Prodám ledvinu. A proč ne?!

Nekouřím, nepiju, ale mám finanční problém, píše v inzerátu na webu jakási Květa, která nabízí k prodeji blíže neurčený "orgán". Telefon vyzvání a pak to konečně někdo vezme. "To bude omyl," říká suše ženský hlas. Žádný takový inzerát prý nezveřejnila. Za pár minut přichází ze stejného čísla textovka: "Můžu teď komunikovat jen formou SMS, protože jsem v práci." Redaktor TÝDNE v následující textové zprávě předstírá zájem o koupi ledviny pro nemocnou sestru. "Dejte mi nějaký čas. Ozvu se," odepisuje žena.

Konspirace má svůj důvod. Málokdo by se před ostatními asi chlubil tím, že prodává svůj orgán. A hlavně: nákup a prodej takové ledviny či jiné části těla je trestný čin, za který může jít aktér až na osm let za mříže.

Za tři dny naskočí nová SMS ze známého čísla. "Konzultovala jsem to s manželem. Nesouhlasí. Doufám, že se vám to podaří pro sestru sehnat." Žena, která se z další textovky dozví, že "kupující" byl novinář, ochotně odepisuje na pár otázek. Je jí něco přes třicet, má dvě dcery, skoro rok byla po úrazu bez práce, nyní provozuje po večerech malou hospůdku na vesnici a přes den vydává obědy v závodní jídelně. Manžel jezdí s kamionem. Musejí prý splácet padesát tisíc měsíčně kvůli mužovým dluhům z doby prvního manželství a hypotéce.

Cena: čtvrt milionu

Na webu je možné najít podobných inzerátů desítky. Při dalším telefonátu je domluvena schůzka s jakýmsi Milanem.
Před nádražím v Mostě čeká černovlasý chlapík v černé šusťákové bundě a s řetízkem na krku. Jdeme do nedaleké herny, kde se dojednává obchod. Tentokrát jde o ledvinu "pro bratra".

"Kolik jste ochoten dát?" ptá se na začátku bez okolků Milan. Je mu prý čtyřicet, svobodný a bezdětný, nedávno si nadělal dluhy: vzal si půjčku na plazmovou televizi a nábytek, pak přišel o práci ve fabrice a hrozí mu exekuce. Nové zaměstnání prý "jako Rom nemůže sehnat", a tak se rozhodl svízelnou situaci řešit radikálně.

S nabídkou čtvrt milionu korun je spokojen (suma mezi 200 a 300 tisíci se v inzerátech objevuje nejčastěji). Věc si představuje jednoduše: do nemocnice půjde s "bratrem" a řekne, že se mu nezištně rozhodl darovat ledvinu. Pak absolvuje vyšetření, jestli je vhodný dárce.

Peníze poté dostane "bokem" před operací. "Až budeš mít toho právníka, zavolej," loučí se Mostečan, který v závěru setkání přešel na tykání. "Domluvili" jsme se totiž, že se pokusíme sehnat právníka, který poradí, jak výměnu ledviny za peníze právně "ošetřit", aby skutečný obsah transakce - kvůli její nelegálnosti - nebyl ve smlouvě zmíněn (podobně třeba jako při fiktivní výměně čili nelegálním prodeji obecních bytů).

Když se Milan po dalším telefonátu dozví, že se setkal s novinářem, žádá, aby nebylo zveřejněno ani jeho křestní jméno. (Milan je jméno smyšlené. Změnili jsme i jména dalších "prodejců.").

Podle nebývalého množství inzerátů na internetu to vypadá, že černý obchod s orgány jen kvete. "Chodí ke mně lidé a ptají se na možnost kompenzace za darování orgánu," říká ředitel v Praze sídlícího Koordinačního střediska transplantací Pavel Březovský. "Ale já jim vždycky vysvětlím, že darování orgánů je v České republice bezplatné a že jde pouze o jejich dobrou vůli.

Asi před rokem jsme o tomto problému diskutovali se zástupci transplantačních center. Nikdo se s prodejem orgánů nesetkal. Došli jsme k závěru, že u nás je tato možnost téměř vyloučena. Maximálně by to musela provádět organizovaná skupina někde ve stodole."

