Pro vytvoření zdravých stravovacích a pohybových návyků je klíčem rodina

Zatímco u dospělých je zájem o kurzy změny životního stylu a hubnutí značný, u dětí, kde je problém nadváhy a obezity stále více alarmující, je minimální, a to především kvůli nezájmu jejich rodičů. O problematice hubnutí jsme si povídali s PhDr. Ivou Málkovou, zakladatelkou společnosti STOB sdružující desítky psychologů, lékařů, nutričních terapeutů, cvičitelek a dalších odborníků, jejichž cílem je pomáhat všem, kteří chtějí hubnout s rozumem. Je také členkou výboru České obezitologické společnosti a členkou České společnosti kognitivně behaviorální terapie, které uznávají aktivity společnosti STOB jako součást komplexního přístupu k terapii obezity.

• Vidíte nějaký posun v přístupu k potřebným změnám životního stylu oproti minulosti?

Situace se bohužel příliš nezměnila. Změnou životního stylu se zabývám 40 let a řekla bych, že dnes, pokud ho někdo opravdu chce změnit, má daleko větší možnosti, např. výběr vhodných potravin. Na druhou stranu je tady daleko větší nabídka toho nezdravého. Lidé sice teoreticky vědí, co mají dělat, ale neumí teorii převést do praxe. I když je dnes odborná terapie obezity na vyhovující úrovni, pouze malé procento lidí zejména s nadváhou redukuje hmotnost pod odborným dohledem. Žijeme v době, která na jedné straně provokuje k nadměrné konzumaci potravin a pokrmů, a to zejména s vysokým obsahem živočišných tuků a cukrů, a na druhé straně dává za ideál nízkou hmotnost a nereálný tvar postavy, které neodpovídají zdravotním doporučením. Zbavit se snadno a bez jakéhokoliv úsilí nadbytečných kilogramů je nereálným přáním milionů lidí.

• Jak konkrétně jim v tom STOB pomáhá?

Nabízíme mnoho aktivit od kurzů zdravého hubnutí naživo i on line přes praktické tištěné pomůcky až k internetovým programům.  Metodika vychází z kognitivně behaviorální terapie, která se nesoustředí jen na chování, tedy na to, co lidí jedí. Pracuje s tím, že lidé s kily navíc nejedí často z hladu, ale v důsledku vnějších nebo vnitřních spouštěčů. K těm vnějším patří tzv. toxické prostředí, které provokuje k jídlu navíc, ať už jde o reklamy, hojnost a dostupnost potravin atd. Přitom by je právě vhodně zvolené reklamy mohly posouvat k tomu dobrému, což se bohužel neděje. Těch vnějších spouštěčů přibývá a jsou mocnější než dříve. Naše klienty v rámci terapie učíme tyto spouštěče identifikovat. Nebýt otrokem vnějšího prostředí, a když se zatím nedaří změnit prostředí, tak se musí lidé naučit nepodlehnout mu a na spouštěče k jídlu navíc reagovat jinak než jídlem.  Mezi vnitřní spouštěče k jídlu navíc patří např.  stres, který pak člověk zmírňuje jídlem, nebo hlavně dětí jedí z nudy. Když jsou samy doma a sedí u počítače, sáhnou po tom nejdostupnějším, čímž jsou často chipsy apod. Je tedy na rodičích, jestli v ledničce budou mít připravenou zdravou svačinu. Je známo, že čím více úsilí musíme vyvinout k tomu, abychom jídlo dostali, tím méně ho sníme – je tedy výhodné nemít dobroty na očích a nejlepší je nemít je vůbec doma.

Pak je zde samozřejmě nedostatek pohybu, a není to jen nedostatek aktivního a běžného pohybu, ale nové guidelines k pohybu zdůrazňují negativní zdravotní dopad dlouhého sedění bez přerušení. Doporučuje se sedavou činnost po každé hodině na malou chvíli přerušit – dát si pohybovou svačinku. K tomu dnes pomáhají různé pomůcky, např. chytré hodinky, které nás po hodině neaktivity upozorní.

