Přeskočit na obsah

S problémy na sociálně zdravotním pomezí se potýkají v celé Evropě

16-B01-02 Měrtlová Soňa_credit_Archiv Soňa Měrtlová
Foto archiv Soni Měrtlové

Nadějí pro zlepšení situace pacientů na sociálně zdravotním pomezí je projekt Kraje Vysočina, který hledá a pilotně testuje nová systémová řešení, jež by bylo možné aplikovat v celé České republice. Jak se daří propojit sociální a zdravotní systém na Vysočině? Co už se podařilo a je cíl na dohled? Na tyto a další otázky odpovídá Ing. Soňa Měrtlová, vedoucí Odboru zdravotnictví Kraje Vysočina.

  • O neutěšené situaci na sociálně zdravotním pomezí v České republice se už mluví velmi dlouho. Co nyní, po hlubším pohledu do problematiky, považujete za hlavní kameny úrazu? Proč systém nefunguje tak, jak má?

Ano, o situaci na takzvaném sociálně zdravotním pomezí se skutečně mluví hodně dlouho. Byly zřízeny různé pracovní skupiny složené jak ze zástupců MZ, MPSV, odborníků z praxe a dalších zainteresovaných. Bohužel se zatím nenašla cesta. Jedním z hlavních důvodů, proč to nefunguje, je dle mého názoru roztříštěnost agend. Máme Ministerstvo zdravotnictví, které se věnuje oblasti zdravotnictví, a máme Ministerstvo práce a sociálních věcí, které se věnuje problematice sociální. Každý subjekt si hlídá své zaměření. Potíž je ta, že člověk a jeho problémy a potřeby se prolínají a navazují na sebe. Pokud mám zdravotní problém, samozřejmě věnuji více pozornosti zdravotní stránce. Jakmile zdravotní problém slábne, začínám řešit otázky typu: „Zvládnu se postarat sám o sebe?“, „Mám rodinu, která mi může pomoci?“, „Bude rodina potřebovat dopomoc ze strany sociálních služeb?“, „Bude můj stav potřeba řešit například v sociálním zařízení?“. Jakmile se mi podaří vyřešit tuto otázku, mohu mít problém se zvládáním zdravotních služeb doma, a tak stále dál. Někdy je prostě potřeba více pozornosti k sociálním potřebám, někdy ke zdravotním a někdy musím řešit obojí. A tak jak plynou životní potřeby, je třeba, aby uměl plynout a reagovat i systém.

  • Jaká byla vaše nejlepší a nejhorší zkušenost se současným systémem péče o pacienty pohybující se na sociálně zdravotním pomezí?

Tou nejhorší to u mě asi začalo. Nebo lépe, ještě více upozornilo na nutnost řešení otázky sociálně zdravotního pomezí. Když prezentuji náš projekt, často o ní hovořím. Jedná se o případ osamoceného muže – vdovce, který byl ve vážném zdravotním stavu propuštěn z nemocnice den před Štědrým dnem, nebyl schopen se o sebe postarat, nemocnice nikoho nekontaktovala. Konec jeho příběhu byl tristní. A to se nesmí stávat, pacienti se nesmějí do takovéto situace dostat.

A nejlepší zkušenost? Možná se to bude zdát málo, ale podařilo se nám personálně posílit pozice zdravotně sociálních pracovnic ve zřizovaných nemocnicích a zároveň i sociálních pracovníků na obcích. A tyto lidi vzájemně propojit. Zprostředkovat jejich osobní kontakt, rozjet spolupráci, která je nyní na velmi dobré úrovni. Takže spolu velmi úzce řeší situace našich pacientů, snaží se jim najít optimální cestu, jak dál. Právě aby nenastala situace, o které jsem mluvila jako o nejhorší zkušenosti.

  • A bylo něco, co vás skutečně (ne)mile překvapilo? Nebo jste už na začátku projektu přesně věděli, do čeho se pouštíte?

Na začátku projektu jsme měli poměrně jasnou představu rámce, do kterého se pouštíme. Co jsme ale například neměli zmapované, byl rozsah práce zdravotně sociálních pracovnic v nemocnicích. Věděli jsme, že mají takzvaně moc práce. Ale co to znamená? Takže jsme na začátku zavedli statistiku, ze které máme jasno, kolik případů řeší, kolika lidem se věnují, kolik úkonů musejí udělat, aby pacienta dovedly, kam potřebuje. Také nás zajímalo, jaké jsou důvody takzvané neumístitelnosti v dalším zařízení a o jaký počet pacientů se jedná. Je třeba ještě doplnit, že samotné zjišťování je pouze první krok. Dalším nutným navazujícím krokem je hledání cesty, jak dál. Co musíme udělat, abychom překážky nejlépe odstranili, nebo alespoň usnadnili přístup ke službám.

