Peníze na stromech nerostou, ani ty veřejné
Soustavné navyšování plateb za státní pojištěnce nad rámec inflace by v době mimo krize bylo plýtváním veřejnými prostředky.
Stát do veřejného zdravotního pojištění hodlá ze státního rozpočtu poslat o 14 miliard méně, než bylo původně plánováno, s tím, že v roce 2022 tato změna nijak neovlivní dostupnost ani kvalitu zdravotních služeb. Rozhodnutí vlády o nenavýšení plateb za státní pojištěnce by se letos do poskytování péče opravdu promítnout nemělo – úhrady jsou již domluvené a zdravotní pojišťovny očekávají příjmy, ze kterých je spolu se svými současnými finančními zůstatky mohou pro tento rok pokrýt.
Zaznamenala jsem kritiku, že daný škrt nepřináší skutečnou úsporu. Jestli se tím skutečně hasí požár ve veřejných financích, je ale složitější téma. Můžeme se dívat na samotný státní rozpočet nebo na konsolidované veřejné rozpočty. Státní rozpočet je deficitní, což znamená, že na výdaje nad rámec příjmů si stát musí půjčit – a to něco stojí. Ve státním rozpočtu představuje těch 14 miliard korun skutečnou úsporu. O tyto peníze nenaroste státní dluh, tedy nebude třeba peněz na „obsluhu státního dluhu“, což jsou úroky například ze státních dluhopisů, které se s rostoucími úrokovými sazbami prodražují.
Peníze na účtech zdravotních pojišťoven naproti tomu nepřinášejí takové úrokové příjmy, jako nás stojí obsluha státního dluhu. K určitým reálným úsporám ve veřejných financích tímto krokem tedy dochází. To však neznamená, že v rámci optimalizace veřejných rozpočtů bychom měli rezignovat na vytváření rezerv ve zdravotních pojišťovnách – ty mají svůj vlastní účel a mj. zabraňují okamžitému přelévání ekonomických výkyvů do splatnosti faktur za zdravotní péči. Posuzujeme‑li však, kde je v současné situaci větší hodnota (ne)vydaných 14 miliard pro konsolidované veřejné rozpočty, rozhodně je to již na začátku procesu, ve státním rozpočtu, než jako navýšení existujících zůstatků ve zdravotních pojišťovnách.
Neměli bychom ale zapomenout na ten nejdůležitější aspekt, který nezvýšení plateb za státní pojištěnce letos znamená. Je to signál pro dohodovací řízení o úhradách za zdravotní služby pro rok 2023, že peníze nerostou na stromech, a to ani ve zdravotnictví. Že rozpočty jsou omezené a je třeba se zaměřit na efektivnější poskytování péče. Je třeba hledat nové způsoby, nikoli důvody pro navyšování. V tomto ohledu to vnímám jako velmi důležitý krok. Jinak bychom se znovu setkávali s argumenty, že když mají zdravotní pojišťovny tak obrovské zůstatky na účtech, měly by navýšit úhrady pro příští rok a zůstatky „rozpustit“. Tak jsme toho byli svědky v minulosti. Zapomíná se ale, že zůstatky jsou jednorázové, zatímco navýšení úhrad trvalé, protože vytváří základnu pro úhrady na všechny následující roky.
Stojí za to připomenout, že platba za ekonomicky neaktivní spoluobčany ze státního rozpočtu do rozpočtu pojišťoven byla od samého počátku českého veřejného zdravotního pojištění koncipována jako doplňkový zdroj příjmu. Tedy nástroj využitelný především v době krizí pro „přilévání“ státních peněz do zdravotního pojištění. Neměli bychom měnit tento jeho primární účel a měli bychom si další ad hoc obří navyšování (tedy navyšování nad rámec inflace) schovat právě na další krizi, ať již ekonomickou nebo zdravotní, nebo tu způsobenou nepříznivým vývojem demografie, která nás ve středně‑ až dlouhodobém horizontu čeká.
PhDr. Lucie Bryndová,
ekonomka působící v Centru pro sociální a ekonomické strategie při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy