Spondeo ac polliceor
Vysokoškolské promoce patří k nejvíce zachovávaným rituálům postmoderní doby. Vyvanují křty, biřmování, pohřby, Vánoce, leckdy i svatby, ale promoce trvají. Jejich absolvování není nezbytné pro ukončení studia ani pro výkon povolání.
Nejde tedy o povinnost, nýbrž o..., slavnostní tečku, odměnu (spíše pro příbuzné), marketing staroslavné školy, aperitiv promoční hostiny nebo prostě o stereotyp, pro jehož změnu není valný důvod? Hlavní otázka zní, do jaké míry slouží promoce navození sounáležitosti a mravního závazku - k minulým generacím, k univerzitě, ke stavu (např. lékařskému), ke společnosti. Vnímáme více talár pedelův, nebo slova slibu a promluvu rektora?
Právě symbolický význam by mohlo podpořit skládání akademického slibu -věc to ve světě neobvyklá či alespoň nikoliv samozřejmá. Jestli se nepletu, neslibuje se při "ceremonial graduation" nic ani na Harvardu, ani v Oxfordu. Konají se průvody, předávají diplomy, vyzdvihují úspěšní studenti, děkuje se učitelům, k vrcholům patří projev významné osobnosti, ale žádné přísahání na insignie. Snad že v těch zemích přísaha něco platí a žádá si míti neinflační povahu, ne tak jako v zemích, kde se "tak nějak vždycky domluví - podle potřeby", neboť mají v oblibě královského popletu vykřikujícího, "odvolávám, co jsem slíbil, slibuji, co jsem odvolal", jen co se na něj tak po lidovu zahartusí.
Jinak je tomu ovšem u lékařů, kteří i ve světě vesměs slib skládají - některou z plejády modernizací Hippokratovy přísahy. Původní znění se stalo nepoužitelné pro překonanost některých bodů; proto nastoupil známý právnický mechanismus novelizací. Od věci by možná nebyl ani onen právnický dovětek - Hippokratova přísaha "v platném znění". Právě dobově a lokálně "platným zněním" jsou promoční sliby jednotlivých lékařských fakult. Přemýšlíme ale o tom, co že vlastně "spondeo ac polliceor" a zda bychom neměli slibovat nějak jinak?
Předobrazem modernizací je tzv. Ženevský lékařský slib zformulovaný v roce 1948 Světovou lékařskou asociací a jí samou pak opakovaně novelizovaný: "Ve chvíli, kdy nastupuji profesionální lékařskou dráhu, zavazuji se slavnostně, že svůj život zasvětím službě lidstvu. Své učitele budu zachovávat v patřičné úctě a vděčnosti. Své povolání budu vykonávat svědomitě a důstojně. Zdraví mých pacientů bude mým nejpřednějším zájmem. Budu zachovávat v tajnosti vše, co mi důvěrně svěří. Všemi dostupnými prostředky budu udržovat čest a důstojné provozování lékařského povolání. Své kolegy budu považovat za své bratry. Nedopustím, aby se náboženské, nacionalistické, rasistické, stranické nebo třídní předsudky vetřely mezi mé povinnosti a pacienty. Budu s největší pozorností ochraňovat lidský život, a to od okamžiku jeho vzniku. Ani nátlak a vyhrožování mne nedonutí k tomu, abych své lékařské znalosti obrátil proti některému člověku. Toto slibuji slavnostně, svobodně a na svou čest."
Ženevský slib zbavil Hippokrata přežilých formulací a reagoval také na systémové zneužití a zločiny lékařů v totalitních systémech nacistického Německa a komunistického Sovětského svazu. Byl přijat po tzv. lékařském procesu před norimberským tribunálem a několik týdnů před vyhlášením Všeobecné deklarace lidských práv v OSN. K dalším novelizacím vedla např. kontroverzní formulace "ochrana lidského života, a to od okamžiku jeho vzniku".
