Nemaluj čerta na zeď

Jakmile si začneme myslet a cítit, že je nějaké tvrzení pravdivé, došli jsme k tomu přesvědčení, kterému angličtina říká belief.

Víra, například náboženská, je něco trochu jiného, angličtina mluví o faith. Odborná literatura užívá oba pojmy rozdílně, byť se do češtiny dají přeložit totožně.

Dosavadní výklad vzniku přesvědčení pravil, že si na základě informací z vnějšího světa tvoříme niterný model, podle něhož se rozhodujeme, jak dosáhnout zevního cíle, například jak získat nějaký druh odměny a vyhnout se trestu.

Věc je složitější. Nejde totiž jen o zevní cíle. Naše přesvědčení mohou být zdrojem nejen zevní, ale i niterné odměny a trestu. Jsme‑li přesvědčeni, že získáme balík cenných akcií, objevuje se příjemno neboli kladné emoce, tím pádem niterná odměna. Nejsme‑li si jisti, jak to s akciemi dopadne, a tušíme, že bychom také mohli přijít o kalhoty, objevuje se úzkost, lze ji chápat jako niterný trest.

Přesvědčení tedy může být hodnotou samo o sobě, příjemnou nebo nepříjemnou.

Přitom se máme převelice rádi: jsme přesvědčeni, že naše přesvědčení jsou spíše správná než nesprávná, a jsouce v naprosté většině nenapravitelnými optimisty víme, že naše budoucnost bude spíš lepší než horší, neboť ta horší se bude týkat někoho jiného. Přeceňujeme pravděpodobnost budoucích kladných událostí a podceňujeme pravděpodobnost budoucích záporných událostí. Svá milovaná přesvědčení totiž běžně tvoříme na úkor skutečnosti a cíleně se vyhýbáme informacím, které jsou s naším přesvědčením v rozporu, případně je rovnou odmítneme. Nové informace přijímáme daleko lépe, jestliže jsou s naším přesvědčením v souladu. Nechceme vědět, že rozdíl mezi naším přesvědčením o výši pravděpodobnosti, se kterou nějaká událost nastane nebo nenastane, a skutečnou pravděpodobností může být krutý. Stačí nahlédnout do dějin prohraných bitev a válek. Rozhodovat o něčem sine ira et studio neboli bez hněvu a zaujetí dokáže jen málokdo a ne vždy. Málokdo ví, že budoucnost nejpřesněji odhadují lidé lehce depresivní.

Otázka zní, co se lidem v průběhu vzniku nějakého přesvědčení děje v hlavě.

Z experimentů se zvířaty i lidmi plyne, že neurony těch oblastí mozkové kůry, kam dospějí informace ze zevního prostředí ponejprv, třeba zrakové nebo sluchové, snímají velmi rychle a přesně. Následně je zpracovávají „vyšší“ korové oblasti. Pojem „vyšší“ označuje směr pohybu smyslových informací mozkem zezadu a odspodu, tedy z týlních a spánkových oblastí, vzhůru a dopředu, do oblastí temenních a čelních.

Obě oblasti by měly informace zpracovávat se stejnou přesností. Jenže nezpracovávají. Příklad: jestliže se lidé dívají na něco pohyblivého, jejich oči sledují i velmi jemné proměny pohybu. Rychlé oční pohyby jsou výsledkem přesné signalizace ze vstupních neboli raných zrakových korových oblastí. Slovní popis sledovaného pohybu přitom může být nepřesný. Slovní popis přesný vstup nemá, je však daleko pružnější, abstraktnější, slučuje motivy a cíle.

V hlavě tedy máme značný počet rozmanitých nevědomých „přesvědčení“ a přesvědčení vědomých.

Oba typy přesvědčení mohou vést chování různými směry. Což se týká všech možných procesů, navigace v prostoru stejně jako vyhledávání odměny. Dění je přitom složitost sama. Informace putují „odspodu vzhůru“, od raných korových oblastí do vyšších, současně mohou putovat mezi vyššími oblastmi, tak se například slučují informace zrakové a sluchové, a také mohou putovat opačným směrem, „shora dolů“ od vyšších korových oblastí k těm raným, prvotním. Tím pádem se stává, že „vidíme“ a „slyšíme“ to, co si vidět a slyšet přejeme, to, co si vidět a slyšet nepřejeme, „nevidíme“ ani „neslyšíme“.

