Pravidla úhrad nebyla shledána protiústavními
Je na politicích, aby zlepšili systém zdravotnictví, ne na soudcích. To vzkázal Ústavní soud k rozsáhlé stížnosti na pravidla zdravotního pojištění. Tak, jak je napadla senátorská ústavní stížnost, protiústavní nejsou.
Ústavní soud zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení části zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Na dlouho očekávaném důležitém rozhodnutí se soudci pléna Ústavního soudu shodli jednomyslně.
Skupina 48 senátorů podala v roce 2018 návrh na zrušení pravidel stanovování úhrad v zákoně o zdravotních službách a také vyhlášky o úhradách zdravotních služeb a vyhlášky o rámcových smlouvách. A to v takovém rozsahu, že by zrušení napadených ustanovení znamenalo prakticky zboření základů systému zdravotního pojištění.
Ústavní soud se ale neztotožnil s tím, že by stížnost popsala jakýkoli nesoulad s Ústavou. Upozornil navíc, že senátoři mají možnost měnit zákony a vyhlášky tím, že navrhnou změnu zákona.
Právník Ondřej Dostál, který byl autorem senátorské stížnosti, uvádí v reakci na rozhodnutí na svém twitterovém účtu, že některé body nálezu Ústavního soudu mohou být důležité pro případné budoucí spory ve zdravotnictví. Zdůraznil, že podle Ústavního soudu se individuální zásahy do práv mají řešit jednotlivě. Pro pacienty může být podle něj podstatné, že soud konstatoval, že úhradová vyhláška nemůže nijak omezit nárok pojištěnce na hrazenou zdravotní službu. Stejně tak ani zařazení léku mezi centrové nemá vliv na nárok pojištěnce na mimořádnou úhradu jediné možné terapie, poznamenal Dostál.
„Jsem rád, že Ústavní soud nezpochybnil to, jak je zdravotnictví řízeno. Ne proto, že bych si myslel, že je řízeno perfektně. Kdyby ale zrušil úhradovou vyhlášku nebo jiná napadená ustanovení, mohlo by to způsobit zmatek,“ reagoval na rozhodnutí soudu místopředseda zdravotního výboru sněmovny Tom Philipp (KDU‑ČSL). „Rozumím senátorům a některým jejich námitkám. Pro nás zákonodárce a ministerstvo by to měl být impuls zamyslet se nad změnami,“ dodal.
Ústavní práva, která měla být podle stížnosti porušena, nespadají mezi základní práva, a i proto mohou být zákonem více upřesněna. „Právo na ochranu zdraví spadá do oblasti sociálních práv, kde je dán zákonodárci logicky větší prostor pro jejich limitaci, než je tomu např. u práv základních nebo politických. Sociální práva totiž spadají do tzv. pozitivního statusu, kdy jejich podstatou je právo jednotlivce na pozitivní plnění ze strany státu. Již z povahy věci je přitom zřejmé, že výše tohoto plnění je limitována rovněž ekonomickými možnostmi státu, a výše a úroveň bezplatně poskytované zdravotní péče proto nemůže být bezbřehá,“ upozornili soudci v rozhodnutí.
„Úkolem Ústavního soudu není být (na rozdíl od Parlamentu, vlády a Ministerstva zdravotnictví) tvůrcem zdravotní politiky státu či ústavně ‚zakonzervovat‘ jediné možné řešení ve své podstatě politického sporu z oblasti financování zdravotní péče. Posuzování samotné správnosti či vhodnosti zdravotní politiky státu, resp. způsobu úhrady zdravotní péče, Ústavnímu soudu nepřísluší, nedojde‑li zároveň k porušení ústavních práv. Proto Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadených ustanovení právních předpisů se značnou mírou zdrženlivosti a s respektem k dělbě moci,“ uvádí Ústavní soud v tiskové zprávě k rozhodnutí.
Stížnost kritizovala nerovnost a nepředvídatelnost
Senátoři argumentovali, že v přístupu k solidárně hrazené zdravotní péči vznikají značné rozdíly v kvalitě a čekacích dobách v závislosti na místu bydliště, druhu onemocnění a sociálním postavení. Kromě toho jsou podle nich pravidla úhrad neetická, když zdravotníci jsou finančně trestáni za poskytování medicínsky žádoucí péče. Cenotvorné mechanismy podle stížnosti nezohledňují náklady a přiměřený zisk, protože jsou výsledkem korporativistických dohod zájmových skupin, a úhradový systém je nepředvídatelný, a tak je ekonomický úspěch ve zdravotnictví dán schopností vyjednat si v netransparentním prostředí ekonomické výhody s pojišťovnami.
Už jen to, že pro získání smlouvy se zdravotní pojišťovnou nestanovuje zákon žádná objektivní kritéria, zasahuje podle stížnosti do práva poskytovatelů zdravotních služeb podnikat i do práva občanů podílet se na správě věcí veřejných.
Stížnost kritizovala také právní ukotvení center specializované péče, fungování takzvané přístrojové komise, omezení výdeje centrových léků jen na specializovaných pracovištích, dohodovací řízení o rámcových smlouvách, dohodovací řízení o úhradách zdravotních služeb i mechanismy používané v úhradové vyhlášce k výpočtu úhrad pro poskytovatele.
