Nejlepší prevencí chyb je odpočatý a motivovaný personál
Nedostatek informací o skutečné četnosti lékových pochybení prakticky znemožňuje proaktivní přístup k vyhledávání rizik v této oblasti.
To, že tyto chyby jsou mnohem častější, než si většina zdravotníků připouští, dokumentuje studie, jejíž výsledky počátkem března zveřejnil časopis British Medical Journal a o které jsme informovali v minulém vydání MT.
Její autoři sledovali, ke kolika pochybením v parenterální medikaci došlo v periodě 24 hodin na 113 JIP ve 27 zemích. Celkem do ní bylo zařazeno 1 328 pacientů. Bylo zaznamenáno 861 chyb u 441 nemocných – na sto ošetřovacích dní připadalo 75 lékových pochybení.
U dvanácti pacientů (0,9 % zkoumané populace) měla chyba trvalé zdravotní následky (z toho u pěti smrt). „Autor této práce Rui Moreno je zárukou kvality a správnosti předkládaných dat. Ta jasně ukazují vysokou náročnost – a tudíž i potenciální rizikovost – prostředí intenzivní péče,“ říká prof. MUDr. Karel Cvachovec, CSc., předseda České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny ČLS JEP. „Bylo by naivní si myslet, že situace v našich nemocnicích je zásadně odlišná. V tak vysoce organizačně náročných provozech, jako jsou JIP a resuscitační oddělení, nutně musí k chybám docházet,“ uvádí MUDr. Jan Šturma, CSc., primář Kliniky anesteziologie a resuscitace FN Královské Vinohrady Praha.
V České republice zatím nejsou k dispozici studie, které by výskyt medikačních pochybení spolehlivě popisovaly. „V zahraničních materiálech se jedná o jednu z nejčastějších neshod – dochází k nim až u 18 % hospitalizovaných pacientů, pokud počítáme veškerá medikační pochybení bez ohledu na míru rizika a započítáváme i pochybení nedokonaná. Systémy pasivního hlášení chyb nejsou z hlediska validity sběru dat zcela spolehlivé – takto nahlášené medikační chyby jsou velmi vzácné, podle mého názoru nikoli proto, že by k nim u nás tak vzácně docházelo, ale spíše proto, že panují obavy pracovníků z postihu, což platí zejména u pochybení nedokonaných,“ říká MUDr. David Marx, Ph.D., předseda České společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví.
Minimální neznamená optimální
Jedním z hlavních cílů zmíněné studie bylo přispět k porozumění, proč a jak medikační chyby vznikají. Proto bylo každé pochybení popsáno i z hlediska faktorů, které k jeho vzniku přispěly. Nejčastěji (ve 32 %) personál uváděl stres, přepracovanost a únavu. Asi není překvapivé, že čím více pacientů připadalo na jednu sestru, tím se riziko vzniku chyby zvyšovalo.
„Počet personálu v resuscitační péči i v péči intenzivní je dán minimálním personálním standardem. Bohužel, v řadě případů je tento minimální počet považován za optimální, což zdaleka není pravda. Dnes již zcela jistě víme, že v resuscitační péči jsou třeba minimálně čtyři sestry na jedno lůžko. Zatím se tento požadavek nikde v normě neprojevil. Přetížení personálu pracujícího v minimálním počtu při pokud možno maximálním vytížení lůžkové kapacity jistě bude hlavním faktorem chybovosti. To v sobě nese i možný nedostatečný dohled nad pracovníky v zácviku. Propracovaný systém ošetřovatelských a léčebných standardů, organizace práce, kontrolní opatření a kontinuální vzdělávání jistě dokáží situaci pomoci. Motivovaný a odpočinutý personál pracující v dostatečném počtu ve vstřícném a komunikativním prostředí i s dostatkem času na zácvik nových pracovníků však bude asi tím rozhodujícím klíčem,“ uvádí Jan Šturma. Podobný názor má i prof. Cvachovec: „Prevencí chyb může být jen dostatečné personální zajištění co do počtu, kvalifikace a zkušeností zdravotníků, přiměřený počet lůžek na pracovišti a řádně strukturované, popsané a důslednou kontrolou kvality podpořené pracovní postupy,“ říká.
Nejčastějšími chybami byl špatný čas podání medikace (n = 386) a opomenutí medikace (n = 259).
„Intenzivní péče vyžaduje neustálou vysokou úroveň pozornosti.Přitom podněty, které musejí zdravotníci na těchto pracovištích zpracovávat, jsou velmi rozmanité, rychle se měnící v čase, vedoucí nezřídka k tomu, že sestra či lékař musejí okamžitě změnit zaměření své činnosti a úkon předchozí musejí odložit. I to může být jedním z faktorů, proč je lék podán později či se na jeho podání může zapomenout. Proto dokumentace každého podání léku spolu s opakovanými kontrolami plánovaných ordinací jsou jednou z důležitých součástí práce na těchto exponovaných pracovištích,“ uvádí prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc., přednosta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny FN Brno.
Dalším alarmujícím a možná překvapivým zjištěním této studie je, že k většině chyb docházelo při rutinních postupech, nikoliv během urgentních zásahů. „Ve vypjatých situacích je i pozornost vybičovaná na nejvyšší míru. Útlum totiž přichází následně, v rutině. To je známo nejen z medicíny,“ říká MUDr. Šturma.
Riziko chyb v podávání parenterální medikace v České republice existuje zcela nepochybně. „Článek v BMJ je důležitým a varovným sdělením. Zorganizování a provedení podobné multicentrické studie na toto téma v České republice by jistě bylo záslužným činem a důležitou zpětnou vazbou pro naše prostředí,“ soudí prof. Pavel Ševčík.
Lucie Ondřichová, Medical Tribune
Zdroj: Medical Tribune