Tomu se říká motivované přesvědčení. Ukázal je výsledek experimentu. Lidé se dívali na obrázek, ve kterém byla směs tváře a domu. Otázka zněla, zda je na obrázku víc vidět tvář, nebo dům. Následovala motivace, a to peníze. Jestliže byli pozorovatelé motivováni penězi, aby „viděli“ spíš tvář, prohlásili, že skutečně vidí spíše tvář. Současně se zvýšila aktivita neuronové sítě, která zpracovává tváře, nikoli sítě, která zpracovává domy, ta s tvářovou sítí sousedí. Takže stačí pouhá touha něco spatřit a hle, obratem se zvýší činnost příslušné smyslové korové oblasti. Tady je zřejmě neuronový podklad, který vytvoří zjevení mimozemšťanů, panenky Marie, čehokoli dalšího, u lidí duševně zcela zdravých. „Nemaluj čerta na zeď, objeví se ti!“ je staré varování. Jsi‑li pevně přesvědčen, že čert existuje, a doopravdy se ho bojíš, může se stát, že ho doopravdy „spatříš“. Vyšší korové oblasti ovlivnily ty nižší. Čerta v tvé hlavě vytvořily společně.

Při získání a zpracovávání informací jde zvířatům i lidem o jistotu, pokud možno doprovázenou další příjemnou informací. Ptáci i savci včetně lidí nejistotu snášejí velmi špatně. A nepříjemnu se snaží vyhnout. Tím pádem vyhledávají informace, které snižují míru nejistoty, jež je tím nepříjemnější, čím víc je v sázce. Za přístup k informacím propůjčujícím jistotu živočichové i lidé obětují i značnou část odměny. V případě, že bude informace žádoucí, hledají pilněji než v případě opačném. Jak mi zcela bezelstně pravil v telefonu hlas vyhledávající informace v průzkumu veřejného mínění: „Ale vy se nám vymykáte z modelu!“

Experimenty ukázaly, že opice mají v hlavě systém, který rozliší skutečnou odměnu od odměny přepokládané. Porovná skutečnost s předpokladem neboli přesvědčení, že akce dopadne tak a tak. Zajímavé je, že systém odpovídá zhruba stejně, když zjistí „víc/méně vody, než jsem předpovídal“, jako když zjistí „víc nebo méně informací, než jsem předpovídal“.

Uzlem neuronových sítí, který dokáže tento rozdíl spočítat, je kromě dalších oblastí mozková kůra, kterou máme nad očima, proto se jí říká očnicová. Rozliší jednotlivé druhy odměny a dokáže je aktualizovat: zvýší hodnotu jídla, jsme‑li hladoví, hodnotu vody, máme‑li žízeň. Stejně pracuje s informacemi. Jsme‑li zvědaví, dodá jim vysokou hodnotu.

Svá přesvědčení bychom měli na základě nových informací aktualizovat. Vůči sobě samým nebýváme pravdiví, klameme sami sebe. Svá přesvědčení často aktualizujeme, tak aby odpovídala těm přesvědčením, která dobře známe a máme je rádi. A důvěřujeme jim ještě víc, najdeme‑li někoho, kdo s námi souhlasí. Nesouhlas naši důvěru oslabí jen docela málo. Přikládáme větší důvěru informaci, že vše nebo něco dobře dopadne, než střízlivé informaci, že dobře dopadnout vůbec nemusí.

Je však možné, že tahle nesouměrnost pomáhá s duševním zdravím. Realistický pohled na lidi a jejich vzájemné chování v celých dějinách není nic hezkého. Jsme‑li optimističtí, je riziko deprese nižší. Motivovaná přesvědčení tedy sice mohou zatemňovat rozum, nicméně pomáhat. Mohou být adaptivní tím, že snižují míru stresu. Kladná, optimistická očekávání mohou zvyšovat motivaci a výkon, pomohou pak překonávat překážky. Je to však riskantní. V ohrožujícím prostředí můžeme díky nerealistickému optimismu rizika podcenit, někdy katastrofálně. Na druhé straně se stresová odpověď může stát cenným podnětem. Začneme totiž užívat i záporné informace.