Průzkum: Medici se necítí připraveni na klinickou praxi
Většina studentů šestých ročníků všeobecného lékařství a noví absolventi se necítí připraveni pro nástup do klinické praxe. Studenti se při výuce často nedostanou ani k základním klinickým kompetencím, jako je převaz nekomplikované rány či předepisování léků. Subjektivně však existují značné rozdíly u studentů různých fakult. Vyplývá to z průzkumu Medici 2022 – Kompetence a preference, který již třetím rokem sleduje motivace studentů medicíny při výběru oboru pro specializaci, volbu zaměstnavatele a řadu dalších aspektů důležitých pro české zdravotnictví.
Spolek Mladí lékaři publikoval výsledky dalšího průzkumu, kterým od roku 2020 zjišťuje kompetence a preference studentů oboru Všeobecné lékařství na všech českých lékařských fakultách. „Cílem šetření bylo zmapovat subjektivní hodnocení kvality klinické výuky, připravenost na klinickou praxi a dále prozkoumat pracovní preference mediků po ukončení studia, včetně jejich možného dopadu na dostupnost péče v České republice,“ vysvětlují autoři s tím, že letos byl průzkum poprvé rozšířen také o otázky týkající se specializačního oboru Dětská a dorostová psychiatrie. Důvodem pro toto rozhodnutí byl kritický nedostatek, resp. nedostupnost dětských psychiatrů.
Hlavní část dotazů se týkala hodnocení klinické praxe během studia, resp. získaných praktických dovedností. Dotázaní studenti měli například subjektivně zhodnotit svůj osobní pocit připravenosti na jednotlivé úkony uvedené ve vyhlášce č. 280/2018 Sb., o stanovení činností, které může lékař vykonávat bez odborného dohledu na základě odborné způsobilosti. Autoři od respondentů zjišťovali také jejich pracovní preference, tedy upřednostňovaný obor i místo pro absolvování specializačního vzdělávání. Prostřednictvím dotazníkového šetření byli osloveni studenti čtvrtých až šestých ročníků oboru Všeobecné lékařství ze všech osmi lékařských fakult v České republice. Platné odpovědi autoři získali od 827 studentů, z toho 559 žen a 264 mužů. Celkově se účastnilo 225 studentů šestých ročníku/absolventů 2022, 310 studentů pátých ročníku a 292 studentů čtvrtých ročníku. Průzkum probíhal v červnu až srpnu 2022.
Problém s papírováním i převazy
Absolventi všeobecného lékařství by měli být schopni vykonávat řadu výkonů od provádění klinických vyšetření přes administrativní práce a preskripci léků až po klinické výkony, jako je například převaz nekomplikovaných ran či punkce periferních žil. Subjektivní připravenost studentů šestých ročníků na provádění výkonů, které stanovuje již zmíněná vyhláška č. 280/2018 Sb., je však poměrně nízká (viz graf 1). Nejlépe se studenti cítí připraveni na provádění klinických vyšetření (96 procent) či vizity (81 procent), nejhůře pak na administraci přijetí, přemístění či propuštění pacienta – 80 procent se cítí nepřipraveno. Studenti si nejsou jisti svými schopnostmi ani v případě práce s informačním systémem, při předepisování léků a prostředků, a dokonce ani při převazech a ošetření nekomplikovaných ran. Pocit nepřipravenosti u těchto kategorií převládá téměř u tří čtvrtin studentů. Pokud jde o studentky a studenty, v oblasti sebehodnocení nebyly dle autorů šetření zjištěny žádné významné rozdíly mezi pohlavími. Ty se ovšem výrazně projevily v případě různých fakult. „Nejmarkantnější je tento rozdíl v otázce na podávání transfuzních přípravků – 58 procentních bodů a vedení klinické dokumentace – 52 procentních bodů. U fakulty s nejhorším výsledkem pouze 22 procent studentů šestého ročníku uvedlo, že se cítí připraveno na vedení dokumentace, naproti tomu u výsledku nejlepšího to bylo 74 procent,“ popisují autoři propastný rozdíl. Velké rozdíly, na úrovni až 40 procentních bodů, byly zaznamenány také u dalších výkonů, jako například práce s informačním systémem, provádění punkce periferních žil či aplikace léčivých přípravků. Nejmenší rozdíl v sebehodnocení studentů různých fakult byl naopak patrný při provádění klinických vyšetření.
Pokud jde o srovnání této oblasti průzkumu s předchozími ročníky, situace se navzdory zdánlivě alarmujícím výsledkům letošního roku přeci jen mírně zlepšila. To platí zejména ve srovnání s rokem 2020. Statisticky významné zlepšení je však podle autorů patrné jen u pocitu připravenosti studentů na některé výkony stanovené vyhláškou – u práce s informačním systémem, při vedení dokumentace, aplikace léčivých přípravků, podávání transfuze a provádění punkce. Jedná se o rozdíly mezi devíti a deseti procentními body. Šesťáci mají také povětšinou pocit, že se toho prakticky nejvíce naučili v rámci dobrovolné praxe nad rámec výuky. Tu absolvovalo 70 procent dotázaných.
