Není vše ztraceno

Stárnutí a stáří nemá dobrou pověst, i když jsme docela zdraví a hmotně zajištění. Epizodická paměť, která zaznamenává osobní události, je ve stáří nepřesná, pracuje pomaleji, bez ohledu na to, že často máme opačný pocit. Hůře si vybavujeme slova, hůře se učíme novým pojmům. Máme‑li zvládnout dosud neznámou zručnost, jde to pomaleji. Hůře rozlišujeme zrakové prostorové události.

Stárnutí včetně doprovodných změn poznávacích funkcí lze sledovat dvěma způsoby. Je možné porovnávat lidi ve skupinách, jejichž věkový rozdíl je dejme tomu deset let, třeba od dvacetiletých po stoleté. To jsou průřezové studie.

Nebo je možné začít s jednou dostatečně velkou skupinou a sledovat ji v nějakých časových odstupech celá desetiletí. To jsou longitudinální studie. Jsou pracné a drahé.

Oba druhy studií zatěžuje výběr vzorků i skutečnost, že část lidí ze studie z nějakých důvodů vypadne. U longitudinálních studií trvajících desítky let pak výsledky ovlivňují změny psychologických testů cílených na různé poznávací funkce. Testy měří například rychlost zpracovávání smyslových informací, paměť, uvažování, znalost pojmů, slovní plynulost, řídicí funkce, zrakové zvládání prostoru, inteligenci a další.

Už první průřezové studie doložily, že různé stránky intelektuálního výkonu vrcholí a pak ubývají v různých věkových obdobích. Rozlišily dynamickou a krystalizovanou inteligenci. Dynamická inteligence se měří rychlostí zpracovávání informace, kapacitou pracovní paměti, výkonem dlouhodobé paměti a uvažováním. U mladých dospělých je vyšší než u dospělých starších. Krystalizovaná inteligence opírající se o zkušenost a znalosti může naopak s věkem přibývat.

Berlínská studie stárnutí vyšetřila ženy a muže v rozmezí 70–103 let v pětiletých intervalech. K vyšetření užila patnáct psychometrických testů. Překvapivým výsledkem byly individuální rozdíly. Mezi devadesátníky našla jedince, jejichž výkon byl lepší než výkon lidí sedmdesátiletých. Větším důvodem rozdílů mezi jedinci, než byl vliv chronologického věku, byla rychlost, se kterou zpracovávali informace.

Dlouhodobá studie stárnutí ze Seattlu ukázala, že dynamická inteligence s věkem klesá, nicméně jednoduché aritmetické počítání a poznávání významu slov se do střední dospělosti zlepšovaly a následně zůstaly stabilní do věku 81 let. Velké individuální rozdíly našla stejně jako ta berlínská.

Vysokou individuální variabilitu potvrzuje velký počet dalších longitudinálních studií. Znovu a znovu jsou nalézáni lidé staří 81 let, jejichž výkon je v některých testech lepší než výkon lidí starých 25 let.

Hypotéza obecného úpadku poznávacích funkcí po pětaosmdesátém roce života, říká se jí hypotéza kognitivní dediferenciace, byla vyvrácena hned sedmi studiemi 2 227 lidí ve věkovém rozmezí 24–91 let, které ji nenašly.

Kromě jiného záleží na výši inteligenčního kvocientu. Ztráta deseti bodů u jedince, jehož IQ bylo 140 bodů, má zcela jiné důsledky, než má ztráta deseti bodů u člověka, jehož IQ bylo 90 bodů. V tomto případě může být důsledkem závislost na lidském okolí. Výkon poznávacích funkcí totiž dobře předpovídá pravděpodobnost dalšího přežití po dobu celého života, nikoli jen ve stáří. Studie se shodly, že rychlejší úpadek poznávacích funkcí v době tři až osm let před smrtí je důsledek onemocnění, nikoli stárnutí.

A samozřejmě záleží na době a místě, ve kterých lidé žijí.

