Přeskočit na obsah

PRÁVNÍ PORADNA - Personální zajištění služeb v LDN

Dobrý den, chci se zeptat, jaký má být počet personálu na LDN. V léčebně je 40 lůžek, z toho tři čtvrtiny pacientů ležících, noční služba se slouží v obsazení jedna sestra a jeden sanitář, je to prosím adekvátní?

Stručná odpověď zní „Není“.


Požadavky na personální zajištění stanoví zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Jde o jednu z podmínek získání a udržení registrace poskytovatele, tedy oprávnění poskytovat zdravotní služby. Kdo nedodržuje podmínky personálního zajištění, měl by přijít jak o registraci, tak o smlouvy se zdravotními pojišťovnami. Dále může dostat citelnou pokutu, a pokud z nedostatku personálu začnou vznikat škody na zdraví pacienta, což je dosti pravděpodobné, ponese tíži odškodného sám, protože nedostatečné personální zajištění je jednou z typických výluk z pojištění profesní odpovědnosti. A pokud je tazatel vedoucím zaměstnancem s „manažerskou“ odpovědností, s čímž se občas setkáváme, tak vědět o nedostatečném personálním zajištění, vědět o rizicích plynoucích z toho pro pacienty i pro nemocnici, a přesto s tím nic nedělat není právně vůbec dobré.

Nyní k textu právních předpisů. Ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 372/2011 Sb. normuje, že personální zabezpečení zdravotních služeb musí odpovídat oborům, druhu a formě poskytované zdravotní péče, přičemž požadavky na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb stanoví prováděcí právní předpis. Jde o vyhlášku č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb, konkrétně přílohu 3 týkající se lůžkové péče. Tato příloha má jednak obecnou část, jednak zvláštní část pro jednotlivé typy lůžkové péče.

Obecná část přílohy 3 v části I stanoví shodně pro všechny druhy lůžkové péče, že se požadavky na personální zabezpečení počítají z 30 lůžek, pokud je lůžek více, je třeba počty úvazků přiměřeně navýšit, přepočítací vzorečky stanoví bod 5 pro lékaře a bod 6 pro nelékaře.

Klíčová je věta v bodě 1 obecné části přílohy: „Zabezpečení zdravotnickými pracovníky a jinými odbornými pracovníky nad rámec stanovených požadavků závisí na druhu a objemu poskytované zdravotní péče, oboru a spektru prováděných výkonů a činností tak, aby byla zajištěna kvalita, bezpečí a dostupnost zdravotní péče.“ Tedy pokud je na daném pracovišti vzhledem ke konkrétní situaci (typ péče, stav typických pacientů atd.) pro poskytování kvalitní, lege artis péče potřeba více pracovníků než minimum stanovené vyhláškou, nestačí ke splnění podmínek právního předpisu mít jen minimální počty úvazku popsané dále!

V bodu 2 přílohy se píše, že pracovníky je možno do jisté míry sdílet s jinými odděleními („Lékaři uvedení v části II této přílohy se vedle zdravotní péče a výkonů na odděleních lůžkové péče mohou podílet i na zdravotní péči v ambulancích, kde jsou přijímáni pacienti k hospitalizaci, a na zajištění výkonů na operačních a porodních sálech…“) – toto pravidlo se ovšem rovněž nesmí zneužívat na úkor péče lege artis, takže „virtuální lékaři“ z jiných oddělení, pouze formálně napsaní do stavu LDN, rozhodně požadavek právního předpisu nenaplňují.

Pokud jde o noci a víkendy, vyhláška stanoví v bodě 11 obecné části přílohy opravdu velmi minimální požadavky, které budou velmi často s požadavkem péče lege artis neslučitelné, proto bude poskytovatel povinen držet vyšší než tyto minimální počty. I tak ale vyhláška neumožňuje mít méně než jednoho lékaře se specializovanou způsobilostí (nebo lékaře s certifikátem, pokud je zajištěna fyzická přítomnost atestovaného lékaře do 20 minut). Pokud jde o nelékaře, vyhláška požaduje zajištění péče „zdravotnickými pracovníky způsobilými k výkonu nelékařského zdravotnického povolání uvedenými v části II.3. této přílohy v nepřetržitém provozu podle poskytované péče a spektra prováděných výkonů, minimálně však vždy jedním pracovníkem způsobilým k výkonu povolání bez odborného dohledu pro pacienty na 40 lůžkách“. Pracovišti tazatele tedy chybí přinejmenším ten lékař.

