Když si pacient sleduje data, funguje to

Díky datům mohou větší díl péče o pacienta převzít nelékaři, říká o digitální medicíně doc. MUDr. Martin Matoulek, Ph.D., vedoucí obezitologického centra Všeobecné fakultní nemocnice, jeden z hlavních organizátorů konference LIFMAT 2022 o moderních technologiích v medicíně a řízení životního stylu.

• Kde jsme v integraci digitální medicíny do běžné praxe?

Jsme teprve u poznávání, co vše jsou pacienti schopni sami monitorovat a sdělovat, na co všechno se chtějí ptát. Jsme tedy převážně ve fázi přípravy kvalitních dat, jejich uchovávání a vyhodnocení. Z hlediska výzkumu už se uplatňuje i strojové učení.

• Co se vám zdálo na konferenci LIFMAT jako nejzajímavější aktuální téma digitální medicíny?

Je vidět, že některé aplikace a postupy už v praxi fungují. To je motivující. Jsou pracoviště, která digitální medicínu využívají rutinně, je také hodně lidí, kteří se pokoušejí implementovat některá řešení do praxe. Přenos do praxe je hlavní téma této konference, kterou budeme pořádat i v příštím roce.

• Pokud by se vás vedoucí některého pracoviště nebo kliniky zeptal, jak poznat seriózní projekty digitální medicíny, co byste mu poradil?

Musí rozumět tomu, na jakých principech projekt pracuje. Kdo tají know‑how, má obavy, na co by se mohlo přijít. Všechny seriózní aplikace ukážou, na jakých principech to funguje, kde získávají vstupní data a podobně.

• Od zástupkyně zdravotní pojišťovny na konferenci zaznělo, že certifikace softwaru jako zdravotnického prostředku je pro ni minimum, co musí digitální aplikace prokázat, pokud usiluje o úhradu z veřejného zdravotního pojištění. V praxi se ale používá na různé účely hodně necertifikovaných řešení. Jak to vnímáte?

Některá pracoviště v tuto chvíli používají například pro podporu pacientů aplikaci, která nemá CE pro zdravotnické prostředky. Vidím v tom určitá rizika. I u nás se snažíme analyzovat, co by taková aplikace měla splňovat. Zdá se, že legislativa v tom v tuto chvíli není zcela jasná. Naši pacienti zároveň sami využívají různé pomůcky pro ukládání a zpracování dat a na legislativu ohledně zdravotnických prostředků v tomto ohledu nehledí.

• Co podle vašich zkušeností s dálkovým soustavným sledováním chronických pacientů skutečně funguje?

S kolegy lékaři a nutričními terapeuty máme telemedicínskou aplikaci Čas pro zdraví, do které je možné napojit mobilní aplikace nebo data z náramků pro monitorování počtu nachozených kroků, zaznamenává se do ní hmotnost, případně koncentrace cukru v krvi… Běží v tuto chvíli asi devět let, neustále ji vyvíjíme, používá ji asi 5 000 pacientů. Ukazuje se, že funguje cokoli, kde si pacient něco monitoruje a sleduje a snaží se pochopit příčiny, proč se to mění. Na jedné straně vidí například jídlo a pohyb, na druhé glykémii. Co nejde vysvětlit jídlem a pohybem, to osvětlí psychika, a i tu umíme monitorovat. Pacient, který zná svá data a naučí se jim rozumět, se automaticky léčí sám. To je naším cílem, předat znalosti pacientovi tak, aby sám mohl rozhodovat, co bude dělat a jestli bude naše doporučení respektovat. To je na něm.

• Dlouhodobé sledování přináší hodně dat, se kterými pak zdravotníci musejí pracovat. Platí ještě předpoklad, že digitální medicína ušetří ve zdravotnictví čas a peníze?

Hodně lidí se domnívá, že to ušetří peníze, ale ve skutečnosti to naopak s sebou nese potřebu velkých investic, zejména do lidí, kteří s tím budou pracovat. Ovšem ve výsledku dělá za mě díky technologiím většinu práce zdravotník nelékař. S daty totiž umí pracovat nutriční terapeut, psycholog, fyzioterapeut. Ti vyřeší řekněme 70 procent problémů. Na mě zbývá, když jsou k dispozici data, rozhodovat jen vysloveně medicínské otázky. Proto je to efektivní. Práce lékaře je příliš drahá a do budoucna může být lékařů nedostatek.

• Mluvil jste o svém projektu virtuální obezitologické kliniky. V té by mohl být ještě větší podíl pacientů obsloužen nelékaři?

Nepochybně. Akorát je k tomu potřeba velká počáteční investice a tým, který bude virtuální kliniku zajišťovat. Pořád by se jednalo o poloautomatické řešení – část péče by probíhala automaticky, ale lidský faktor by zůstal důležitý.