Vláda s valnou většinou námitek nesouhlasila. Během řízení uvedla, že mezi pojištěnci nevznikají nerovnosti v přístupu k hrazeným službám podle jejich sociálního postavení. Jediné rozdíly mohou být dány regionálním rozmístěním hrazených služeb, což je dáno větší či menší atraktivitou některých oblastí. Je odpovědností zdravotních pojišťoven, aby poskytovatele dostatečně finančně motivovaly k působení v problémových lokalitách, uvádí vláda. Koncentraci takzvaných centrových léků na specializovaná pracoviště obhajovala vláda tím, že tyto přípravky jsou odborně i ekonomicky rizikovější. Pokud by byl nadbytek pracovišť, která by mohla podávat centrové léky, nebylo by zajištěno, že budou využity hospodárně. „Smyslem systému hrazené zdravotní péče je zajištění ústavních práv pacientů, a nikoli ambicí některých poskytovatelů zdravotních služeb,“ uvedla vláda.
Také Všeobecná zdravotní pojišťovna v řízení poskytla stanovisko, podle kterého napadená ustanovení nejsou protiústavní.
Systém není protiústavní
Ústavní soud se postupně zabýval legislativní úpravou vytváření smluvní sítě, center specializované péče, centrových léků, rámcových smluv, seznamu výkonů s bodovými hodnotami, úhradové vyhlášky a individuálního úhradového dodatku.
„Úkolem Ústavního soudu není a ani být nemůže zpochybňovat tuto funkci státu. Jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, je proto v řízení o kontrole norem do právní úpravy coby výsledku naplňování konkrétní zdravotní politiky zasahovat ‚jen‘ tehdy, shledá‑li porušení některého ústavně zaručeného základního práva anebo jiné ústavní kautely. Určitě však není oprávněn tuto zdravotní politiku korigovat pouze z toho důvodu, že ji např. nepovažuje za nejlepší možnou. Zcela ‚ideální‘ model zdravotní péče ostatně v realitě ani existovat nemůže, a úkol státu je proto daleko prozaičtější: neustále usilovat o co možná nejvyšší standard zdravotní péče v daném čase, prostoru, v rámci rozpočtových možností státu a výsledků vědy a výzkumu. Navrhovatel si limitů přezkumu napadené zákonné úpravy prováděného Ústavním soudem sice je vědom, nicméně obsahem svého návrhu je příliš nerespektuje,“ uvádí se v soudním rozhodnutí.
K napadení fungování smluvní sítě poskytovatelů zdravotních služeb soud uvedl, že nenašel protiústavní prvky a že navrhovatel nepředložil relevantní argumentaci, která by byla způsobilá napadená zákonná ustanovení zpochybnit. „Namítá‑li totiž, že odlišný systém výběru poskytovatelů zdravotních služeb by mohl být daleko více efektivní, je to okolnost, kterou sice zdejší soud nehodlá jakkoli zpochybňovat (ale ani potvrzovat), nicméně která sama o sobě není způsobilá založit jejich protiústavnost,“ uvádí se v rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní právo podnikat v sobě podle soudu samo od sebe nezahrnuje právo poskytovatele zdravotních služeb na uzavření smlouvy se zdravotní pojišťovnou. Toho se dá domáhat jen v mezích zákona.
Co se týká napadeného systému center specializované péče, Ústavní soud nesouhlasil s námitkou, že by bylo protiústavní, když na získání ani na udržení statutu centra není dán právní nárok. „Je totiž přece logické, že i s ohledem na ekonomické možnosti zdravotních pojišťoven (a státu) je třeba respektovat určitou míru flexibility, danou jednak nemocemi, které je třeba léčit, a také vývojem lékařské vědy. Nedává proto např. smysl i nadále udržovat centra, která již nejsou potřebná,“ poznamenal soud v rozhodnutí. Kdyby při rozhodování o centrech došlo k libovůli, měl by se podle soudu poškozený subjekt bránit jinými právními prostředky, například v rámci správního soudnictví.
Ani v modelu úhrady centrových léčiv nenašel soud protiústavní porušení práva pojištěnců na ochranu zdraví. Poukázal na pojistku, kdy zdravotní pojišťovny mají vůči všem pojištěncům povinnost zajistit místně a časově dostupnou zdravotní péči a hradit „ve výjimečných případech zdravotní služby jinak ze zdravotního pojištění nehrazené, je‑li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce“.
„Smyslem systému hrazené zdravotní péče je totiž zajištění práva na ochranu zdraví pojištěnců, a nikoli uspokojení ekonomických ambicí některých poskytovatelů zdravotních služeb,“ zopakoval soud.
Co se týká rámcových smluv, podle soudu není dotčeno právo pojištěnců podílet se na správě věcí veřejných, když nemají zastoupení v dohodovacím řízení o rámcových smlouvách. Už jen proto, že zdravotní pojišťovny nejsou samospráva jako taková. Jestli by řešení, které senátoři ve stížnosti navrhují, bylo lepší než stávající řízení o rámcových smlouvách, o tom soud nerozhodoval. „Ústavní soud nehodlá polemizovat s názorem navrhovatele, že stávající zákonná úprava dohodovacího řízení je již překonaná a bylo možno ji tolerovat jen v době transformace zdravotního systému. Navržené řešení (‚standardní nástroje smluvního práva a hospodářské soutěže‘) však musí být případně realizováno teprve v rámci řádného politického a legislativního procesu, a je proto i na tomto místě vhodné zopakovat, že navrhovatel je politický aktér (většina členů Senátu), a má‑li skutečně za to, že je stávající systém nevhodný, je na něm, aby usiloval o jeho odpovídající změnu,“ uvádějí soudci v rozhodnutí.
Podobně se soud vypořádal i s dalšími body. Napadená ustanovení zákona neshledal protiústavními a odkázal na možnost změnit nevyhovující pravidla standardním zákonodárným procesem.