Životní styl je podle mne horší v tom, že to, jak se lidé chovají není o znalostech ale o jejich vůli a o reakci na jiné spouštěče, než je hlad, a právě tady nás okolní prostředí ponouká spíše ke špatnému životnímu stylu než k tomu zdravému.

• Kde v terapii obezity nebo nadváhy vidíte roli praktických lékařů?

To je problematické. Lékaři by měli mít velkou roli, ale v reálné praxi ji nemají. Jedna věc je, že na toto nemají čas, druhá, že nejsou dostatečně motivováni. U pacienta, který přijde s horečkou, řeší samozřejmě horečku, ale když přijde člověk s vysokým tlakem, měl by lékař řešit už i obezitu. Aby se sešel motivovaný lékař a motivovaný pacient, je ale hodně vzácné. Proto jsme pro praktické lékaře připravili tištěný edukační materiál „Chci změnu“, což je sada cíleně zaměřených osobních plánů, které praktickou formou po pomalých krocích pomáhají lidem s nadváhou či obezitou začít žít zdravěji, a jsou tak především pomůckou pro lékaře usnadňující jejich práci. Tyto edukační materiály se zaměřují na nejdůležitější témata ve vztahu ke změně životních návyků, tedy na motivaci, výživu, pohyb a psychiku spolu s udržením váhových úbytků po zhubnutí. Lékař má možnost během tříminutového motivačního dotazníku zjistit, kde je problém a dát pacientovi brožuru, případně ho nasměrovat na další odbornou pomoc. To vše může trvat jen pět minut, ale stejně to většina praktiků nedělá. Brožury rádi využívají specializovaní lékaři, jako kardiologové nebo diabetologové a další odborníci (fyzioterapeuti, nutriční terapeuti apod.) např. v IKEM, Thomayerově nemocnici, FN Motol apod. Ale ještě horší, než u praktických lékařů pro dospělé je situace u pediatrů, kteří vzhledem k jejich nedostatku, čas už vůbec nemají.

Myslím si, že není nutné, aby praktičtí lékaři byli terapeuty, ale aby byli alespoň motivovaní k tomu, zjistit kde je problém a někam pacienta odeslat. Nestačí říct pacientovi nejez a cvič, potřebné je na základě motivačních rozhovorů zvýšit jeho zájem o zdravý životní styl a když už chce, snadněji se rozhodne pro některý z programů, kterých dnes již existuje celá řada. Většinou se tak ale neděje. Důležité je také vzdělat lékaře ve správné komunikaci na toto téma a v motivačních rozhovorech. Základem úspěchu je motivovaný odborník a motivovaná rodina.

• Nakolik rozdílné je řešení obezity u dětí a u seniorů?

Hubnutí není jedna etapa, je to celoživotní přístup. Může stačit malá změna, která není konkrétnímu jedinci proti mysli a pak ji dělá stále. Cesta je v tom, hledat něco, co člověku není nepříjemné. Nesmí jít o boj a jak u jídla, tak u pohybu si každý musí najít to, co mu vyhovuje. U dětí neklademe důraz na váhu a rádi bychom ho nekladli ani u dospělých, ale oni sami přicházejí s hlavním cílem zhubnout. My se pak snažíme přenastavit je na to, že samotné zhubnutí často nevhodným způsobem nestačí, ale aby si dosaženou váhu udrželi, musí změnit styl života navždy. Proto i změna návyků musí být co nejpříjemnější a úbytek na váze je jen doprovodným jevem změny. U dětí k tomu takto přistupujeme stoprocentně. Terapie dětské obezity je hlavně v rukou rodičů a u dětí do cca 13 let je vlastně terapií rodičů. Správně postupovat je potřeba již od narození dítěte a nedoufat, že z obezity dítě vyroste. Rodiče ho musí neustále podporovat, a to i vlastní změnou životního stylu.

