Přeskočit na obsah

Odliv. Od kolektivního k individuálnímu, od racionality k emotivitě

František Koukolík 2
František Koukolík. Foto: Jiří Koť

Racionalita, unikátní a největší výtvor řecké antické filosofie a jejích pokračovatelů, je namáhavá, musíme se jí učit. Natož moderní vědecké myšlení, dejme tomu, a jde jen o věc dohody, že je můžeme počítat od doby Galilea Galileie (1564–1642).

V tomto případě s ním byly potíže od samého začátku.

Ani René Descartes (1596–1650) to po této stránce neměl v životě snadné. Baruch Spinoza (1632–1677), tvůrce etické racionality a jeden z největších osvícenských filosofů, byl podezřelý protestantům, katolíkům i Židům. Ti se pokusili koupit rukopis jeho stěžejního díla, že zaplatí, pokud je nevydá tiskem. Spinoza rukopis neprodal. Následoval pokus o vraždu. Spinozu před nožem uchránil silný kabát. Zemřel mladý, pravděpodobně na silikózu, živil se broušením čoček. Pomník má, ale hrob je prázdný. Kdosi před pohřbem Spinozovo tělo ukradl a zmizelo. Pověra, zřejmě ze starého Egypta, říká, že zemřelý, jehož tělo není řádně pohřbeno, nedojde klidu a bude do konce světa bloudit. Měl to být druh trestu?

Racionální myšlení začalo v osvícenství pronikat do společnosti jako příliv do písku. Spoluvytvořilo svět, ve kterém žijeme. Patrně nastává odliv. Lze ho měřit řadou způsobů. Jedním z nich je analýza slov. Umělá inteligence zvládla četnost slov užívaných v milionech knih, které vyšly v angličtině a španělštině v rozmezí let 1850–2019. Studie analyzovala proměny četnosti 5 000 nejužívanějších slov v knihách psaných oběma jazyky. Stejně sledovala proměny četnosti stejného počtu slov užívaných ve stejném časovém rozmezí v listu New York Times.

Jasné je, že se v dřívějších dobách častěji objevovala slova typu civilizovaný, sláma, povoz, šerif, zatímco směrem k současnosti přibývala slova typu cola, lyže, alergický, model. V dalším kroku program sledoval četnost slov vyjadřujících emoce. Cílil na valenci, která je buď záporná, příkladem jsou slova mučení, znásilnění, teror, nebo kladná, například slova dovolená, zábava, svoboda. Zrovna tak sledoval intenzitu, ta je buď nízká, příkladem jsou slova usnout, scéna, nebo vysoká, například slova tornádo, sex. Kromě to byla sledována slova vyjadřující osobní pohled na svět, slova ve vztahu k sociálnímu systému, například k ekonomii, a v souvislosti s nimi četnost osobních zájmen v jednotném a množném čísle.

Slova vyjadřující osobní pohled na svět, „intuitivní“, se vztahují k víře, spiritualitě, moudrosti a intuici. Příkladem jsou slova představit si, soucit, odpuštění, uzdravovat, dále ke smyslové činnosti, k tělu a běžným činnostem, například chodit spát, usmívat se.

„Racionální slova“ jsou pojmy vztahující se k vědě a technice. Příkladem jsou slova experiment, obvod, gravitace, slova vyjadřující kvantitu, například pojmy váha, hloubka, větší, dále slova z obchodu a ekonomie, sociálních organizací a slova označující místo a čas.

Studie ukázala, že četnost slov spjatých s racionalitou, příkladem jsou pojmy určit, závěr, od r. 1850 rostla. Naproti tomu četnost slov vystihujících lidské prožitky, například slov cítit, věřit, od r. 1850 systematicky klesala.

Po roce 1980 se trend obrátil a spolu s ním se obrátil poměr užívání osobních zájmen v množném a jednotném čísle (my/já, oni/on) ve prospěch jednotného čísla. Což se projevilo jak v beletrii, tak v literatuře faktu. Obojí je stejně zřejmé z analýzy obsahu New York Times.

Od r. 1980 tedy lidský zájem měřený tímto způsobem směřuje od kolektivního k individuálnímu, od racionality k emotivitě. Samozřejmě, že tištěná literatura ani jedny, byť světově prestižní noviny nevystihují celou kulturu.