Slib skládaný do roku 1989 v socialistickém Československu měl odlišný ráz: "Slíbíte tedy Československé socialistické republice a jejímu lidu: především, že si budete vždy vědomi poslání vědy pro socialistickou společnost a že své vědomosti a svou činnost zaměříte ku prospěchu všeho lidu a své povinnosti budete konat řádně, svědomitě a ochotně s plným vědomím své odpovědnosti a budete stále prohlubovat vědecké poznání a v něm pokračovat; dále, že budete podle svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu. Dále, že zachováte svůj život a své lékařské umění čisté a že při každém jednání se zdravým a nemocným budete mít na mysli jen dobro člověka, že to, co uvidíte v životě lidí nebo uslyšíte při provádění svého povolání nebo mimo ně, nebudete dále rozšiřovat a zamlčíte všem nepovolaným; konečně, že vždy uchováte ve vděčné paměti Univerzitu Karlovu a fakultu všeobecného lékařství, na které jste vystudovali. Jste hotovi složit tento slavný slib, jsouce si vědomi jeho závaznosti?"
Obnovený lékařský slib z roku 1990 předchozí ráz zachoval: "Slíbíte tedy především, že si budete vědomi poslání vzdělání a vědy pro společnost, že budete stále usilovat o společenský pokrok a šťastnou budoucnost lidstva, že své vědomosti a svou činnost zaměříte ku prospěchu všech lidí a své povinnosti budete konat řádně a svědomitě, že budete stále prohlubovat vědecké poznání, k němuž tato věda došla, a v něm budete dále pokračovat. Dále, že budete podle svých možností a svého nejlepšího svědomí řídit život zdravých i nemocných vždy jen k jejich prospěchu, že zachováte svůj život a své lékařské umění čisté a bez jakéhokoli provinění a že budete mít na zřeteli jen dobro člověka, že to, co uvidíte nebo uslyšíte při provádění svého povolání nebo vůbec v životě lidí, co by nemělo být zveřejněno, zachováte v tajnosti. Konečně že vždy uchováte ve vděčné paměti Univerzitu Karlovu a její lékařskou fakultu, na níž dosáhnete titulu doktora všeobecné medicíny. Jste si dobře vědomi, k čemu se zavazujete a jste připraveni složit tento slavný slib na své dobré svědomí?"
Ve srovnání se ženevským slibem je zajímavá např. paternalistická formulace, že lékař má "řídit život zdravých i nemocných", nebo akcentace "poslání vědy" včetně závazku prohlubovat vědecké poznání.
Není lhostejné, jak je promoční slib formulován, a lze jím vyjádřit fakultní postoj k interrupcím, euthanasii, klonování i jiným závažným etickým problémům; opakovaná supercizelování i snahy různých fakult zviditelnit se právě jen "tím nejpravějším slibem" působí ovšem úsměvně. Pro týmovou medicínu 3. tisíciletí je však velmi podstatný jiný aspekt promočních slibů na lékařských fakultách: Pokud se nepletu, tak v Brně je stejné znění pro lékaře i absolventy magisterských zdravotnických programů; naopak na 1. lékařské fakultě v Praze lékaři slibují výše uvedené, zatímco "pouhým" magistrům čte promotor následující:
"Dříve však musíte složit slib, že se vždy budete chovat tak, jak to od vás vyžaduje vznešená hodnost, jíž nabudete, a jak to i my od vás očekáváme. Slíbíte tedy především, že trvale uchováte ve vděčné paměti tuto univerzitu, na níž dosáhnete hodnosti magistra a že vždy budete podle svých sil podporovat její činnost a zájmy; dále, že hodnost, kterou vám udělím, uchováte bez poskvrny a bez úhony; konečně, že znalosti, které vám vaše fakulta vštípila, budete nadále využívat v intencích fakultou a univerzitou stanovených a vždy toliko pro blaho lidského rodu a jeho jednotlivých příslušníků. Slibujete to na své dobré svědomí?"
Proč tak zásadní rozdíl? Proč by neměli magistři ošetřovatelství, fyzioterapie či ergoterapie prohlubovat vědecké poznání, zachovávat mlčenlivost, přijímat zodpovědnost za své pacienty stejně jako jejich lékařští kolegové? Nejde o nemístný despekt?
Transformace zdravotnických systémů pro potřeby dlouhověké společnosti včetně lidí chronicky nemocných a křehkých geriatrických pacientů se uskuteční nejen velkými zákony, ale také mnoha dílčími opatřeními, změnami a předpoklady - reformní "rytíř na bílém koni" musí přijet po připravené cestě vydlážděné právě těmito "prkotinami". Patří k nim i rovné postavení zdravotnických profesí s obdobnou úrovní vzdělání. