Přeskočit na obsah

Osmou reformu postgraduálního vzdělávání bych už nepřežil

valek kotatko
Prof. Vlastimil Válek. Foto: J. Koťátko

„Nechci, aby rostly tabulkové platy, chci, aby rostly příjmy lékařů. Chci, aby si kvalifikovaný člověk vydělával více a více bez ohledu na to, jestli je mladý, nebo starý,“ říká ministr zdravotnictví prof. Vlastimil Válek.

  • Podařilo se vám, že lékaři po kmeni se posouvají do třinácté platové třídy. Podobnou pozitivní změnu ale zatím neznamená složení atestace. Neměli by mít atestovaní lékaři jistotu, že budou po zkoušce alespoň ve 14. třídě?

Nemyslím si, že by to mělo být automatické. Pokud se atestovaní lékaři podílejí na vzdělávání mladších kolegů, pokud zastávají vedoucí funkci, provádějí superkonziliární činnost, je 14. platová třída namístě. Je to ale na nemocnici.

  • Nevznikla tak vyřešením jedné nespravedlnosti nespravedlnost jiná? Složení atestace je také přelomový bod v míře zodpovědnosti lékaře…

To ano, ale ve srovnání s ukončením kmene je zde jiná situace. Lékař, který složí atestaci, má najednou obrovské možnosti, jak se posouvat dále. Může učit mediky a často se mu sčítá příjem od fakulty za výuku s platem od nemocnice, a to mnohdy za ten samý čas – škola od něj nechce, aby učil o víkendu. Může si vydělat velké peníze za klinické studie, může se ucházet o granty. Čím starší je, tím přibývá cest, jak si zvýšit příjem. Před atestací ale z těchto možností nemá nic. Lékař po kmeni má nově řadu kompetencí a už se po něm chce, aby řadu věcí vykonával samostatně. Je fér, aby se posunul. Je správné, že je zařazen do třídy, která říká: jste odpovědni za svůj výkon.

  • Přesto to asi lékařům před atestací příliš motivace nepřidá…

Nemůžete ale vše paušalizovat. Ne každý fotbalista bere stejně, ani ne v rámci stejného klubu. Ještě z dob komunismu nám tu zůstává anomálie, kdy se každý baví o platu, ale nehovoří o příjmu. A to mohou být dvě velmi rozdílné věci. Nechci, aby rostly tabulkové platy, chci, aby rostly příjmy. Chci, aby si kvalifikovaný člověk vydělával více a více bez ohledu na to, jestli je mladý, nebo starý. Pokud si jako přednosta vyhlédnu mladého šikovného lékaře pro vedení nějakého týmu, potřebuji mu dát peníze, které pro něj budou zajímavé, a ne to, co říká tabulka. Zatím ale převažuje přístup, že se musíte dožít určitého věku, abyste se dožil určitého platu. Právě to považují za demotivační. Platová třída není příjem, tato částka by měla být jen část příjmu, a v mnoha případech ta menší část. Vnímejme ji spíše jako nepodkročitelné minimum. Navíc se to týká jen přímo řízených nemocnic, respektive příspěvkových organizací. Většina zdravotníků pracuje mimo tento systém, i ambulantní specialisté a praktici jsou většinou OSVČ, které vykazují výkony, a pojišťovna jim je proplácí.

  • Peníze jsou tím nejsilnějším nástrojem i při řešení otázky, jak dostat lékaře do oborů, kde jsou nejvíce potřeba. Chcete v tomto smyslu využít i selektivně odstupňovanou podporu postgraduálního vzdělávání?

Už toho využíváme. Násobně jsme nemocnicím navýšili v letošním roce dotace pro vzdělávání ve kmeni. U oborů, které nejvíce chybějí, je to až trojnásobek, u ostatních dvojnásobek. Doufám, že se tato informace k ředitelům dostala. Dramaticky je navýšena podpora pro absolventy, kteří si vyberou primární péči, ať už o dospělé, nebo o děti a dorost. Pro budoucí praktické lékaře je to až 55 000 korun měsíčně. Celá jejich mzda tak může být kryta z prostředků státu, zaměstnavatel ji nemusí dotovat. Výrazně se také navyšuje počet takových míst pro obory primární péče, a to podle nejvyššího zájmu v minulých letech. Každý lékař, který si tuto dráhu vybere, ji bude mít hrazenu ze státního rozpočtu. Samozřejmě je problémem velká setrvačnost. Když teď něco uděláme, projeví se to za tři, čtyři roky, bezprostřední řešení neexistuje.

  • Mladí lékaři si také často stěžují na to, že jsou hozeni do vody a nikdo se jim moc nevěnuje…

S tím musíme něco dělat. Narážíme tu na určité historické nastavení. Navazujeme na systém, kdy se lékař v tzv. doškolováku centralizovaně účastnil předatestační přípravy. Celkem šlo o dva, tři měsíce strávené někde v posluchárně, tedy pokud mu to jeho pracoviště umožnilo v plné šíři. Výuka byla koncipována tak, aby správně odpověděl na otázky při zkoušce, ti, kdo zde učili, seděli i v atestační komisi. Studium bylo hodně teoretické a praxe zaostávala. Za sebe mohu říci, že formálně bych mohl popisovat mamografii, sám ale vím, že to neumím. Zkoušelo se například CT. Tyto přístroje byly tehdy jen čtyři v republice, přesto atestanti dostali papír, že tuto problematiku ovládají. V západní Evropě a v USA je systém jiný a praktická část studia je stejně silná jako teoretická. V těchto zemích je postgraduální vzdělávání soustředěno jen na několik pracovišť. Nastoupíte na takové školicí místo jako rezident, věnuje se vám školitel, kterého to baví, máte kursy, semináře, provádíte výkony pod dohledem a postupně přebíráte zodpovědnost. Po složení atestace pak takový lékař odchází do terénu a na jeho místo je přijat nový rezident. U nás je snaha si lékaře udržet tam, kam po promoci nastoupil, a s tím souvisí i velký tlak na decentralizaci, aby akreditaci mohla získat každá nebo téměř každá nemocnice.

Náš systém změnit na ten americký nelze, ale lze jej tím směrem alespoň posunout, aby školenec se školitelem byli v mnohem těsnějším kontaktu. Chci, aby byla lépe definována odměna pro školitele, neměla by záviset na libovůli managementu. Dotace od státu by měla jít zčásti na tento účel. Pro začátek mám jeden požadavek: Každý lékař v přípravě by měl vědět, kdo je jeho školitel, a naopak. Zdá se to samozřejmé, ale samozřejmé to u nás vůbec není. A také musíme začít říkat, která pracoviště školí dobře. Mladí lékaři mají spoustu námitek a často oprávněných, jen nechtějí jmenovat konkrétní nemocnici. Tomu asi rozumím. Čemu nerozumím, je, že neodejdou jinam. Absolventi si dnes mohou vybrat a upřímně není důvod, proč by měli setrvávat tam, kde se jim školitel nevěnuje. Já bych tedy na klinice, která nemá zájem na mém odborném růstu, nezůstal.

  • Zmínil jste velkou latenci mezi změnou systému vzdělávání a jejím pozitivním dopadem. Co je ale reálné změnit do konce volebního období?

Je reálné ještě více zvýšit prostředky, které jdou do vzdělávání, a to především do oborů, kde je lékařů nedostatek. Lze také pracovat na koordinaci jednotlivých klíčových hráčů. Není možné oddělovat pregraduální a postgraduální výuku. Budeme se zabývat povinnými kursy tak, aby se příprava pro školence zlevnila a zjednodušila. Třeba současná podoba kursu první pomoci moc smyslu nedává. Zadal jsem tento týden novelu vyhlášky, která některé zbytečné věci eliminuje. Mělo by tak z postgraduálního vzdělávacího programu vypadnout to, co lékaři znají už z fakulty. K tomu by mělo dojít už do prázdnin. Chtěl bych, aby zmizely některé zcela formální požadavky na jednotlivá pracoviště, které se složitě dokládají, ale nikdo je nekontroluje. Musíme zjednodušit žádosti o reakreditace, a to už v příštím roce. Ty stojí spousty sil a v podstatě nic nepřinášejí. Proč by měla FN Motol složitě žádat každý rok o reakreditaci, když je jasné, že ji dostane? Zadal jsme IPVZ realizaci projektu na elektronizaci systému specializačního vzdělávání. Už příští rok zahájíme pilotní fázi, v průběhu roku spustíme modul akreditací a další budou následovat. Nyní IPVZ míří k tržním konzultacím vývojových prací informačního systému.

Chtěl bych, aby se tam dostalo i hodnocení pracoviště a školitele. Do všeho musejí být vtaženi mladí lékaři, to jsou naši zásadní partneři.

  • Na odboru vědy a lékařských povolání ale došlo nedávno k personálnímu zemětřesení. Kdo to všechno bude dělat?

Já. Vzal jsem si to jako svůj osobní úkol. Oddělíme od přímé agendy IPVZ tu věcnou část, za tu budou zodpovědní děkani, koordinační oborové rady a specializační oborové rady. Tím, jak přejdeme na elektronickou dokumentaci, administrativní práce významně ubude. Na odboru zůstává několik velmi schopných kolegyň, nebojím se, že bychom to nezvládli. Akreditační komise, ministerstvo i oborové komise se musejí daleko více soustředit na kontrolu, a to i přímo v terénu. Nesmí se stát, že přijedeme na pracoviště a tam jsou dva školenci, o které se nikdo nestará, protože školitel je už dva roky na neschopence.

  • Chcete otevřít zákon upravující postgraduální vzdělávání lékařů? Pokud ano, jak ho chcete měnit?

Ne, nechci ho otevřít. Ne a ještě jednou ne. Tomu se aktivně bráním, raději bych odešel z funkce. Zažil jsem sedm reforem vzdělávání, osmou bych už nepřežil. Ten zákon není špatně napsaný, základní nastavení systému je dobré. Celé toto prostředí ale musíme trpělivě a důsledně kultivovat. IPVZ musí daleko více spolupracovat s fakultami, ne s nimi bojovat a konkurovat si, protože to bere sílu všem. Máme špičkové pedagogy, špičkové absolventy, špičkové nemocnice, není důvod, proč by nemělo být kvalitní i postgraduální vzdělávání.

Sdílejte článek

Doporučené

Proč mají dětští psychiatři tolik práce?

27. 2. 2024

Je důvodem současného přetížení dětských psychiatrů nárůst těžkých případů, nebo spíše chybějící mezičlánky zajišťující včasnou a odbornou péčí o…

Proč transformovat síť nemocnic

23. 2. 2024

Nedostatek personálu, tlak na větší efektivitu, ale i vývoj medicíny a požadavky na kvalitu. To je jen několik důvodů, proč se změnám na mapě…