Přeskočit na obsah

Maminkovština

František Koukolík 2
František Koukolík. Foto: Jiří Koť

Řeči, kterou mluvily maminky a babičky na nejmenší děti, se kdysi říkalo maminkovština. Je nápadná jak zvukově, tak stavbou. Lze ji stejně dobře napodobit jako karikovat.

S nástupem doby politicky korektní se maminkovština změnila na ro­di­čov­šti­nu. Poté na řeč cílenou na kojence nebo děti. Ještě korektněji, neutrálněji a přesněji se dnes smí říkat komunikace cílená na dítě, child‑directed communication, zřejmě i proto, že děti v našem kulturním okruhu mohou dnes porodit, jak jsem ke svému překvapení zjistil, nejen maminky, ale i tatínkové. A také proto, že se odborníci údajně nemohou dohodnout, co všechno obnáší dětství (infancy). Kromě toho nemusí jít o řeč mluvenou, ale i o řeč znakovou, doprovázenou gesty a dalšími pohyby, čemuž se říká pohybovština (motionese). Scholastika aristotelovská se zřejmě těší skvělému zdraví.

Současná definice bývalé ma­min­kov­šti­ny říká: „Komunikace cílená na dítě je veškerá komunikace výslovně cílená na děti, v níž se vlastnosti a stavba signálu často mění předvídatelným způsobem, například vyšším tónem, zdůrazněnými gesty a častějším opakováním. U dětí podporuje učení jazyku.“

Pro jednoduchost budu užívat dál a starosvětsky pojem maminkovština.

Pro vývoj dětského jazyka je nutné přičíst méně zkoumanou komunikaci běžící v okolí dítěte. To je veškerá komunikace, která není na děti cílená, nicméně děti ji dokážou vnímat. Takže sledujete malé děti v kočárku, jak opakují názvy stanic hlášených v metru.

A také si ji pamatují. Tím pádem si povídáte s manželkou o tom, zda má, nebo nemá v neděli přijet tchyně. Vaše dítko si soustředěně hraje a vypadá, že neposlouchá. V nejnevhodnější možnou chvíli odrecituje úryvky vět vašeho hovoru, které tchyně v průběhu návštěvy nebude ráda slyšet.

Vliv maminkovštiny na vývoj dětské komunikace lze vysvětlovat třemi způsoby.

První praví, že jde o něco sdíleného s našimi nejbližšími současnými vývojovými příbuznými, například se šimpanzi. V tom případě by tuhle dovednost měli jak naši vývojoví předci, tak vývojoví předci lidoopů.

Druhá říká, že jde o vlastnost lidskou, vývojový mechanismus lidského jazyka, součást vývoje poznávací architektury lidského mozku. Mohlo jít o čistě lidský vývojový znak.

Třetí praví, že může jít o znak sdílený s našimi vývojovými předky díky konvergentní evoluci, což je teorie říkající, že se stejný nebo velmi podobný znak může vyvinout u různých taxonů nezávislými vývojovými řetězci.

Současný výzkum ukazuje, že to s maminkovštinou neboli zvukovou komunikací výslovně cílenou na mláďata u současných lidoopů je chabé. Na druhé straně jak orangutani, tak praví šimpanzi, stejně jako bonobové i gorily, s mláďaty komunikují gesty. Komunikace se do jisté míry lidské ma­min­kov­šti­ně podobá.

Jestliže by maminkovština byla částečně nebo zcela lidská záležitost, je nutné odpovědět na dvě otázky:

  • Které její prvky mohl mít náš poslední společný předek? Povede‑li se určit, které prvky maminkovštiny mají lidoopi, které mají jiná zvířata a které jsou čistě lidské, lépe porozumíme vývoji lidského jazyka.
  • Zůstala nepřímá komunikace, která je u primátů vzácná, jazykovým zdrojem u lidí, nebo ji nahradila maminkovština?

Maminkovština má řadu zvukových a strukturálních vlastností. Například výška tónů je kolísavá, protahuje samohlásky, dělá pauzy, jasně vyslovuje, mluví pomaleji, často opakuje, výroky jsou krátké a pomalé. Což upoutává pozornost, pomáhá rozlišovat zvuky a usnadňuje chápání. Tyhle znaky jsou přítomny i ve vokalizacích zvířat.