Co může být za posunem od racionality k emotivitě?

Lidé jsou vysoce emoční bytosti, myslící spíš magicky než racionálně. Politická moc, co je svět světem, dobře ví, že úspěšně manipulovat lidmi lze spíše oslovením jejich srdce než rozumu.

Racionalitě se musíme učit, je kontraintuitivní a namáhavá, natož myšlení, jemuž se říká kritické.

Základní spis zabývající se kritickým myšlením je až z r. 1906. William Graham Sumner (1840–1910), první americký profesor sociologie, v něm píše:

„Kritika je zkoumání a ověřování všech tvrzení, která jsou předkládána k přijetí. Smyslem kritiky je zjistit, zda tvrzení odpovídají, nebo neodpovídají skutečnosti. Kritické myšlení je výsledkem vzdělání a cviku. Je duševním zvykem a silou. Je základní podmínkou zdaru lidského konání. Kritické myšlení je jedinou zárukou, která nás chrání před klamy, podvody, pověrami a mylným chápáním jak sebe samých, tak světa kolem nás. Vzdělávání je dobré jen do té míry, do které je pramenem dobře vyvinutého kritického myšlení. Kriticky myslící lidi nelze snadno obloudit. Trvá dlouho, než něčemu uvěří. Dlouhou dobu dokážou chápat jevy jen jako záležitosti možné nebo pravděpodobné, aniž by potřebovali jistotu, aniž by je to trápilo. Na důkazy umějí čekat a umějí je vážit. Dokážou odolat tlaku svých nejmilejších předsudků.“

Rozmezí let 1850–1980 je doba historicky největšího a nejrychlejšího rozmachu vědeckého poznání a techniky a spolu s nimi růstu životní úrovně v nejrozvinutějších státech světa. Význam a vliv emotivity a spirituality v byrokratických a sekularizovaných společnostech klesá.

Po roce 1980 nabývá na tempu globalizace, následně se rozšiřuje internet. Vítězné neoliberální západní mocenské elity se zejména po porážce Sovětského svazu ve studené válce pokoušejí získat kontrolu nad dosažitelnou částí světa.

Rok 2007 je rokem, v němž začíná velká ekonomická recese a začínají bujet sociální sítě.

Lidé vědí nebo cítí, že se nůžky mezi chudými a bohatými trvale rozvírají. Úzká skupina nejbohatších trvale bohatne, chudší jak relativně, tak absolutně chudnou. Roste riziko nukleární války. Klimatická změna je zřejmá, stejně jako propad biodiverzity a znečištění životního prostředí. Klíčovým hybným mechanismem těchto změn je, domnívám se, růst lidské populace společně s neoliberalismem mocenských elit světa, který si říká demokratický. V posledních desetiletích zaplavuje veřejný prostor žvanění označované technickým pojmem bulšit. Postihuje organizace, média, politiku i vědu. Žijeme ve světě „alternativních fakt“. Zjistit, co je nebo není pravda, je stále obtížnější. Příkladem mohou být informační a dezinformační záplavy týkající se covidové pandemie. Ze svobody slova, kterou nedoprovází odpovědnost, vyrostla anarchie. Slovo postpravdivý bylo oxfordskými slovníky označeno pojmem roku 2016.

Zvrat od racionálního k emotivnímu a od skupinového k individuálnímu se objevuje před rozšířením sociálních sítí. Pocit, že svět je veden nesprávným směrem, že je v rostoucí míře nespravedlivý a většina lidí nemá možnost dění ovlivnit, se pravděpodobně objevuje v sedmdesátých letech minulého století.

Doprovází je deziluze ze „systému“, úzkost z možného kolapsu civilizace společně s pocitem bezmocnosti.

Ve všech krizích, v jejichž průběhu mají lidé pocit, že nemají na běh světa a jeho nespravedlivost žádný vliv, se začnou obracet do vlastního nitra. Jde o druh psychologické obrany, něco podobného hlemýžďovi, který se stahuje do domečku, jenž poskytuje s ohledem na to, co se děje kolem, sice krátkodobý a iluzorní, nicméně přece jen nějaký pocit bezpečí. Opouštějí‑li racionalitu, řežou si větev, na které dosud seděli.

Sdílejte článek

Doporučené