Přeskočit na obsah

O třech tvářích demokracie

František Koukolík 2
František Koukolík. Foto: Jiří Koť

Liberální tvář reprezentuje demokracii, která v 18. století bořila monarchie. Snažila se vytvořit sociální prostor nezávislý na státu a církvi. Liberalismu šlo o svobodné volby, osvobození od tyranie, absolutismu a náboženské intolerance.

Vypadá to krásně. Nicméně v roce 1780, devět let před Velkou francouzskou revolucí, psal Jeremy Bentham o tom, že vládnoucí lidé nejednají stejným způsobem jako ovládaní. Vládnoucí lidé se tedy měli odpovídat v krátkých intervalech svým voličům a voliči o vládnoucích lidech rozhodnou, zda jim moc svěří i nadále, nebo nesvěří. Kromě toho musí být mezi možnými politickými reprezentanty zajištěna soutěž, stejně jako musí být zajištěna svoboda řeči, tisku a shromažďování, jejichž smyslem je obecné udržení zájmu komunity. Lidé musejí být schopni jít za svými zájmy, aniž by se jim do toho arbitrárně vměšovala politická moc, ekonomická směna musí být svobodná, stejně jako směna práce za zboží. Volit směli mužové od nějakého majetku výše. Hlasy měly různou váhu – hlavně podle majetku. Ženy směly s výjimkou Nového Zélandu (1893) volit stát od státu postupně až ve 20. století.

Deliberativní tvář je poradní a participatorní demokracie. Má za to, že by politická rozhodnutí měla být výsledkem rozumné a poctivé debaty mezi občany. V průběhu debaty si občané vyměňují argumenty a uváží různé názory, jejichž cílem je zajistit veřejné dobro. Debata je nutnou podmínkou legitimity demokratického politického rozhodování.

John Rawls, filosof, děl, že deliberativní demokracie se opírá o veřejný rozum, což mají být „základní morální a politické hodnoty určující ústavní vztahy demokratické vlády k občanům a vztahy občanů mezi sebou“.

Jürgen Habermas, rovněž filosof, mluvil o této demokracii jako o „ideální situaci pro řeč“. Oba filosofové vyžadují při rozhodování spíše prostý souhlas než racionální konsensus. Rozumový souhlas dá ovšem o moc víc práce, jako všechno, co nějak souvisí s rozumem.

Základní problém je, že předpokladem racionálního konsensu, tedy souhlasu založeného na osobních názorech a způsobech chování vycházejících z logické a objektivní analýzy všech dostupných informací, neb tak zní definice racionality, je ta racionalita. Jenže lidé jsou daleko víc a početněji bytosti emoční, snadno manipulovatelné, myslící magicky, milující tyjátr jakéhokoli druhu, než by byli bytostmi racionálními. Člověk – bytost racionální je staré zbožné přání, v životě je to jinak. Skutečná tvář demokracie je čilá a trvale mává v médiích praporem dostatečně širokým, aby nebylo vidět, co je za ním.

Oba zmínění filosofové se totiž odlišují od Winstona Churchilla, úspěšného politika, jenž poznamenal, že nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Churchill zřejmě uvážil míru jeho racionality.

Těžištěm racionality je myšlení dodržující základní intelektuální standardy: jasnost, přesnost, určitost, věcnost, dostatečnou hloubku, dostatečnou šířku a logiku. Kromě toho jde o myšlení, které je kritické. To je pečlivé a uvážené rozhodnutí o tom, zda nějaké tvrzení, což je výrok, který je buď pravdivý, nebo nepravdivý, přijmeme, odmítneme nebo se o něm zřekneme úsudku. Součástí je stupeň jistoty, se kterou nějaké tvrzení přijmeme nebo odmítneme.

Nadto je lidský svět nejsložitější svět. Včetně jeho vnitřních vztahů. Distribuce inteligenčního kvocientu, měřítka obecné inteligence, říká, že nositelem podprůměrné a průměrné inteligence jsou dvě třetiny populace. Opravdu složité jevy chápe do větší hloubky zbylá třetina, jestliže se o ně zajímá. Podstatný vliv má také struktura osobnosti. Různé druhy poruch osobnosti přitom postihují deset až patnáct procent populace.

Kromě toho je racionalita i těch nejinteligentnějších a velmi vzdělaných jedinců až na naprosté výjimky omezena docilitou, doslovně poslušností, konformitou, přijetím sociálního tlaku, jemuž jsme vystaveni od nejranějších dětských let.

