Ropeginterferon alfa‑2b modifikuje průběh pravé polycytémie
Prof. Heinz Gisslinger, ředitel klinického a translačního výzkumu myeloproliferativních onemocnění a mnohočetného myelomu Medizinische Universität Wien, Rakousko, ve své přednášce v průběhu letošních Brněnských hematologických dnů připomněl, že myeloproliferativní neoplazie (MPN) jsou onemocnění, kde bezprostředním rizikem je vznik trombózy nebo krvácení. Nejčastějšími symptomy jsou pruritus, splenomegalie, únava a další související příznaky, mj. noční poty, časný pocit plnosti při jídle, úbytek hmotnosti apod. V čase roste riziko, že MPN přejde do myelofibrózy či akutní leukémie. Cílem léčby je snížení rizika komplikací i snížení rizika progrese onemocnění a prodloužení celkového přežití.
Patogeneze trombózy u MPN je komplexní proces, jehož významnou složkou je chronický zánět. Cytoredukční léčba sice riziko trombózy snižuje, ale jak připomněl prof. Gisslinger, optimální prahové hodnoty počtu krevních buněk nejsou dosud známy. Existuje přitom podezření na vzájemnou souhru mezi počty trombocytů a leukocytů.
Od hematologické k molekulární odpovědi
Polycytémie vera (též primární nebo pravá polycytémie) je jedním z myeloproliferativních onemocnění, při kterém krev v důsledku zmnožení erytrocytů mění své fyzikální vlastnosti a vzniká protrombotický stav.
Prof. Gisslinger ve své přednášce citoval výsledky ze svých prací týkajících se klinické studie fáze II/III PROUD‑PV a její extenze CONTINUATION‑PV porovnávající účinek ropeginterferonu alfa‑2b se standardní léčbou hydroxyureou u pravé polycytémie. V I. fázi studie (PROUD‑PV – 12 měsíců) byly výsledky mezi ropeginterferonem alfa‑2b a hydroxyureou srovnatelné, ale v prodlouženém sledování (CONTINUATION‑PV – 48 měsíců) byly v průběhu druhého roku výsledky dosažené s ropeg‑IFNα‑2b oproti hydroxyurei vždy signifikantně superiorní – po 36 měsících dosáhlo hematologické odpovědi 70,5 procenta pacientů ve skupině léčené ropeginterferonem alfa‑2b oproti 51,9 procenta na HU. Ve 36. měsíci dosáhl ropeg‑IFNα‑2b oproti hydroxyurei superiority i v kombinovaném ukazateli kompletní hematologické odpovědi a snížení zátěže onemocněním (52,5 % vs. 37,8 %, snížení rizika o 42 %, p = 0,0437). Významný rozdíl nastává právě v molekulární odpovědi obou přípravků, kdy ropeginterferon alfa‑2b prokázal významnou molekulární odpověď, ústup alelické zátěže JAK2V617F. Účinek ropeg‑IFNα‑2b se zvyšuje po 48 měsících.
Pro naprostou většinu případů polycytémie vera i pro přibližně polovinu pacientů s esenciální trombocytémií či primární myelofibrózou je charakteristická bodová mutace V617F v genu pro Janusovu kinázu JAK2. Postižená buňka se při ní stává abnormálně citlivou na erytropoetin.
Jak zrekapituloval prof. Gisslinger, u pacientů v rameni s ropeg‑IFNα‑2b činila vstupní hodnota alelické zátěže JAK2V617F 37,3 procenta a v průběhu sledování setrvale klesala až na 9,78 procenta ve čtvrtém roce sledování. Ve skupině pacientů s hydroxyureou se jednalo na vstupu o 38,1 procenta. V prvním roce léčby došlo rovněž k poklesu, ale pak se alelická zátěž JAK2V617F vrátila nad úroveň výchozí hodnoty (43 % ve čtvrtém roce).