U lidí se objevují další vlastnosti, například zjednodušená syntaxe i sémantika, časté užívání zdrobnělin, časté otázky, zdůrazněná výslovnost samohlásek i zjednodušený slovník, časté opakování. Tyto vlastnosti usnadňují chápání, provokují odpovědi a upoutávají pozornost, učí hranicím mezi slovy i pochopení významu slov.

Vysoce záleží na tom, jak často a jak dlouho se na děti mluví. Jejich další jazykový vývoj na tom dost závisí. Děti, na které maminky i další členové rodiny víc mluví, mají později kromě jiného rozsáhlejší slovník.

Užívání maminkovštiny se značně liší jak uvnitř jednoho kulturního okruhu, tak mezi nimi. Jednoroční dítě vyrůstající v mayské komunitě mluvící yukatečtinou, žijící na poloostrově Yucatán, se během hodiny setkává s přibližně 400 řečovými projevy, ale na dítě jich je směřováno jen kolem pětiny. Yukatečtina je jeden ze 32 mayských jazyků.

Rozdíly jsou velké. V Nizozemsku bylo zaznamenáno za 30 minut kolem 303 maminkovských zvuků cílených na dítě, v Mosambiku jen 58. Na druhé straně jsou i přes tyto kvantitativní rozdíly zřejmé transkulturální podobnosti co do vyššího tónu, pomalejšího tempa, častého opakování, jednodušší syntaxe a užívání zdrobnělin. I zde jsou rozdíly. Matky mluvící yukatečtinou v maminkovštině vysoké tóny neužívají, patrně proto, že je užívají, jakmile mluví s někým, kdo má vyšší status.

Maminkovština se vyvíjí s dětmi. V prvních devíti měsících života dítěte je velice významná zvuková struktura, po této hranici, které se někdy říká revoluce devátého měsíce, jsou postupně významnější strukturální znaky.

Revoluce devátého měsíce, jak se označuje rychlý vývoj poznávacích funkcí kojenců, probíhá v rozmezí měsíce devátého až dvanáctého. Děti začnou ukazovat prstem, sledovat směr pohledu jedince, který o ně pečuje, začnou chápat, že gesta dospělých lidí mohou být záměrná, směřovat k nějakému cíli, něco sdělovat.

Podstatně méně než o ma­minkov­šti­ně je známo o vlivu komunikace, která není cílená na dítě, nicméně probíhá v jeho prostředí. Předpokládá se, že v průběhu prvního roku života dětí jde o podstatný jazykový vliv u etnika Tsimané, které žije v Bolívii, podobně jako u Mayů mluvících yukatečtinou. Přímá jazyková komunikace s dětmi je u těchto etnik podstatně vzácnější než v euroamerickém kulturním okruhu. Bez ohledu na daleko menší ovlivnění maminkovštinou mluví tito lidé v dospělosti bez obtíží. Na druhé straně jsou na rozdíl od dětí v současném západním okruhu děti u těchto etnik, tedy v malých společnostech, trvale obklopeny dětmi v celém rozsahu dětského věku. Po této stránce je jejich jazykové ovlivnění daleko vyšší než na Západě.

Otázka zní, zda je nepřímý jazykový vliv doplňkem maminkovštiny, nebo zda by měl být chápán jako kompenzatorní mechanismus. Další otázka zjišťuje, jak vypadají tyto mechanismy u šimpanzů, protože jejich bližší pochopení by mohlo být dalším krůčkem k pochopení lidského jazykového vývoje. Studie komunikace cílené na mláďata dokládá přibližně patnáct gest, padesát vokalizací a tři kombinace gest s vokalizací během hodiny. Z toho lze opatrně soudit na možný vývoj interakce matek a dětí u homininů, našich přímých vývojových předchůdců. Do jaké míry je mohutné užívání maminkovštiny v současném západním světě něco vývojově odlišného od jazykového ovlivňování kojenců v „malých společnostech“, bude nutné ověřit, například srovnáním současných majoritních společností Indie a Číny s místními „malými společnostmi“, jichž žije na území Čínské lidové republiky a Indie značný počet.

Sdílejte článek

Doporučené