Další svízel je, že politické, podobně jako jiné informace zpracováváme způsobem, který potvrzuje naše předchozí přesvědčení. Korekce omylu a ignorace je vysoce obtížná, korekce hlouposti je nemožná. Což je vidět v průběhu činnosti mozku.

Příklad: Američanům, kteří se na imigraci dívali liberálně nebo konzervativně, byli tedy jejími příznivci nebo odpůrci, byly předvedeny televizní zprávy a politické reklamy z kampaní a projevy. Mozkovou aktivitu pokusných osob snímala funkční magnetická rezonance. Ve vnitřní ploše přední části čelních laloků mozku byly nalezeny zřejmé rozdíly odlišující liberály a konzervativce. Stejné informace tedy lidský mozek zpracovává podle toho, čemu věří.

Jinak řečeno: v akci byla stará dobrá kognitivní disonance, objevená v polovině minulého století Leonem Festingerem, americkým psychologem. Je dobře doložena experimentálně. Jestliže se nám něco nelíbí, nesouhlasíme, jestliže je to v rozporu s naší vírou, názorem, přesvědčením, zavrhneme to bez ohledu na skutečnost. Ezopův lišák nedosáhl na sladké hrozny, což se mu velmi nelíbilo. Takže si řekl: „Stejně jsou kyselé“ a uspokojen odkráčel.

A také jsme vysoce pod vlivem svého bezprostředního lidského okolí.

Ve starém experimentu byl nakreslen geometrický obrazec s dvěma spuštěnými, stejně dlouhými čarami. Pokusná osoba měla určit, zda jsou stejně, nebo odlišně dlouhé. V místnosti seděli tajní spolupracovníci experimentátora, kteří se nahlas zamýšleli nad tím, že jsou čáry dlouhé různě. Většina pozorovatelů podlehla. Věřila svým bližním, nikoli vlastním očím. V novějším a propracovanějším důmyslném experimentu pozorovatelé určovali počet objektů na obrázku. Dopadlo to naprosto stejně jako v experimentu původním.

A co osobní prospěch? Obvykle zajímá voliče i zvolené politiky víc než obecní blaho, zejména kdyby měli z osobního prospěchu slevit, bez ohledu na to, jak mohutně se zaklínají obecným blahem, demokracií, láskou, pravdou, vírou, lepším světem, zdravým rozumem, cestou vpřed, jakož i krokem správným směrem, protože pokrok se už tolik nenosí, dále nápravou poměrů vezdejších, národem, lidem, morálkou a podobnými slogany.

Je nutné přičíst desítky myšlenkových předpojatostí a stupňující se tlak propagandy, vše, čemu se říká postfaktický a postpravdivý svět. Ohrožuje nás stejně jako jaderné zbraně.

Vysoký podíl lidí se o politické vztahy mimo své bezprostřední okolí nezajímá už proto, že na ně nemají žádný vliv. To není těžké pochopit. Většina občanů s denními, bezprostředními, těžce doléhajícími starostmi není s to zaujmout informované stanovisko k složitým problémům, zejména celonárodním, nadto kontinentálním nebo globálním.

Informované menšiny často nesdělují, co vědí, kvůli mocenskému tlaku, jenž umlčuje jakýkoli nesouhlas. Lidé mají strach, že budou ocejchováni jako rasisté, sexisté, islamofobové, antisemité, cokoli dalšího, a že je to bude stát existenci. Něco podobného se děje v západní Evropě a v USA.

A naše malá republika? Ostudným českým příkladem je právní paskvil a nástroj hodný inkvizice jménem předsudečná nenávist. Volební účast 16,74 procenta při volbách do Senátu Parlamentu České republiky ve dnech 2. 10.– 3. 10. 2020 a 37,95 procenta při volbách do zastupitelstev dělá z voleb karikaturu demokratického rozhodování. Jde o dlouhodobý vývoj. Tímto způsobem zvolení politici pak vystupují ve jménu všech voličů a státu. Vyvinul se mechanický a formální systém, mašinérie skvěle placených a mocensky vlivných profesionálních politiků, často loutek na nitkách skrytých rukou. Ponechává si název, jenž nemá s obsahem nic společného. Máte pravdu. Mluvím, platné to nebude nic.

Sdílejte článek

Doporučené