Důvody nepřipravenosti
Proč má tak vysoké procento studentů pocit, že není připraveno na klinickou praxi? I na tuto otázku hledal průzkum odpovědi. „Příliš vysoký počet studentů připadající na jednoho vyučujícího při praktické výuce, nedostatek zpětné vazby od vyučujících, přílišné zaměření na teoretickou výuku, nedostatečné procvičování již jednou nabytých praktických dovedností, či dokonce žádné zkušenosti s některými praktickými úkony. Většina respondentů hodnotí počet studentů, který nejčastěji připadal na jednoho vyučujícího při praktické výuce, jako příliš vysoký, a to jak v interních a chirurgických oborech, tak v pediatrii,“ uvádějí autoři hlavní příčiny špatného sebehodnocení studentů v oblasti připravenosti na klinickou praxi. Nejhůře v tomto ohledu dopadla chirurgie (67 procent), nejlépe gynekologie (51 procent).
Příliš mnoho studentů na vyučujícího je široce vnímaný problém. Mírnější je opět pouze v gynekologii. Počty studentů na jednoho vyučujícího jsou tak obecně výrazně vyšší, než by bylo podle mediků optimální. Místo současných nejméně pěti studentů na jednoho vyučujícího (což uvedlo 70 procent), by byl optimální počet jednoho až dvou (44 procent) či tří až čtyř studentů na jednoho vyučujícího (50 procent). Pokud jde o organizaci výuky v interních oborech, pediatrii či gynekologii, hodnotí ji studenti převážně kladně. Výjimku tvoří chirurgické obory, kde je s organizací nespokojeno 56 procent respondentů.
Studentům pro lepší pocit připravenosti chybí také dostatečný kontakt s pacientem. Přestože většina respondentů uvedla, že během jedné lekce přijde do styku alespoň s jedním až dvěma pacienty, existuje významná skupina těch, kteří to štěstí nemají. „U chirurgických oborů obvykle nebylo v kontaktu s žádným pacientem 22 procent respondentů, u gynekologie 24 procent,“ uvádějí autoři průzkumu. Dalším problémem, na který průzkum poukazuje, je nedostatečný počet samostatně prováděných úkonů, ke kterým se studenti šestého ročníku při praxi dostanou.
Ale výčet nedostatků pokračuje. Více než dvě pětiny studentů například provedly v rámci povinné výuky méně než čtyři cvičné resuscitace na figuríně a dvě procenta studentů si to dokonce nevyzkoušela vůbec. Jen 17 procent respondentů absolvovalo nácvik resuscitace každý akademický rok. Není tedy divu, že většina studentů šestého ročníku se necítí být připravena pro výkon klinické praxe (viz graf 2).
Kam po promoci? A za kolik?
Klíčovým faktorem pro výběr oboru specializace je osobní zkušenost s náplní oboru. Volební potenciál jednotlivých specializací se od roku 2020 v podstatě nemění. Jen v roce 2022 mírně posílila dermatovenerologie. Nejoblíbenější je trvale pediatrie (viz graf 3). Jak už bylo zmíněno v úvodu, tentokrát se dotazník zaměřil i na zmapování oboru Dětská a dorostová psychiatrie, který se dlouhodobě potýká s nedostatkem lékařů. Příliš dobré zprávy však v tomto ohledu šetření nepřineslo. „Kromě 28 respondentů, kteří obor zvažují, by obor zvážilo dle svých slov dalších 169 respondentů. Naopak ostatní uvedli, že by si tento obor nevybrali za žádných okolností. Respondenti, kteří by obor za určitých podmínek zvážili, jako překážku často uvádějí, že se s oborem při studiu setkali zcela minimálně či vůbec,“ vysvětlují autoři.
Absolventi si musejí s předstihem rozmyslet nejen to, jakému oboru se chtějí v rámci specializačního vzdělávání věnovat, ale také kde jej budou chtít absolvovat. Většina respondentů v tom preferuje fakultní (45 procent) nebo jinou nemocnici v krajském městě (27 procent). Významně menší část chce zamířit do specializovaných center, jako je IKEM, ÚHKT, MOÚ, rehabilitační ústavy či psychiatrické léčebny a jiná zařízení. Z pohledu zdravotnických zařízení může být tato informace poměrně důležitá zejména s ohledem na fakt, že 38 procent respondentů ví s jistotou, že budou chtít pracovat ve stejném zdravotnickém zařízení i po složení atestace, a jen 10 procent respondentů s jistotou sdělilo, že toto zdravotnické zařízení po atestaci změní. Zaměstnavatelé by si ale měli dát při lákání absolventů pozor na tzv. nucenou kvalifikační dohodu, kterou respondenti často považují za zásadní negativní argument pro výběr střediska pro absolvování specializačního vzdělávání. Naopak podstatné jsou pro respondenty faktory jako dobrý školitel, podpora zaměstnavatele, vztahy na pracovišti, rozsah akreditace zařízení a nabídka požadované výše úvazku. Svou roli hraje také plat, ale uvedené faktory při volbě respondentů převažují. Přesto představy respondentů o přiměřeném platu převyšují realitu současného zdravotnictví. Průměrný tabulkový plat pro nastupujícího lékaře v roce 2022 činil zhruba 32 937 korun čistého. Respondenti však považují za přiměřený čistý plat pro nastupujícího lékaře 39 000 korun bez služeb a příplatků.
Špatnou zprávou pro české zdravotnictví může být také to, že devět procent respondentů neplánuje po ukončení lékařské fakulty nastoupit do českého zdravotního systému. Dvě procenta nechtějí absolvovat specializační vzdělávání vůbec, sedm procent se na ně chystá do zahraničí. Tito studenti očekávají v zahraničí vyšší kvalitu specializačního vzdělávání i plat. Od absolvování specializace v České republice je však odrazuje také negativní zkušenost se zdravotním systémem České republiky, což je podle autorů šetření alarmující zjištění.
