Rizikový příplatek v nemocnicích

Upravuje zákon nějakým způsobem otázku poskytování rizikového příplatku ve všech nemocnicích (státních i soukromých)? Kterých pracovišť se příplatky týkají a kterých ne?

Odpovídá JUDr. Dominik Brůha

V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, došlo již od 1. ledna 2007 ke změnám v oblasti poskytování příplatků ke mzdě, a to včetně tzv. rizikového příplatku. Obecně závazným právním předpisem pro oblast odměňování, jak v podnikatelské sféře (typicky nemocnice ve formě a.s. či s.r.o.), tak i ve sféře nepodnikatelské (typicky nemocnice ve formě příspěvkové organizace), je především zákoník práce.

Pro zaměstnance odměňované mzdou (zejména soukromé nemocnice) se uplatní ustanovení § 117 zákoníku práce, podle kterého platí, že za dobu práce ve ztíženém pracovním prostředí přísluší zaměstnanci dosažená mzda a příplatek. Vymezení ztíženého pracovního prostředí pro účely odměňování a výši příplatku stanoví vláda nařízením.

Příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí činí nejméně 10 % částky, kterou stanoví zákoník práce v § 111 odst. 2 jako základní sazbu minimální mzdy.

Naproti tomu, pro zaměstnance odměňované platem (typicky příspěvkové nemocnice) se uplatní ustanovení § 128 zákoníku práce, podle kterého platí, že zaměstnanci přísluší za práci ve ztíženém pracovním prostředí příplatek. Vláda stanoví nařízením výši příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí a podmínky pro jeho poskytování.

Příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí činí nejméně 5 % částky, kterou stanoví zákoník práce v § 111 odst. 2 jako základní sazbu minimální mzdy za měsíc.

Prováděcím nařízením vlády, na které odkazuje zákoník práce ve vztahu ke mzdě i k platu, je nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí. Již z názvu uvedeného nařízení vlády je zřejmé, že namísto dřívějšího pojmu „rizikový příplatek“ se nyní používá pojem „příplatek ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí.“

Obecně lze shrnout, že oproti předchozí právní úpravě (do konce roku 2006) došlo k podstatnému zúžení okruhu zaměstnanců, kterým na tento příplatek vzniká nárok.

Konkrétně § 6 stanoví, že ztíženým pracovním prostředím pro účely poskytování příplatku podle zákoníku práce je prostředí, ve kterém je výkon práce spojen s mimořádnými obtížemi vyplývajícími z vystavení účinkům ztěžujícího vlivu a z opatření k jejich snížení nebo odstranění. Ztěžujícím vlivem se pak rozumí konkrétní vlivy přesně specifikované v § 6 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Těmito vlivy jsou např. pracovní činnosti spojené s vyšetřováním a léčením osob hospitalizovaných na klinických pracovištích specializovaných na léčení infekčních onemocnění, prach a chemické látky, jejichž průměrné celosměnové koncentrace v pracovním ovzduší jsou vyšší než hodnoty nejvyšší přípustné koncentrace stanovené zvláštním právním předpisem, dále se jedná např. o pracovní procesy s rizikem chemické karcinogenity či vědomé zacházení s biologickými činiteli nebo jejich zdroji nebo přenášeči, kterými jsou přesně stanovené viry a jejich genetické mutace. Dále jde např. o radiační činnosti vykonávané v kontrolovaném pásmu, stejně jako pracovní prostředí, ve kterém jsou překračovány hodnoty přípustných mikroklimatických podmínek atd.

Ze shora uvedených důvodů by si tedy zaměstnanec měl nejprve prověřit sjednaný druh práce a na něj případně navazující pracovní náplň a obojí porovnat s dikcí § 6 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. V případě, že v souladu s pracovní smlouvou vykonává zaměstnanec takové práce, které obnášejí, byť jen jediné z rizik výslovně citovaných v uvedeném nařízení vlády, pak by měl na příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí nárok. V opačném případě bohužel nikoli.

Konkrétní výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí určuje pro podnikatelskou sféru § 7 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. tak, že za každý ztěžující vliv podle § 6 odst. 2 činí výše příplatku nejméně 10 % základní sazby minimální mzdy stanovené v § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb.

Konkrétní způsob výpočtu lze demonstrovat na příkladu všeobecné sestry. Ta má podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. v soukromé nemocnici nárok na zařazení do tzv. 5. skupiny prací a na nejnižší úroveň zaručené mzdy ve výši 12.000,-Kč, která odpovídá minimálně 71,50 Kč za hodinu. Pokud je dotyčná zaměstnankyně zároveň vystavena jednomu ztěžujícímu vlivu uvedenému v § 6 odst. 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., pak má nárok na příplatek ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, a to na příplatek ve výši nejméně 7,15,-Kč za hodinu; pokud je dotyčná zaměstnankyně vystavena zároveň dvěma ztěžujícím vlivům, pak má nárok na příplatek ve výši nejméně 14,30,-Kč za hodinu atd.

Naproti tomu, pro platovou sféru (typicky příspěvkové nemocnice) vyplývá konkrétní výše příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí z § 7 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., op platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Podle § 7 tohoto nařízení činí výše příplatku 400 až 1.400 Kč měsíčně s tím, že výši příplatku za práci ve ztíženém pracovním prostředí určí zaměstnanci zaměstnavatel podle míry rizika, intenzity a doby působení ztěžujících vlivů.

Všeobecná sestra v příspěvkové nemocnici tak v případě vystavení některému z rizik uvedených v § 6 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. má nárok na příplatek minimálně 400 Kč měsíčně a je na zaměstnavateli, aby přiznal příplatek vyšší až do maximálně 1.400 Kč měsíčně, pokud je dotyčná vystavena vyšší míře rizika, resp. ve vyšší intenzitě či po delší dobu působení ztěžujících vlivů.

Zdroj: www.tribune.cz