O houbách a lidech

Většina z nás považuje houby za rostliny. Nejsou jimi. Jsou samostatná říše života. Něco mají společného s rostlinami, něco s živočichy, něco mají vlastního. Na Zemi se objevily asi o 600 milionů let dřív než rostliny. Jeden z odhadů praví, že v současnosti existuje asi 3,8 milionu druhů hub, známo jich je asi 120 000, odhady se však značně rozcházejí.

Houby dokáží neuvěřitelné věci.

Například největší současnou podobou života je kolonie houby Armillaria ostoyae, to je, prosím, václavka smrková, nalezená ve americkém státě Oregon. Zabírá plochu 910 hektarů, váží kolem 35 000 tun a má jí být 8 650 let. Přišlo se na ni na základě toho, že poškozovala místní les. Krmila se dřevem zrovna tak jako malé české václavky.

Ophiocordyceps unilateralis umí obklopit svalová vlákna mravenčího těla. Její buňky vytvoří síť kontrolující chování mravence, kterého vyvede do nejvyšších míst pralesa, což je nejlepší místo k vypuštění spór. Říká se jí houba mravenčích zombií. Něco podobného dokáže tibetská houba parazitující na hmyzích larvách.

Zavedete‑li elektrody do kolonie houby, která žádné neurony nemá, změříte řetězy impulsů, které se podobají elektrické aktivitě mozku. Vědce napadlo změřit komplexitu textu v evropských jazycích a komplexitu řetězců elektrické aktivity hub. Morfologická komplexita elektrického „jazyka hub“ je složitější. Distribuce délky řetězců impulsů vysílaných testovanými houbami se podobá distribuci délky slov v lidských jazycích. Objem „slovníku“ hub obnáší až 50 slov, obvykle méně.

Jestliže se lidé uvedou do anestezie, změní se elektrická aktivita jejich mozku, poklesne počet impulsů. To samé lze udělat s elektrickou aktivitou podhoubí neboli mycelia houby Pleurotus ostreatus (hlíva ústřičná), uspíte‑li je chloroformem, jako se to před dlouhou dobou dělalo i s lidmi. Jakmile se chloroform odpaří, houba se co do elektrické aktivity probudí.

Experimenty dokazují, že houby rozlišují prostor, mají krátkodobou paměť a učí se, komunikují na dálku, například s kořeny rostlin, rozlišují ultrafialové, modré, zelené, červené a téměř infračervené světlo, mají na to 11 druhů receptorů. Rozlišují směr gravitace podobně jako rostliny, které „vědí“, co má růst nahoru a co dolů, do půdy. Reagují na kontakt s pevným podnětem podobně jako popínavé rostliny, tom se říká thigmotropismus. Dokáží rozlišit zdroje potravy a rostou směrem k nim, stejně jako rozlišují nebezpečí, například těžké kovy, pak rostou opačným směrem. Rozlišují dotek a váhu.

Mycelia hub rozlišují „Já“ od „Non‑Já“, tedy genetické rozdíly. Jsou s to zničit smíšené buňky. Jeden druh hub likviduje a slupne hlístice, další v průběhu hnití dřeva soupeří, jiné směňují živiny s hostitelskými rostlinami, takže se mluví o biologickém trhu.

A jak jsme viděli, dokáží ve svůj prospěch kontrolovat jiné organismy. Učí se, řeší problémy, rozhodují se. Například dokáží najít v dost složitém bludišti optimální cestu za potravou. Putují za světlem a za vyšší koncentrací kyslíku. Ukládají informace a vybavují si je, mají tedy paměť.

Houby rozlišují „Já“ od „Non‑Já“. Hyfy neboli vlákna, která tvoří podhoubí, poznávají odlišné, nicméně geneticky vhodné hyfy, se kterými mohou splynout, od těch, které geneticky vhodné nejsou. Houby, které žijí symbioticky s rostlinami, říká se jim mykorhizální, odlišují kořeny svých hostitelů od kořenů, které hostiteli nejsou.

V očích některých vědců tedy houby mají poznávací funkce, jsou inteligentní a mají vědomí.