Zdroj z ministerstva zdravotnictví nicméně tvrdí: "Občas se ve zdravotnických zařízeních objeví člověk s jizvou v oblasti ledviny, která není zaznamenána v jeho zdravotní dokumentaci a jejíž původ nedokáže vysvětlit. V takovém případě by se mohlo jednat o transplantační turistiku, kdy pacient vycestuje a odběr orgánu mu je proveden v cizině."

Doktor Štefan Vítko z pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) vzpomíná na překvapení kolegy z˙jednoho dialyzačního střediska, který zjistil, že na dialýzu přestali chodit dva pacienti pocházející z Vietnamu a po nějaké době se objevili s transplantovanou ledvinou.

Kriminální policie podle své mluvčí Pavly Kopecké některé inzeráty nabízející prodej orgánů prověřovala. "Ti oslovení pak tvrdili, že inzerát nebyl míněn vážně," říká Kopecká.

Ti, co se nedočkali

V Česku proběhne ročně zhruba čtyři sta transplantací ledvin. Devět z deseti darovaných ledvin pochází od mrtvých dárců z nich zhruba 60 procent zemřelo po nemoci, zbytek po úraze. Jen v dvaceti až třiceti případech ročně jde o dárce živé. A téměř pokaždé jde o výpomoc mezi příbuznými. Případů, kdy ledvinu nabídne někdo "cizí", zpravidla přítel nebo známý, je za rok méně než prstů na jedné ruce.

"Jeden či dva zájemci o dárcovství ročně jsou odmítnuti," říká Romana Ryšavá, předsedkyně České nefrologické společnosti. "Vítáme sice transplantace orgánů od živých dárců, ale v takovém případě dodržujeme přísná pravidla. Dárce musí projít kromě řady lékařských vyšetření psychologickým testem. Při něm by měl prokázat, že se k dárcovství rozhodl dobrovolně, bez nátlaku a bez příslibu finančního zisku. Když má centrum podezření, že pacient nedaruje orgán z nezištných důvodů, odmítne ho."

Znepokojující ale podle lékařů je, že orgánů od mrtvých dárců - a tedy i uskutečněných transplantací - ubývá. V květnu přední čeští transplantologové vystoupili před novináře a varovali, že počet zemřelých dárců orgánů klesl za první pololetí loňského roku oproti roku 2007 o třicet procent (podle posledních údajů za celý rok 2008 už není pokles tak dramatický, ale stále je asi desetiprocentní). Podle lékařů někteří pacienti kvůli tomu, že se na ně orgán nedostane, také umírají.

Konkrétní čísla ale Pavel Březovský z Koordinačního centra transplantací nechce prozradit. "Takové údaje by byly vytržené z kontextu, protože v nich jsou zahrnuti i pacienti s diagnózami, které by vedly k úmrtí i po případné transplantaci," tvrdí. Loňskou zprávu ČTK, že ročně umírá každý pátý čekatel na srdce a každý desátý na ledvinu, označuje Březovský za značně nadsazenou.

"Dárců by mohlo být více, ale ne všichni jsou vytipováni a k odběru nakonec indikováni," říká předsedkyně České transplantační společnosti Pokorná. Podle ní jsou lékaři, kteří by se tomu mohli věnovat, přetíženi a v první řadě bojují o ty, kdo mají perspektivu přežít. Lékařka uvádí příklad Španělska, kde je v každé nemocnici s oddělením ARO určen specialista, který má odběry na starosti na milion obyvatel tam loni připadalo 34 zemřelých dárců, zatímco v Česku jen 19.

Čekací lhůty jsou u nás přesto kratší než v sousedních zemích (v tuzemsku se na ledvinu čeká v průměru 18 měsíců, v Německu tři roky a ve Spojených státech až pět let).

V Česku totiž platí pravidlo "předpokládaného souhlasu" s využitím vnitřností pro transplantace. Pokud se během svého života nepřihlásíte do registru odmítačů posmrtného odběru orgánů, automaticky se podle zdejších zákonů předpokládá, že s dárcov-stvím své ledviny, srdce, plic či jater po své smrti souhlasíte. A v registru odmítačů je v desetimilionové zemi v současnosti pouze 900 lidí.

