Přeskočit na obsah

Kvete, nebo nekvete

Bez názvu
Donatello: socha sv. Marka, Orsanmichele, Florencie (1411)Ilustrační obrázek. Zdroj: iStock

Tereza M. Amabileová r. 1983 definovala tvořivost slovy: „Dílo nebo řešení problému se považuje za tvořivé do té míry, do jaké je jak novým, tak vhodným, užitečným, správným a cenným řešením zadaného úkolu, a zároveň do jaké míry úkol je spíše heuristický, tj. objevný, vyžadující nový druh řešení, než algoritmický, tj. známý, s rutinním řešením… Kritéria, podle nichž se rozlišují činy tvořivé od méně tvořivých, jsou novost, relevance a spontaneita. Výtvor nebo odpověď jsou tvořivé do té míry, v níž se příslušní odborníci nezávisle shodnou na tom, že jsou tvořivé. Příslušní odborníci jsou lidé obeznámení s oborem, v němž se objevilo řešení problému nebo vzniklo dílo.“

Ellis Paul Torrance vymezil tvořivost r. 1998: „Tvořivost je proces, v jehož průběhu se stáváme vnímavými na problémy, nedostatky, mezery ve znalostech, chybějící prvky, disharmonie… proces určování obtíží, hledání cest, jak je řešit, tvorby domněnek nebo formulace hypotéz vysvětlujících nesnáze, testování a opakovaného testování těchto hypotéz, jejich modifikace, a nakonec sdělení výsledku.“

A dodal: „Tvořivost chce odvahu. Jakmile vás něco nového napadne, jste v menšině.“

V letech 1995 a 2006 uveřejnili psychologové R. J. Sternberg a T. I. Lubart teorii tvořivosti, nazvali ji investiční. Teo­rie praví, že tvořivost je dána splýváním vzájemně propojených zdrojů intelektu, znalostí, způsobu myšlení, rysů osobnosti, motivace a prostředí. Tvořivost je kontinuum v čase, prostoru a významu. Týká se všech oborů lidské činnosti, technických inovací, umění, filosofie i vědy.

Lze rozlišovat tvořivost „malou“ a „velkou“. Ta první je solí každodennosti. Všichni víme o tvořivých a netvořivých kuchařkách, švadlenách, zednících, truhlářích i tesařích.

Velká tvořivost je zajímavá místním a přechodným výskytem v čase a prostoru. Například v druhém tisíciletí n. l. kvetla evropská tvořivost v nejrůznějších oborech lidské činnosti v mnoha městech. 15. století zaznamenalo její výkvět ve Florencii, 16. století v Antverpách, přelom 16. a 17. století v Londýně, 18. století v Paříži, konec 19. století ve Vídni.

Proč? Co je příčinou takového vzepětí a pak zániku tvořivosti v nějakém místě a čase?

Vědci se zaměřili na příslušníky evropských tvůrčích elit v rozmezí 11.–19. století.

První, co je zajímalo, byl podíl lidí, kteří prosluli umělecky, literárně, vědecky nebo obchodně, v daném městě se narodili, na 1 000 obyvatel města v průběhu jednoho sta let.

Druhou veličinou byl podíl úmrtí imigrantů, kteří prosluli tvořivostí, rovněž na 1 000 obyvatel v průběhu jednoho století.

Jinak řečeno: jak velký je podíl mimořádných lidí, kteří se zde narodili a kteří sem přišli.

Proměny podílu vysoce tvořivých a proslulých jedinců na 1 000 obyvatel města lze vysvětlit příležitostmi, které se dostanou mladým talentům. Základem je výskyt talentů v místě. Mohou zde přicházet na svět. Mohou přicházet coby imigranti z míst, kde jsou pronásledováni, a v místě se mohou stát učiteli nebo být příkladem. Ovšem za předpokladu místní autonomie a svobody.

Druhou proměnnou veličinou je místní poptávka po talentech a jejich tvorbě. Třetí proměnnou je přelévání mezi tvůrčími elitami. Být v blízkosti vysoce tvořivého jedince zvyšuje produktivitu učením, výměnou myšlenek i napodobováním. Efekt přelévání může být zrovna tak záporný: velký hustý strom zastíní menší, takže nevyrostou.

