Přeskočit na obsah

O svobodné vůli

František Koukolík 2
František Koukolík. Foto: Jiří Koť

Nejdříve co říkají o svobodné vůli filosofové, přou se o ni dlouhá staletí. Filosofičtí deterministé mají za to, že stav vesmíru je dán funkcí fyzikálních zákonů a počátečním stavem. Každý stav vesmíru je důsledkem předchozích příčin a sám se stává příčinou dalších důsledků; vesmír je tedy řetězcem příčin a následků.

Tvrdý determinista je přesvědčen, že náhody neexistují a svobodná vůle je iluze. Svoboda vůle je s tvrdým determinismem neslučitelná, proto se tvrdým deterministům říká inkompatibilisté.

Měkcí deterministé jsou přesvědčeni, že vesmír je sice deterministický, ale svobodná vůle přesto existuje. Říká se jim kompatibilisté, neboť svobodná vůle se dle jejich názoru s deterministickým vesmírem snese, je tedy kompatibilní. Kompatibilisty jsou filosofové Hobbes, Leibniz, Locke, Mill a Hume.

Zato libertariáni, jejichž představiteli jsou Descartes a Kant, jsou přesvědčeni, že determinismus je mylná představa, vesmír deterministický není, přesto se však nechováme náhodně, neboť alespoň část událostí ve vesmíru vychází z lidské svobodné vůle, která je kauzálně účinná. Můžeme tudíž z deterministického kauzálního řetězce uniknout. Jednoduchá Hobbesova kompatibilistická definice svobodné vůle říká, že jsme svobodní, můžeme‑li jednat odlišně.

Co se přitom děje v mozku?

Opakované experimenty provedené v posledních desítkách let jasně řekly, že okamžiku, v němž máme pocit vědomého volního rozhodování, předchází nevědomá činnost mozku. Byly to jednoduché pokusy. „Ohněte zápěstí, pohněte prstem“, zněly instrukce. Čas běžel, okamžik, v němž se pokusné osoby rozhodly, že udělají tento jednoduchý pohyb, oznámily stiskem tlačítka. Skutečně: elektrická aktivita mozku, přípravný potenciál, vědomému rozhodnutí předcházela přibližně o sekundu. To vyvolalo teoretickou bouřku. Jak může můj mozek vědět, co udělá, dřív, než se rozhodne moje Já? Je svobodná vůle iluze?

  • Základní znaky volní kontroly jsou:
  • může spustit pohyb, to znamená, že musí mít něco společného se systémy hybnosti neboli motoriky;
  • odpovídá nebo neodpovídá na řadu podnětů, což znamená, že musí mít něco společného se systémy hodnotícími, zda jsou podněty kladné, nebo záporné a zda je jejich intenzita slabá, nebo silná;
  • směřuje k cíli nebo vyústění, takže na ní mají podíl vstupy a výstupy ze systémů kontrolujících plánování a sledujících jak průběh, tak vyústění akce;
  • jde z našeho nitra, bez zevního podnětu, tím pádem se smyslové systémy nezúčastňují nebo jen slabě a druhotně;
  • je spontánní a inovativní, takže není závislá na podkorových automatismech;
  • součástí svobodné vůle je sebeuvědomování, to znamená aktivita autoreferenčního neboli defaultního systému vázaného na vnitřní plochy čelních a temenních laloků a zevní plochy laloků spánkových.

Volní kontrola je tedy něco velmi složitého.

Je nutné odlišovat jednoduchou pokusnou volní akci, kdy na základě instrukce víme, co máme udělat, a naším jediným volním projevem je, kdy to uděláme, od složité plánované akce nebo non‑akce.

Současné vysvětlení jednoduché volní akce říká:

jak vědomý záměr a rozhodnutí, tak pohybová aktivita jsou projevem souběžné, nicméně v čase vzájemně posunuté aktivity mozku. Naše sebeuvědomování usuzuje na kauzální vztah záměru a akce ve snaze vysvětlit jejich korelaci. Jak záměr, tak akce mají společný jmenovatel: neuronální přípravu k akci.

A naopak: můžeme změnit rozhodnutí. Jestliže jsme se rozhodli, že rozeběhnutou volní akci neprovedeme, pak je možné akci zastavit volním rozhodnutím do 200 milisekund před spuštěním. Po této časové mezi už kaskádu dějů zastavit nelze a akce proběhne.