U seniorů už váha vůbec není prioritou. Tam je daleko důležitější fyzická zdatnost, udržení si svalové hmoty a soběstačnosti. K tomu je důležitá hlavně kvalitní strava, ale i co možná nejaktivnější způsob života. U seniorů váha až takovou roli nehraje, nehledě na to, že je prokázáno, že BMI 27 u lidí nad 60 let (pokud nejde o prudký nárůst váhy v posledním období) je prognosticky lepší než váha normální a je tedy zbytečné hubnout.

• Obezita s sebou nese řadu zdravotních následků...

Určitě, a ať se jedná o kardiovaskulární onemocnění, nebo metabolická, a u dětí se projeví daleko dříve než u jejich rodičů. Z velké části mají rodiče dětí s obezitou také kila navíc. Částečně zde má sice vliv genetika, ale daleko větší tzv. rodinný talíř. Bohužel často ani vysoké riziko řady onemocnění hrozící jejich dětem rodiče nemotivuje k tomu, aby svůj, a tedy i rodinný životní styl změnily. Jak vidíme na našich kurzech, když je štíhlý rodič, což je minimum případů, stará se až moc a je zřejmé, že kila navíc u dítěte mu vadí. Oproti tomu rodiče s obezitou tak motivovaní nejsou. Pokud bychom dělali jen kurzy pro děti, máme plno, ale děláme jen rodinnou terapii pro děti do 13 let spolu s rodičem/vychovatelem. A o ty kromě Prahy velký zájem není. I proto jsme začali tyto kurzy dělat online, aby měly možnost se jich účastnit rodiny z celé ČR. Je to jedna z mála možností, kde dítě může problém s obezitou řešit. Online kurzy fungují a je zřejmé, že v nich jsou mnohem aktivnější děti než jejich rodiče, kteří často nechápou, že i oni mají změnit životní styl, hubnout a jít dítěti příkladem. (více se dozvíte o kurzech jak naživo, tak online na ww.stob.cz).

• Kde vidíte roli státu?

V systému jednak chybí mezičlánek mezi pediatrem a endokrinologem, stejně jako chybí systematická péče o rodinu po skončení lázeňské léčby. Tento prostor by mohly vyplnit právě rodinné kurzy, které mají potenciál být mezičlánkem mezi pediatrem a specializovaným pracovištěm nebo poskytnout následnou péči po absolvování pobytu dítěte v léčebně či lázních. Ideální by bylo, kdyby na takové kurzy mohl přispívat stát, pojišťovny apod.

Roli státu vidím i v možnosti ovlivnění vnějších spouštěčů, tedy omezení nevhodných reklam, nebo naopak vytvoření reklamní kampaně zaměřené na rodiče dětí s obezitou, aby jim došlo, že oni určují dětem jídelníček, a tedy i to, jak zdravě se budou stravovat. Stát by se sjednotil na jednotném logu, které by určovalo nutriční výhodnost potraviny v dané potravinové kategorii pro ty, kteří nechtějí studovat detailně složení potravin a stát by se podílel na zvyšování nutriční gramotnosti národa. V televizi by byly pořady o vaření laděné i tak, že nutričně výhodné jídlo může být velmi chutné. V lékárnách by se neprodávaly vědecky nepodložené přípravky na hubnutí, ale naopak by tam byly poradenské koutky zaměřené na redukci hmotnosti. Určitě větší podporu je potřeba směřovat na výstavbu hřišť, posiloven v přírodě, budování cyklostezek a zajištění dostupnosti sportovních kroužků, které nebudou jen pro nadané děti.

A než tyto vize nastanou, nezbývá než dovést lidi s kily navíc k tomu, že oni jsou aktivním strůjcem svého života a je nedůstojné, aby někdo jiný určoval, co si dají na talíř.