Pokud jde o denní provoz, část II oddíl 3 stanoví požadavky pro následnou lůžkovou péči a oddíl 4 pro dlouhodobou péči. Pro rozsah odkazuji na text vyhlášky, namátkou u následné péče je třeba minimálně atestovaný lékař na 0,3 a neatestovaný na celý úvazek, dále všeobecná sestra se specializovanou způsobilostí 1,0 plus sedm úvazků dalších sester či zdravotnických asistentů, dále 3,5 úvazku sanitáře i ošetřovatele, fyzioterapeut či ergoterapeut na celý úvazek a psycholog v dostupnosti.

Pokud jde o věcnou potřebu personálního zajištění, přesněji by ji popsal odborník na ošetřovatelství. Ale i laikovi je zřejmé, že u ležícího pacienta nelze hovořit o péči lege artis, pokud není každých několik hodin polohován, není zajištěna pravidelná hygiena, výživa, hydratace atd. Dvojice sestra + sanitář by patrně 40lůžkové pracoviště nestíhala, ani kdyby nedělali nic jiného než polohování. Pro zajímavost, nařízení vlády č. 361/2007 Sb., o podmínkách ochrany zdraví při práci, stanoví v § 29, že žena smí soustavně zvedat břemena těžká nanejvýš 15 kg a muž 30 kg, v § 28 se pak píše, že břemenem je i živé břemeno – většina pacientů ale váží víc než 45 kilo… Tazatel by tedy mohl zcela v souladu se zákoníkem práce i se zákonem č. 372/2011 Sb. přinejmenším písemně upozornit nadřízeného, odbory nebo „kvalitáře“, že personální situace na dané LDN představuje riziko jak pro zaměstnance, tak pro pacienty.

Na závěr článku si dovolím vyjádřit své osobní názory.

Především, skutečným obrazem českého zdravotnictví není seriál na Primě o zázracích moderní medicíny v osmimiliardové fakultce, ale taková 40lůžková LDN, kde v noci nebo o víkendu na doktora nenarazíš a veškerou péči táhne sestra se sanitářem. Někdo by to měl taktně sdělit expertům z OECD, publikujícím oslavné statistiky o českém zdravotnictví, a taktéž voličům.

Obětí problému jsou kromě zdravotníků pacienti, zpravidla starší občané, kteří tomuto státu platili daně, a i kdyby ne, zákon jim slíbil kvalitní a bezpečnou hrazenou péči. Ta objektivně zajištěna není. Naopak ve škodní praxi jsem se setkal s mnoha smutnými důsledky nezajištěné ošetřovatelské péče – malnutrice, dekubity, dehydratace, selhání organismu, po epizodě extrémně nákladné intenzivní péče úmrtí. Škodní žaloby by teoreticky měly vést k nápravě odstraněním nekvalitních poskytovatelů z trhu – reálně však nevedou. Zaprvé, soudní řízení trvá klidně pět i více let, čímž se zcela ztrácí vazba mezi nedostatky a postihem. Zadruhé, ze soudů často vypadne, že mezi absentující ošetřovatelskou péčí a úmrtím pacienta chybí příčinná souvislost, protože „staří lidi přece umírají i sami od sebe“. Ale především, postihovat odškodným již tak podfinancovanou eldéenku nebo trestně stíhat ten personál, který ještě zbyl, je ukázkové bičování mrtvého koně. Náprava musí být systémová.

Do zdravotnictví jde od daňových poplatníků dost peněz, avšak pravidlo úhradových vyhlášek „historicky chudí zchudnou, bohatí zbohatnou“ nevede k jejich využití tam, kde největší nedostatek financí působí i nedostatek personálu. To ještě umocňují kvalifikační předpisy, které mezi pacienty a potenciální pečující staví několikaletou bariéru formalit. A zejména, nepropojení zdravotnictví se sociální sférou a neřešení problému spoluúčasti vedou k tomu, že zdravotnictví pečuje o mnoho lidí, kteří do něj nepatří, což při daných lidských a finančních zdrojích neumožňuje zajistit kvalitu – na konci dne ke škodě většiny „obyčejných“ pacientů.

Zdroj: MT

Sdílejte článek

Doporučené