Jestliže chápeme svobodnou vůli jako druh vnímání, nikoli jako samostatný rozhodovací mechanismus, pak svobodná vůle existuje.

Vědecký pojem svobodné vůle je kvantitativní, nikoli kvalitativní pojem. Otázka není správně položena, ptáme‑li se: „Máme, nebo nemáme svobodnou vůli?“ Správně položená otázka: „Kolik svobodné vůle jsme měli, máme nebo budeme mít?“

Tolik praví filosofové a neurovědci.

Jak se na svobodnou vůli dívají lidé, kteří filosofy ani neurovědci nejsou? Naprostá většina těchto lidí věří, že svobodná vůle existuje, přestože je tuhle víru možné experimentálně oslabit.

Při zkoumání vztahu tzv. laické veřejnosti k svobodné vůli je dobré rozlišovat víru v existenci svobodné vůle a postoj k svobodné vůli.

Víra ve svobodnou vůli vyslovuje soud: „Svobodná vůle existuje.“ Nebo: „Svobodná vůle neexistuje.“

Postoj ke svobodné vůli vystihuje hodnotu soudu: „Mám rád svobodnou vůli. Svobodnou vůli rád nemám.“

Víra ve svobodnou vůli a postoj k svobodné vůli korelují jen do nějaké míry.

Problém je, že lidé mohou uvádět výroky, jimž ve skutečnosti nevěří, protože je považují za sociálně žádoucí. Je tedy víra ve svobodnou vůli podmíněna sociálním tlakem nebo nechutí k deterministickému náhledu na svět? Může víru ve svobodnou vůli ovlivnit sociální tlak?

Při ověřování tohoto problému je výhodné užívat test implicitních neboli niterných, chcete‑li skrytých asociací. Pomáhá rozlišit to, co lidé tvrdí a co si myslí. Jestliže lidé říkají něco jiného, než si myslí, bývá v tomto testu odpověď na podnět pomalejší.

Vyšetřované soubory lidí byly velké, testování sledovalo značně rozsáhlý soubor proměnných, výsledky lze považovat za spolehlivé. Postoj ke svobodné vůli byl kladný, postoj k deterministickému pojetí světa záporný. Kulturní tlak ve prospěch svobodné vůle a neprospěch determinismu byl zřejmý.

Postoj k svobodné vůli je možné ovlivňovat. Další testovaná domněnka říkala, že lidé s vysoce kladným postojem k svobodné vůli budou méně ovlivnitelní než lidé, jejichž postoj takový není.

Záporně hodnotilo svobodnou vůli 11,4 procenta lidí z testovaného souboru, 34 procent lidí ji hodnotilo v různém stupni kladně. Odpovídá míře, ve které lidé na svobodnou vůli nevěří nebo věří. Deterministické pojetí světa hájilo 36 procent lidí. Řada lidí výslovně hájila svobodnou vůli a deterministické pojetí světa ve stejné míře, ale vyšetření jejich implicitních neboli skrytých postojů ukázalo, že svobodnou vůli hájí víc, než tvrdí, což bude nutné ověřit znovu. Zjištěný rozdíl totiž nebyl statisticky významný. Ověřit bude nutné i možnost, zda lidé, kteří chtějí působit na svět kolem sebe kladně, nezdůrazňují víru ve svobodnou vůli právě z tohoto důvodu.

Dvě vlivné studie z r. 2008 dokazovaly, že oslabení víry ve svobodnou vůli tvrzením, že svobodná vůle je iluze, může v experimentálních podmínkách zvyšovat míru podvádění.

Pět současných experimentů testujících stovky lidí užilo stejné postupy a hodnocení, ale výsledky z r. 2008 nepotvrdilo. Pokusy ověřovaly vztah víry ve svobodnou vůli a podnětů směřujících proti ní, stejně jako vztah víry ve svobodnou vůli a nemorálního chování, a doložily, že manipulace vírou ve svobodnou vůli je podstatně náročnější, než uváděly starší studie.

Experimentální snížení víry ve svobodnou vůli u laiků snižuje potřebu odvetného trestání. Pochyby o svobodné vůli vzešlé z mylného výkladu neurovědeckých pokusů se objevovaly často. Následná otázka zněla, zda ovlivňují legální systém. Testování 87 soudců zjistilo, že zprávy zpochybňující svobodnou vůli soudci znali, nicméně je v právním rozhodování neovlivňovaly. Jak pravil starší výrok: neurověda mění v legálním rozhodování všechno a nic.              

Sdílejte článek

Doporučené