"Málokdo se dnes během svého života zajímá o to, co bude po jeho smrti. Vy už třeba máte napsanou závěť?" poznamenává doktor Vítko. V Německu, Británii či USA platí naopak pravidlo předpokládaného nesouhlasu, o dárcovství tedy rozhodují nejbližší příbuzní. Ve stresové situaci se tímto tématem často nechtějí vůbec zabývat. Z toho plyne nedostatek dárců orgánů v těchto zemích a značný počet lidí, kteří kvůli tomu zemřou.

Když jsou příbuzní proti

Občas se ale orgány v Česku zřejmě získávají ne právě etickým způsobem alespoň podle předsedy Svazu pacientů Luboše Olejára. "Máme zprávy z nemocnic, že když tam zemře pacient za okolností, které by mohly ukazovat na pochybení lékařů, odeberou se mu orgány na transplantaci a tím je znemožněna následná pitva," tvrdí Olejár. Konkrétní případ ale neprozrazuje, prý mu to řekli lékaři, kteří chtějí zůstat v anonymitě.

"Odběr orgánů se nemá provádět, pokud by to mohlo zmařit pitvu při úmrtí za nejasných okolností, trestných činech," vysvětluje profesor Jiří Štefan z Ústavu soudního lékařství v pražské Vinohradské nemocnici. "Setkal jsem se s tím, ale děje se to jen ve velmi málo případech."

Podle Olejára se odebírají i orgány u zemřelých pacientů, ač nebyl dán souhlas
příbuzných. Lékaři jsou před odběrem podle zákona povinni informovat příbuzné potenciálního dárce orgánů, ale i když rodina s odběrem nesouhlasí, zákon jim umožňuje odběr provést. "Z etických důvodů ale nesouhlas příbuzných respektujeme. Ti nesouhlasí tak v jednom případě z deseti," říká doktorka Pokorná.

Stále větší část transplantovaných orgánů pochází od starších dárců. "Asi pětašedesátiletá paní, která zemřela po čtrnácti dnech na ARO, léčená pro diabetes a vysoký krevní tlak, nicméně funkce jejích ledvin byla stále velmi dobrá," odpovídá doktor Štefan Vítko na otázku, kdo byl posledním dárcem ledviny v jeho nemocnici před naší schůzkou. "Ještě na začátku devadesátých let jsme neakceptovali ledviny od dárců po padesátce, dnes už je kvůli malé nabídce neodmítáme," říká lékař a dodává, že výsledky transplantací orgánů starších dárců jsou horší, než když je dárcem mladý člověk.

A právě na internetu podávají pomocnou "ruku" převážně lidé výrazně mladší
a nejspíš i zdravější, než jsou běžně dostupní dárci.

Diskrétnost podmínkou

Zkoušíme ještě pár inzerátů. Jeden potenciální prodejce žádá za ledvinu plné tři miliony. Schůzku si domluvíme s mužem, který chce "jen" půl milionu.
"Částka je splatná bezprostředně před zákrokem. Samozřejmostí je naprostá oboustranná diskrétnost," dodává věcně prodávající jménem Richard v další e-mailové korespondenci. Na rozdíl od jiných oslovených působí velmi jistě. Navrhne schůzku na ulici v pražském Karlíně.
Když se redaktor TÝDNE dostaví na místo, trochu ho zarazí policejní manévry, které tam probíhají. Sedm policejních aut rozestavených do půlkruhu, asi tři desítky policistů postávají kolem a evidentně na něco čekají. Že by zátah na obchodníky s orgány?

Náhle se objeví chlapík v kšiltovce a kraťasech. Je to Richard a také se udiveně rozhlíží. Nakonec se ukazuje, že policie řeší loupež v bance na druhé straně ulice. Světlovlasý Richard na lavičce nedaleko odtud polohlasem vypráví, že mu je čtyřicet, pracuje jako řidič a peníze potřebuje, aby se postaral o nemohoucího otce. Vypadá přesvědčivě a rozhodně. Před lékaři a psychology si prý už něco věrohodného vymyslí. "Jsme oba z Prahy, mohli jsme se znát, chci prostě pomoct kamarádovi," říká. "A není na tom váš bratr ještě moc špatně? Abychom se mohli na něčem domluvit," zjišťuje.