Na surogátních cílech záleží
Účinek ropeg‑IFNα‑2b se odrazil i v nižší potřebě venepunkcí. Ve třetím roce studie počet pacientů bez potřeby venepunkcí při léčbě ropeg‑IFNα‑2b převýšil počet pacientů na hydroxyuree (78,4 % vs. 67,1 %) a ve čtvrtém roce dosáhl statistické významnosti (79,8 % vs. 60 %, p = 0,007).
Potvrzení účinku ropeg‑IFNα‑2b přinesla i studie fáze II (Barbui et al.) prezentovaná v průběhu letošního kongresu EHA25 Virtual. Zařadila nízkorizikové pacienty s pravou polycytémií bez kardiovaskulárních příhod v anamnéze ve věku 18–60 let. Všem byla provedena venepunkce k dosažení kontroly hematokritu (HCT) < 45 %. Byli randomizováni k podávání kyseliny acetylsalicylové (ASA) buď samotné, nebo s přidáním ropeg‑IFNα‑2b. Primárního kompozitního cíle složeného z HCT < 45 % a absence progrese onemocnění dosáhlo 84 procent pacientů s ASA + ropeg‑IFNα‑2b oproti 60 procentům s monoterapií ASA (p = 0,008). HCT pod 45 % dosáhlo 80 vs. 66 procent pacientů, a pokud jde o progresi, v rameni s přidáním ropeg‑IFNα‑2b k ASA nedošlo u žádného pacienta k progresi oproti osmi procentům v rameni pouze s ASA.
Významné bylo i ovlivnění závažnosti symptomů – 21% snížení s přidáním ropeg‑IFNα‑2b k ASA, ale zvýšení o deset procent v rameni s ASA samotnou.
Prof. Gisslinger se zamyslel i nad tím, nakolik je ovlivnění surogátních parametrů, jakými jsou kontrola hematokritu, počet leukocytů či destiček, dostatečné pro modifikaci přirozeného průběhu onemocnění. Publikované metaanalýzy potvrzují spojitost mezi leukocytózou a trombózami, u pacientů s pravou polycytémií Barbui et al. demonstrovali asociaci mezi úpravou hematologických parametrů a ovlivněním kumulativního rizika kardiovaskulárních příhod, a dokonce i celkové mortality.
Zatím nejpádnější argumenty ve prospěch surogátních parametrů poskytli Buxhofer‑Ausch et al. ve své publikaci z r. 2017. Frekvence velkých tromboembolických příhod u MPN přímo souvisela s koncentrací leukocytů, destiček i obou typů buněk současně. Ve skupině pacientů, kteří měli leukocyty pod kalkulovanou prahovou hodnotou 8,48 g/l a zároveň destičky pod kalkulovaným prahem 574,5 g/l, byla míra výskytu velkých trombotických příhod 0,2/100 pacientoroků (PY). Pokud byla zvýšena jen jedna komponenta, výskyt příhod byl 1,15/100 PY při koncentraci leukocytů > 8,48 g/l, resp. 1,05/100 PY při koncentraci destiček > 574,5 g/l. Ovšem při současně zvýšených hodnotách leukocytů i destiček nad kalkulovanými prahy dosáhl výskyt velkých tromboembolických příhod 3,05/100 PY.
Prof. Gisslinger mohl tedy závěrem zrekapitulovat, že pacienti s pravou polycytémií během léčby ropeg‑IFNα‑2b dosahují po čtyřech letech v signifikantně vyšší míře kompletní hematologické odpovědi oproti standardní léčbě hydroxyureou a 80 procent z nich nevyžaduje provedení venepunkce. Na rozdíl od hydroxyurey dlouhodobá léčba ropeg‑IFNα‑2b indukuje hlubokou molekulární odpověď, což jen podtrhuje její potenciál měnit přirozený průběh choroby. Ropeg‑IFNα‑2b minimalizuje při dlouhodobém podávání výskyt tromboembolických příhod, a to bez leukemogenního rizika, jak prokázalo sledování surogátních parametrů pro tromboembolické příhody. Důležitým faktem je, že tato léčba ropeginterferonem alfa‑2b prokazatelně příznivě ovlivňuje i celkové přežití pacientů.
Zdroj: Komerční sdělení