  • Mapovali jste v rámci projektu i situaci v péči o tento druh pacientů v obdobných zdravotních systémech jinde ve světě? Kdo by mohl být pro Českou republiku vzorem a proč?

Jak už název projektu říká, jedná se o sociálně zdravotní pomezí, takže tým, ve kterém pracujeme, je složen z osob zaměřených na oblast zdravotní a na oblast sociální. Všechny informace se potom sbíhají u projektového manažera, který je v pravidelných intervalech sděluje na společných jednáních. Vyloženě z pohledu veřejného zdravotnictví jsme studii systému nezpracovávali. Ale jak jsem řekla už na začátku, jedná se o dlouhodobý problém. Průběžně se setkáváme s kolegy, kteří řeší veřejné zdravotnictví i na daleko širší platformě, než je Česká republika. Hovořila jsem s kolegy z Rakouska, Německa, Bulharska, Polska, Velké Británie, Španělska, Švédska. Ucelený a skutečně fungující systém, o jakém jsem mluvila výše jako o ideálním stavu, jsem nenašla. Každý se s touto otázkou potýká – někdo lépe, někdo hůře. Osobně bych viděla ideu propojení toho dobrého z jednotlivých systémů.

  • Co považujete za největší dosavadní úspěchy projektu?

Za úspěch považuji samotnou realizaci projektu. Mám na mysli možnost nastavování reálných, a hlavně funkčních cest alespoň v rozsahu Kraje Vysočina, když celostátní systém nastaven není. A úspěchy? O jednom jsem již mluvila – propojení pracovníků. Dále vznik portálu kraje www.vysocinapecuje.cz, kde jsou k nalezení odpovědi na základní otázky, které zpravidla pacient/klient řeší, jsou zde kontakty na sociální služby, na zdravotní služby. Portál má své využití i pro odborné pracovníky, v neveřejné sekci jsou zpracovány anonymizované kazuistiky, které jsou naprosto zásadní pro pochopení problémů lidí a systému, jsou zde pro ně i další informace, které mohou předávat svým klientům. Další krokem je vytvoření metodiky práce pro sociální pracovníky. A na co nesmím zapomenout, nyní s kolegy pracujeme na propojení informačních systémů (pozn. red.: NIS – nemocniční informační systémy) mezi nemocnicemi a poskytovateli lůžkových sociálních služeb.

  • A co nějaká zpětná vazba?

Zpětná vazba, která se ke mně dostala z nemocnic a obcí, je velmi pozitivní. Asi jsme kolegům jak v nemocnicích, tak i na obcích v počátcích projektu nějakou práci přidali. Ale pokud vidí, že to má význam, jsou skvělí.

  • Díky financím z projektu se vám sice podařilo posílit počty sociálních pracovníků na obcích a ve vámi řízených zdravotnických zařízeních. Budete ale schopni je udržet, případně dále posílit i po konci projektu?

Již před zahájením projektu se nám podařilo navrhnout rozpočet, ve kterém navyšujeme částku určenou nemocnicím jako příspěvek na činnost zdravotně sociálních pracovníků. O dalších krocích budeme samozřejmě jednat s vedením kraje. Věřím, že najdeme schůdnou cestu pro všechny strany.

  • Příští rok váš projekt skončí. Asi nikdo nepředpokládá, že od té doby bude problém sociálně zdravotního pomezí na Vysočině, potažmo v celé ČR, definitivně vyřešen. Jaké kroky jsou z vašeho pohledu klíčové pro to, abychom v dohledné době nemuseli hovořit o sociálně zdravotním pomezí jako o zásadním problému péče o naše pacienty?

Nejsem si jista, zda na tuto otázku umím odpovědět. Možná je začátek řešení v ochotě. Ochotě vidět problém i ze strany ostatních zúčastněných, ochotě hledat a najít cestu k řešení, ochotě spolupracovat i za cenu, že za můj nápad bude oceněn někdo jiný.

Sdílejte článek

Doporučené

Kolibříci šíří osvětu o alopecii

24. 1. 2023

V České republice vznikla relativně nedávno organizace, která usiluje o osvětu široké veřejnosti o alopecii. Snaží se tak podpořit tisíce lidí, kteří…