Nejlepší dárek

"Když něco skřípe, tak to poznáte," je přesvědčen doktor Vítko. V IKEMu kandidát nepříbuzenského dárcovství projde nejen psychologickým testem, ale jeho důvody ještě zkoumá komise odborníků.
"Ptali se nás, jestli náš vztah je hlubší, jestli se máme rádi..., tyhle otázky mi trochu vadily," vzpomíná na sezení před zmíněnou komisí Martin Odvárka z Třebíče (39 let), který před osmi lety daroval v IKEMu svému o tři roky staršímu kamarádovi ledvinu. "Chtít za to peníze je prasárna," prohlašuje pan Odvárka, profesí izolatér, nyní bez práce, svobodný, bez dětí.

"My jsme prostě s kámoškou chtěli pomoct kamarádovi, ona nemohla, protože měla jinou krevní skupinu, tak jsem se rozhodl já. Alain tehdy rozjížděl tetovací studio, ale místo toho musel začít chodit třikrát týdně na dialýzu," říká dárce o příjemci. "Kolikrát za život má člověk možnost takhle někomu pomoct?" Před rozhodnutím darovat orgán musel zvážit určitá rizika. "Kdyby se něco přihodilo třeba mámě, už pro ni nebudu moct být dárce. A musím dávat třeba větší pozor v autě, kdybych dostal šupu do ledviny, byl by průšvih." Dva roky po operaci se musel "více šetřit", nyní ale prý nepociťuje změnu, jezdí na kole, lyžuje.

Džin z lahve?

Etický kodex, který nepřipouští obchodování s orgány, musel podepsat každý člen mezinárodní Transplantation Society, tedy i zástupce české transplantologie. "Kdyby se začalo za orgány platit, šlo by o vypuštění džina z lahve," říká doktor Vítko.
V některých zemích ale není obchodování s částmi lidského těla nelegální a i v Česku se objevují, byť ojediněle, hlasy, které s kriminalizací plateb za orgány nesouhlasí.

"Na obou stranách jsou zoufalí lidé. Současné zákony jako by říkaly, že je lepší, ať třeba umřou oba," říká právník Mario Švehelka. Podle něho chtějí orgány často prodat lidé v bezvýchodné situaci, kterou v případě, že neseženou peníze třeba na splácení dluhů mohou řešit sebevraždou.

Zastánci legalizace obchodu s orgány se v zahraničí objevují i mezi lékaři. Loni třeba vyvolal polemiku profesor Australské národní univerzity David Carney, který navrhoval, aby se dárcům ledviny vyplácela odměna 50 tisíc australských dolarů (asi 730 tisíc korun). Argumentoval tím, že se zachrání tisíce životů, ušetří se miliardy za péči o čekatele a Australané přestanou nakupovat orgány na černém trhu ve třetím světě. Tamní ministerstvo zdravotnictví ale návrh odmítlo, odpůrci tvrdí, že by docházelo ke zneužívání chudých lidí.

V Británii je známou obhájkyní dekriminalizace prodeje orgánů filozofka Janet Radcliffe Richardsová, která TÝDNU poskytla po e-mailu krátký rozhovor. "Tvrdíme, že chráníme chudé, ale jde spíš o to, že většině lidí se prodej orgánů prostě hnusí a chtějí si zdůvodnit, proč," říká Richardsová. "Zákony zakazující takový prodej chrání bohaté lidi před pocitem znechucení, ale na úkor těch, o nichž tvrdí, že je chrání."

Proti argumentům, že je neetické, když majetní kupují ledvinu od chudých, kteří jsou k prodeji donuceni svou bídou, říká: "Jediná cesta jak odstranit to donucení, je rozšířit možnosti chudých, nejlépe odstraněním jejich bídy. Zákaz prodeje ledviny jen víc jejich možnosti omezí." Navzdory těmto hlasům ale není na planetě už ani jedna země, kde by byl obchod s orgány legální.

Černý obchod ve třetím světě

V žádné zemi není obchod s orgány vysloveně povolen, v některých se mu však daří. Pákistánské noviny přišly v červnu se zprávou, že na byznysu s ledvinami vydělávají nejméně dvě místní nemocnice a to přesto, že to tamní zákon zakazuje. Nemocnice "vykupují" ledviny od chudých vesničanů a prodávají k transplantacím převážně do bohatých arabských zemí.