Talentů může být značný počet. Aby vyrostly a vykvetly, potřebují vhodné prostředí. Prostředím je soubor lidských vztahů v místě a času souhrnně pojmenovaný Komuna, komunita, obec, originál ji nazval Commune.

Komuny se začaly se objevovat v severní Itálii v rozmezí 11.–12. století, přibližně ve stejné době i v jižní Francii, následně ve Flandrech a severní Francii, ve 13. století v Německu.

Vedly je ambice městské střední vrstvy toužící po svobodě a nezávislosti na církvi a šlechtě, případně panovníkovi. Komuny chránily základní ekonomické svobody a staraly se o obchod. Samosprávná města o řemeslníky, obchodníky a umělce soutěžila, přitahovala lidský i finanční kapitál. Protože byla v kontaktu s jinými městy podobného charakteru, byla otevřena inovacím a směně myšlenek. Komuny chránily svobodu pohybu a další osobní svobody, bránily se cenzuře. Proto do těchto měst utíkali lidé před politickou a náboženskou perzekucí. Komuny vytvářely vlastní sociální řád zdůrazňující společné dobro a výhody před osobními zájmy. V některých případech byla autonomie a svoboda zaručována s cílem získat nové usedlíky.

Příkladem je Florencie, kolébka renesance. Komuna se zde vyvinula ve dvou vlnách v průběhu 12. století, existovala do 15. století. Na svět zde přišli malíři Cimabue, Fra Angelico, Filippo Lippi, Sandro Botticelli, básník Dante Alighieri, architekt Filippo Brunelleschi, sochaři Donatello a Lorenzo Ghiberti, bankéř a patron umění Piero di Cosimi de’ Medici, cestovatel Amerigo Vespucci, zakladatel evropské politologie NiccolÒ Machiavelli. Formativní roky života zde prožil Leonardo da Vinci. Lze pokračovat desítkami jmen.

Jinými příklady jsou Antverpy s největší tvořivostí v průběhu 16. století, Amsterdam s výšlehem tvořivosti v průběhu 17. století, Paříž v průběhu 18. a 19. století, Vídeň v druhé polovině 19. století a na počátku století dvacátého. V 19. století se o Paříži psalo jako o hlavním městě světového umění. Vídeň o něco později hostila hudební školu, v níž vynikla řada nových skladatelů. Příkladem budiž Arnold Schoenberg. K tomu vídeňskou školu medicíny s Karlem Rokitanskim, zakladatelem patologické anatomie českého původu, ekonomickou školu, velké architekty, například Otto Wagnera, a také malíře, jako byli Gustav Klimt a Egon Schiele, vědce, jako byl fyzik Ludwig Boltzmann. Vznik Komuny v těchto městech předcházel, takže růst tvořivosti nevysvětluje. Ve Vídni však předcházela řada politických reforem.

Otázkou je, do jaké míry jsou hnízda tvořivosti ovlivněna ekonomickou prosperitou města. Odpověď není jednoznačná. Na jedné straně bývají bohatí lidé mecenáši a sponzoři. Bohaté město znamená kvetoucí trh s uměním. Na druhé straně nebývají peníze pro vědce a umělce vždy prvotní cíl. Spíš jim záleží na uznání jiných vědců a umělců. Takže přímý kauzální vztah určit nelze. Možnou výjimkou jsou úspěšní obchodníci. Místní bohatství a umělecký rozkvět a úpadek často jdou ruku v ruce.

Opak nicméně platí také. Španělsko v 17. století na tom bylo hospodářsky opravdu nedobře, nicméně malířství, poezie a divadlo kvetly. Měly bohaté sponzory. Ve zbídačeném Španělsku přelomu 18. a 19. století září Francisco Goya. Ve velmi bohatém Janově předešlých století nezáří nikdo, sponzor‑nesponzor. Jednoduché a přímočaré není ve věcech lidských snad nic.

Sdílejte článek

Doporučené