotníci tráví velké množství času. Nabízet zdravotníkům nefinanční benefity, které by mohli využít pro sebe a svoje rodiny, nebo i finanční benefity, např. v podobě atraktivního důchodového připojištění. Protože jak například zaznělo, pokud jde o motivaci sester, tak plat obvykle není na prvním místě. A v neposlední řadě navýšit kapacity a změnit systém vzdělávání tak, aby klinická praxe doprovázela výchovu nových zdravotnických pracovníků od samého počátku a oni neodcházeli ještě v době studia. Ostatně zdravotnictví je v zemích EU významným a stále narůstajícím sektorem hospodářství, takže investovat do přípravy a udržení lidských zdrojů v něm se vyplatí.

Vlastně ještě jedna důležitá věc, kde jsme byli v souladu. Nejhorší je o nedostatku zdravotníků jen mluvit a nic nedělat, přičemž bez existence národních strategií to je neřešitelný problém. Přetahovat se o zdravotníky mezi nemocnicemi skutečně není řešení.

• Co z toho je dosažitelné v našich podmínkách? Co zavedete v MOÚ?

Myslím, že se hodně věnujeme právě potřebě sounáležitosti a týmové práci. Tak například po dvou letech trvání projektu zaměřeného na rozvoj zdravé firemní kultury, do kterého byli zapojeni všichni vedoucí pracovníci a nezávisle vedená skupina zaměstnanců z různých pracovišť ústavu, se podařilo zformulovat „Etický kodex firemní kultury MOÚ“. Tento kodex obsahuje nejdůležitější hodnoty, přesvědčení a způsoby chování, které společně chceme, aby byly v naší organizaci prosazovány. Osobně věřím, že nám pomůže dále udržet dobrou pracovní atmosféru, kterou v MOÚ máme. K tomu ročně pořádáme nebo podporujeme několik kulturních a sportovních aktivit pro zaměstnance a na jednotlivých klinických pracovištích realizujeme peer programy psychosociální podpory. Zavedli jsme rovněž pracovníky pomáhající s administrativní činností multidisciplinárních týmů, podporujeme vzdělávání atd. I možná proto v současnosti nemáme zásadní problém s nedostatkem sester, byť několik nám chybí. Přetahovaná ale nyní začala o radiologické asistenty, kteří odcházejí do soukromých pracovišť. Těm nedokážeme platově konkurovat ani u lékařů, ani u nelékařských zdravotnických pracovníků.

• Jak v této souvislosti hodnotíte aktuální situaci v České republice, kdy velká část lékařů odmítá pracovat přesčas nad rámec zákonem povolených limitů? Co říkáte na požadavky nejen mladých lékařů?

Určitě souhlasím s navýšením platů pro začínající lékaře a s některými benefity pro zdravotníky, mezi něž ale rozhodně neřadím výsluhy nebo předčasný odchod do důchodu. To situaci nepomůže, zdravotníci mají být dobře zaplaceni v době, kdy pracují. Vzpomínám si, jak jsem před 20 lety nastupoval s dekretovým platem 17 000 Kč, což nevytvářelo důstojné podmínky k životu. Dnes je tato částka více než dvojnásobná, ale to nemění nic na situaci. K lepšímu životu jsou zapotřebí noční služby, stále stejně vysoký počet. Ale zde se můj pohled na situaci a možnosti řešení liší. Absolventi našich lékařských fakult potřebují ke svému budoucímu samostatnému působení o to více klinické praxe, a zejména na začátku své kariéry, o co méně jí dostali během studia. Holt naše systémy výchovy lékařů se liší od těch, které jsou např. v Německu, Skandinávii, UK nebo v USA. A i v průběhu praxe lékaře jsme „u lůžka“ méně než naši západní kolegové, neboť administrativa kladená na zdravotníky je u nás skutečně enormní. Práce o službách je z mého pohledu jednou z nejefektivnějších cest učení a růstu k samostatnosti. A pokud si k tomu vezmeme, že dvě třetiny absolventů lékařských fakult jsou ženy, průměrný věk prvorodiček v ČR je téměř 31 let, což je věk, kdy většina právě dosáhne atestace, a celková délka mateřské a rodičovské dovolené řadí ČR k těm s nejdelším v EU. A k tomu pět týdnů dovolené pro zaměstnance, pobyty na stážích a konferencích, přirozené stárnutí, kdy s přibývajícím věkem klesá výkonnost a schopnost sloužit více nočních služeb… Nemáte šanci zajistit se současnými limity přesčasové práce celoroční nepřetržité poskytování zdravotní péče v rozsahu a kvalitě, na který jsme zvyklí! Nebo musíme něco změnit jinde. Ale fungující a pozitivní změny se nedělají snadno a rychle, protože všechno souvisí se vším… Měnit věci pod časovým a jiným tlakem s největší pravděpodobností nemůže přinést ani dobré, ani dlouhodobé řešení. To si musejí uvědomit všechny strany a poté, co urychleně najdou přijatelné kompromisní řešení, začít pracovat na změnách, které skutečně pomohou zdravotnictví, včetně práce v nemocnicích, proměnit v sektor atraktivní pro práci zdravotníků i nelékařských zdravotnických pracovníků. Nicméně to nemění nic na skutečnosti, že mladým lékařům rozhodně doporučuji sloužit co nejvíce.