"Dárci" dostávají v přepočtu kolem dvaceti tisíc korun, příjemce musí zaplatit milionové částky. Podobné případy jsou známy z Brazílie, Jižní Afriky či Indie, v níž byl obchod s orgány zcela legální do poloviny 90. let. V Evropě lze celkem snadno najít prodejce ledvinyvzemíchjako Moldavsko, Ukrajina či Rumunsko. Cena: přibližně 70 tisíc korun. Mnozí "dárci" ale nemají po odběru lékařskou péči a deset procent z nich podle odhadů umírá do roka po operaci.

V Číně nabízejí nemocnice transplantace orgánů od "mladých dárců" v minulých letech šlo především o odsouzence
k smrti, objevilo se i podezření, že ve věznicích úřady nechaly zaživa odebírat orgány pronásledovaným členům hnutí Fa-lun-kung.

V Česku začala policie v roce 2001 vyšetřovat podezření, že orgány se nelegálně vyvážejí do zahraničí z ostravské nemocnice. To se nakonec neprokázalo. V minulosti bylo několik českých lékařů také obviněno, že se pokoušelo zpeněžit lidskou kůži či krev. Z Česka se lidské orgány mohou ojediněle legálně vyvážet, loni to byla dvoje játra, která nenašla kvůli krevní skupině či velikosti vhodného příjemce v tuzemsku.

Nechci pohřeb, sloužím vědě

Je možné prodat své tělo "na vědecké účely"? "Řada lidí, zřejmě ovlivněna četbou beletrie, k nám s tímto záměrem přichází," říká Miloš Grim, přednosta Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty UK v Praze.

Doktor Grim musí zájemce o prodej těla vyvést z omylu. Podle současných zákonů je ale možné tělo na lékařský výzkum darovat. Anatomický ústav už uzavřel čtyři a půl tisícesmluvs lidmi, kteří se mu rozhodli svou tělesnou schránku po smrti věnovat.

V pitevnách majestátní budovy z 19. století nedaleko Karlova náměstí nyní leží pět desítek těl, která zde zůstávají v průměru rok a půl a z větší části slouží k výuce studentů medicíny. Poté je ústav nechá zpopelnit - pohřeb do země se kvůli tomu, že mrtvoly jsou balzamované a jejich rozpad by trval roky, nedoporučuje. Náklady na kremaci (i transport těl) platí univerzita.

Příbuzní mrtvého se podle profesora Grima někdy obřadu účastní, často ale o osud jeho ostatků nemají zájem. "Dlouhá léta jsme měli nedostatek těl, výrazně více lidí se nám začalo hlásit po roce 2000, kdy byl zrušen státní příspěvek na pohřeb," přiznává přednosta.

Poslední rozloučení dnes není levnou záležitostí a mnozí lidé do obřadu nechtějí či nemohou investovat, anebo si nepřejí s tím zatěžovat své příbuzné. "Nechci, aby se děti po mé smrti hádaly, kdo kolik dá na pohřeb," říká Vladislava Galová z Prahy, šedesátiletá matka pěti dětí, která pracovala ve zdravotnictví jako masérka. Dala si tedy inzerát, že věnuje své tělo na výzkum, peníze prý nechce. "Kdysi jsem prodělala úspěšnou operaci a z vděčnosti k lékařům chtěla darovat krev, ale ze zdravotních důvodů to nešlo. Tak chci být platná aspoň po své smrti."

Celkem se šesti českým anatomickým ústavům podle odhadu "upsalo" asi deset tisíc dárců, ten u Karlova náměstí je největší.

Sebevrahy nebereme

Nejmladším dárcem těla, kterého má ústav ve svých šanonech, je podle profesora Grima pětadvacetiletá dívka. "Tak mladé lidi se ale snažíme odmítat, říkáme jim, že na to mají ještě dost času. Tahle slečna si to ale nedala rozmluvit, chtěla pomoct, protože lékaři zachránili její babičku," říká anatom.

Letos získal ústav tělesné schránky dvou stojednaletých dam, které na jaře zemřely a smlouvu podepsaly několik let předtím. Jednou přišel podepsat smlouvu třicetiletý muž a za několik měsíců spáchal sebevraždu. "Zřejmě to už tehdy tak plánoval. Ale nevyšlo mu to," říká doktor Grim. "V případě vražd a sebevražd provádí pitvu ústav soudního lékařství a tělo se k nám už nedostane."

Týden, Vladimír Ševela, Marie Bezděková

Zdroj: Týden