Vzdělávací možnosti, kulturní a další faktory životního stylu i socioekonomický status mnohých lidí vypadaly v západní společnosti před šedesáti lety odlišně než před dvaceti lety. Výsledky průřezových studií bývají zatíženy rozdíly mezi kohortami, které uměle zvyšují rozdíly dané věkem. Opakované vyšetřování ukazuje lepší výsledky v testech prach­obyčejně proto, že se je vyšetřovaní naučili.

Kromě toho existuje Flynnův efekt prokazující růst IQ o 13,8 bodu v rozmezí let 1932–1978, patrný v oblasti dynamické inteligence víc než v rámci inteligence krystalizované. Co je příčinou Flynnova efektu, je předmětem debaty. Je dobře možné, že v současnosti opět mizí.

Jak je to se stárnutím poznávacích funkcí v podrobnostech složité, ukazuje nová studie zaměřená na řídicí funkce a pozornost.

Mezi řídicí funkce spadá pracovní paměť, rozhodování, motivace, schopnost řešit dvě úlohy současně, vůle i sociální přizpůsobování. Jsou vázány na funkční systémy čelních laloků mozku. Pracovní paměť zaznamenává události po dobu asi 60 sekund. Má omezenou kapacitu. Přirovnává se k tabuli, na kterou něco napíšeme a pak smažeme, aby se uvolnila plocha pro možnost dalšího záznamu. Pracovní paměť užijeme, máme‑li si zapamatovat telefonní číslo nebo nějaký výsledek v řetězu aritmetických operací. Kapacita pracovní paměti s věkem ubývá. Opět – nikoli u všech lidí. Pracovní paměť lze trénovat.

Podkladem pozornosti je stavba a funkce tří neuronových sítí.

První síť zvyšuje míru bdělosti a připravuje odpověď na vstupující smyslové informace. Její činnost je jak fázická, díky tomu jsou změny pozornosti rychlé, tak tonická, takže udrží hladinu vysoké pozornosti delší dobu. Stručně řečeno nabuzuje.

Druhá síť vstupující informace třídí a na něco zaměřuje, je tedy orientující.

Třetí, řídicí síť pozornosti je soubor procesů, které dokážou tlumit, určí informační konflikt a odstraňují rozptylující podněty. Příkladem informačního konfliktu je dejme tomu čtení slova červený vytištěného červenou barvou a stejného slova vytištěného barvou modrou. V druhém případě to lidem trvá déle. Všechny sítě mají neuronový podklad a soudobé funkční zobrazující metody skvěle ukazují, co a kde se v průběhu jejich aktivity v mozku děje. Jejich funkci lze dobře testovat.

Sítě pozornosti jsou do jisté míry vzájemně nezávislé.

S věkem klesá výkon první, nabuzující sítě. Výkon orientující sítě s věkem neklesá, u některých lidí se zlepšuje. Výsledky testování řídicí sítě byly zatím rozpačité. Záleží na tom, co se v průběhu experimentu bere v úvahu.

Tím pádem spatřila světlo světa další studie.

Zaměřila se na vztah stavby a funkce všech tří sítí ke stárnutí.

Činnost sítí ověřovala jednoduchým testem sítě pozornosti u víc než sedmi set lidí ve věku 58–98 let.

Cílovým podnětem testu byla šipka, jejíž hrot směřoval buď doleva, nebo doprava. Na bocích této cílové šipky byly dvě další šipky. Ty ukazují buď stejným, nebo opačným směrem než šipka cílová. Úkolem pozorovatelů je určit, zda cílová, prostřední šipka směřuje doprava, nebo doleva.

Před prezentací cíle pozorovatelé obdrželi upozornění cílené na řešení testu v čase a v prostoru a měřil se čas, který pozorovatel potřebuje k odpovědi.

To je reakční doba.

Výsledky studie říkají, že výkon první sítě s věkem klesá, zatímco výkon druhé a třetí sítě u zdravých lidí s věkem roste. Není tedy nic ztraceno, zejména při cílené námaze. Tak vidíte. A tohle je možné trénovat při pouhé procházce ulicí, ve které jsou nápisy třeba nad obchody. Jak zněl ten, který jsme zahlédli před dvěma posledními?