Přeskočit na obsah

Lékař by měl rodiče edukovat, při neúspěchu se obrátit na OSPOD

iStock-1369088340
Ilustrační obrázek. Zdroj: iStock

Trestání bylo součástí výchovy dětí po mnoho generací a dodnes se zejména k fyzickému trestu uchyluje ještě značná část rodičů. A to i přesto, že je známo, že fyzické i psychické trestání nemá žádný účinek, ale je dokonce prokázáno, že negativně ovlivňuje život jedince v celé řadě oblastí. Ne vždy je však pro okolí snadné trestané dítě poznat. Zde pak hrají důležitou roli učitelé a lékaři, kteří si nejrůznějších projevů násilí na dětech mohou všimnout.

  • Jak mají k této problematice přistupovat lékaři. Kdy je podezření na tělesné tresty důvodem k tomu, aby nahlásili rodinu na OSPOD, nebo dokonce na policii? Jaký je správný postup?

Prof. PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN: Určitě základem správného postupu v ordinaci lékaře je identifikovat nevhodné vzorce chování rodiče a edukovat ho, jakým způsobem by se měl chovat správně, tedy nepoužívat fyzické tresty a používat pozitivní metody výchovy. Jestliže lékař identifikuje, že tresty jsou nepřiměřené, první cestou je kontaktovat OSPOD a ve spolupráci s pracovníky ochrany dětí navrhnout další postup, který může spočívat stále v tom, že edukuje rodiče. Postih je až na posledním místě.

Odhalit skryté násilí je pro lékaře velmi problematické, protože fyzické tresty nemusejí být nutně vidět. Lékař může mít pouze podezření a pak je důkazní rovina samozřejmě velmi obtížná. Nicméně pokud lékař již ví a je si jist tím, že fyzické tresty probíhají, a rodiče nechtějí spolupracovat, pak je vždy cesta přes OSPOD, který má mnohem větší kompetence i než třeba policie. To, kdy se na další orgány obrátit, je čistě na úvaze každého jednotlivého lékaře a posouzení individuálního případu. Důležité ale je, aby si lékaři uvědomili vlastní odpovědnost. Výzkumy jasně ukazují, že i mírné fyzické tresty mohou dítě nějakým způsobem negativně ovlivňovat. To samozřejmě neznamená, aby lékař hlásil každého rodiče, ale každého by se měl zeptat, jestli používá fyzické tresty, a edukovat ho, že to není optimální. Pokud identifikuje, že fyzické tresty jsou používány jako chronický prostředek ve výchově, a rodič nereaguje na poskytnuté rady, neměl by se bát takovýto případ nahlásit, protože každý lékař má odpovědnost a může být tím jediným, kdo na to poukáže.

Doc. MUDr. Martin Anders, Ph.D., Psychiatrická klinika 1. LF UK a VFN: Samozřejmě identifikace násilí se děje různými cestami. Jedna věc je, že o tom dítě může spontánně hovořit, druhá věc jsou nálezy, které u něho lékař může seznat. V takovém případě by měla následovat konzultace s rodiči a diskuse o tom, co se v rodině děje. Pak nastupují další restriktivní kroky prostřednictvím OSPOD nebo dalších orgánů, což každý praktický lékař ví. Je to ale určitě obtížné, v praxi je takovéto podezření vždycky těžké vytáhnout na světlo světa a současně nepoškodit rodiče a pomoci dítěti. Je to věc, která podle mého názoru zraje a výrazně se tato situace za posledních pár let změnila, ale stále je co zlepšovat. Situace určitě souvisí i s osvětou a s nabídkou služeb i samotným dětem, které mají možnost se obrátit na pomoc anonymně, např. na Linku bezpečí, Bílý kruh bezpečí atd., kde jsou jim poskytovány informace a konkrétní kroky, jak postupovat.

  • Může a má zdravotník nějak uchopit i jiné formy neúměrného nátlaku na dítě než čistě fyzické násilí?

Radek Ptáček: Určitě. Přestože mluvíme o fyzických trestech, ve výchově jsou krajně nevhodné a traumatizující jakékoli tresty, které vzbuzují nějakou bolest, ať fyzickou, nebo psychickou, určité formy ponížení, což mohou být i psychické tresty. Ve chvíli, kdy lékař nebo zdravotník identifikuje používání jakýchkoli nevhodných trestů nebo postupů v rodině, měl by na prvním místě rodiče upozornit a edukovat je. Až v případě, že nereagují, by se měl obrátit na OSPOD.

Martin Anders: Co se týče léčby duševních onemocnění u dětí, je to vždy záležitost, ke které potřebujete rodinu nebo blízké osoby. Pokud s nimi lékař spolupracuje, většinou často odhalí, že něco nefunguje nebo je nesprávně. Případně když se dítě lékaři svěří a naváže s ním důvěrnější vztah nebo to v rámci psychoterapie vyjde na povrch. Samozřejmě jsou případy, kdy dítě tuto možnost nepřipustí. Jedna věc je, že mu připadá naprosto normální, že se to děje, a nepovažuje to za nic patologického. Až tím, že se setká s jinými dětmi, si může vytvořit srovnání, jak to vypadá někde jinde. Je to podobné jako s konzumací alkoholu, někomu přijde normální, že tatínek pije pět piv, a nepovažuje to za závislost, jiný v tom vidí problém…  

Sdílejte článek

Doporučené

Proč mají dětští psychiatři tolik práce?

27. 2. 2024

Je důvodem současného přetížení dětských psychiatrů nárůst těžkých případů, nebo spíše chybějící mezičlánky zajišťující včasnou a odbornou péčí o…

Proč transformovat síť nemocnic

23. 2. 2024

Nedostatek personálu, tlak na větší efektivitu, ale i vývoj medicíny a požadavky na kvalitu. To je jen několik důvodů, proč se změnám na mapě…