Smrt hladem je vražda, ne eutanazie

Vycházíme-li z definice Královské holandské lékařské společnosti, je nutnou podmínkou pro zabití pacienta - provedení eutanazie -jeho souhlas.

Pokud souhlas pacienta nemám a zabiju jej, pak jde o vraždu, i kdyby všechna další kritéria byla splněna. Jestliže pacient nemůže komunikovat a nemůže vyjádřit svá přání, pak jej nemohu zabít a nazývat to eutanazií - byť pasivní.

Případ Eluany Englaro, usmrcené odpojením výživy po 17 letech, se tváří, jako by to možné bylo. Také se ukázalo, jak velký společenský nesoulad v těchto otázkách panuje.

Zatímco italský premiér hledal všechny možné cesty k tomu, aby záhubě Eluany zabránil, využíval prezident téže země všech svých práv k tomu, aby smrt této ženy umožnil.

Smrt Eluany je však v každém případě více než problematická. Ačkoli se v médiích dramaticky píše o "odpojení od přístrojů", je skutečností, že k udržování této ženy při životě nebylo potřeba příliš nákladné přístrojové vybavení.

Měla zavedenu jen žaludeční sondu, což je případ desítek pacientů i v našich nemocnicích. Dle řádových sester, které se o ni staraly předtím, než byla odvezena do nemocnice La Quiette, byla v dobré fyzické kondici; nikdy nepotřebovala antibiotika.

Smrt z vyhladovění a dehydratace však nastala překvapivě brzy. Italská vláda ani neměla dost času reagovat.

Pokud pacient zemře na základě toho, že je mu odňata základní péče, a pokud zemře bez jasného souhlasu, neměli by se ani příznivci eutanazie moc radovat, neboť zde jaksi chybí to, čeho se dovolávají nejvíce: pacientovo svobodné rozhodnutí.

A pokud si přejí, aby pod pojem eutanazie spadaly i tyto situace, pak vlastně říkají: Je možné usmrtit člověka bez jeho souhlasu za určitých podmínek.

Ale tyto "určité podmínky" jsou otázkou společenské diskuse - není nutné si myslet, že mezi lékařskými důvody a subjektivními přáními panuje nějaká přirozená harmonie.

Před několika lety se intenzivně psalo o případu Terry Schiavové. Byly toho tenkrát také plné noviny a aktivity odpůrců i schvalovatelů odrážely nejistotu společnosti, jak se k podobným záležitostem postavit.

Příznivci eutanazie by však měli zpozornět v každém případě - tady se zabíjí někdo, kdo o to možná nestál, a pravděpodobně proto, že péče o něj je nákladná a že zatěžuje rodinu a společnost. Mezi lékaři panuje přesvědčení, že existuje něco jako "bazální péče".

Tento druh péče zahrnuje také výživu pacienta. V pravém slova smyslu není léčbou, ale nutným základem pro udržení pacientova života.

Odnětí této péče není vysazením léčby - je to odříznutí pacienta od jeho základních životních potřeb. Jistě nikdo nemůže předpokládat, že by to mohl kdokoli přežít. Zbavení člověka jeho základních životních potřeb nutných k životu není eutanazie. Je to vražda. A právě to je případ Eluany Englaro.

Lze se jen dohadovat, kam bychom došli, kdybychom se vydali touto cestou.

Pokud soud rozhodne, že pacientovi má být ten či onen druh bazální péče odepřen, pak se domnívám, že takové rozhodnutí soudu jde nad rámec soudních kompetencí. Bazální péče má být zabezpečena vždy, o tom snad až dosud nebylo pochyb.

Autor: Tomáš Lajkep

Zdroj: Mladá Fronta DNES