„Podhoubí je citlivá membrána, která ví o změnách ve svém prostředí a odpovídá na ně. Jakmile přes tyto citlivé membrány přecházejí lidé, jeleni nebo hmyz, zanechávají stopy. Podhoubí tyto pohyby vnímá a odpovídá na ně. Podhoubí je složitá struktura sdílející informace, plná zdrojů, dokáže se adaptovat a vyvíjet díky stále se měnícím silám přírody. Citlivé membrány podhoubí jsou podkladem kolektivního vědomí hub,“ napsal Paul Stametz v roce 2005.

Samozřejmě, že záleží na definici vědomí. A s tou je svízel nejméně posledních 2 500 let, počínaje teology přes filosofy k psychologům a neurovědcům. Definic vědomí je snad stejný počet, jako je počet autorů a myšlenkových škol, které se vědomím zabývají.

Lze rozlišovat vědomí jako bdělost, opakem je třeba u lidí a zvířat spánek nebo bezvědomí.

Existují smyslová vědomí: vím, že vidím, slyším, něco se mne dotýká, tlačí mě v břiše, stojím vzpřímeně. Existují emoční vědomí, například mám strach. Všechna tato lidská vědomí mají kromě lidí i zvířata, některé druhy zvířat mají vědomí, která si neumíme představit, například echolokaci neboli sonar netopýrů.

A konečně existuje sebeuvědomování neboli Jáství. U šimpanzů, delfínů, některých asijských slonic a některých strak a dětí ve věku kolem 18 měsíců lze zrcadlovým testem prokázat jeho základní podobu. Poznají, že mají na obrazu těla, který vidí v zrcadle, značku, která tam dřív nebyla. Plně rozvinuté sebeuvědomování mají jen lidé přibližně od čtyř let věku. Rozvíjí se u různých lidí různým tempem celý další život.

Velmi zjednodušená představa o vědomí říká, že jde o sběr a kombinaci informací, které jsou podkladem pro rozhodnutí o nějaké akci nebo non‑akci.

Otázek, které plynou z těchto výzkumných směrů, je moc.

Je nutné rozlišit, v jaké míře je chování hub mechanické, zda je možné prokázat záměr. Vlastnostmi vyšších úrovní lidského vědomí jsou abstrakce, usuzování, tvořivost. Bude možné prokázat něco podobného u hub?

V tuto chvíli mám dojem, že i v případě hub poběží debata o jejich vědomí nebo nevědomí, jako je tomu u rostlin.

Velmi přesvědčený názor tvrdí, že se citlivost na podněty, které říká sentience, u nás se spíš užívá pojem dráždivost, dá prokázat u jednobuněčných podob života, které jsou vývojově velmi staré, nemají vyvinuté buněčné jádro, patří mezi ně bakterie. Zastánci tohoto přesvědčení mají za to, že vývoj vědomí začal už tady a jeho nositelem jsou membrány, cytoskelet, to je vnitřní „kostra“ buňky a některé druhy bílkovin.

Ještě přesvědčenější a lépe doložený názor má za to, že vědomí rostlin je mýtus, a to proto, že:

• všechny živé buňky vědomí nemají, to, co se považuje za projevy vědomého chování, například putování bludištěm, lze vysvětlit jednodušeji poutí za živinami;
• z toho, že rostliny rozlišují proměny prostředí a odpovídají adaptivně, rovněž nelze soudit na vědomí, protože se takto chovají všechny podoby života;
• mechanismus vzniku membránových potenciálů, elektrické signalizace a přenosu signálu je u rostlin a živočichů odlišný;
• odlišná je výstavba sítí, které přenášejí signály, tyto sítě jsou u rostlin podobné cévním, nikoli neuronovým sítím živočichů;
• rostliny mozek v kořenech nemají;
• z jejich chování neplyne, že by něco předpokládaly;
• asociativní učení je u rostlin neprokazatelné;
• dokázat, že by rostliny měly vědomé sebeuvědomování a vzájemně komunikovaly účelově, se nepodařilo.

Nepovedlo se prokázat vědomí, kterému se říká afektivní neboli citové, ani vědomí založené na smyslových neuronových mapách. Jejich nositeli jsou všichni obratlovci, hlavonožci, to znamená chobotnice, sépie a olihně, a členovci, tedy živočichové. Z toho neplyne, že by debata nepokračovala. Někteří lidé, zejména milovníci indického filosofování, milují představu, že vědomí má kolem nás všechno, celý vesmír. Je to prastará představa. Je hezká, ale myslím, že je mylná.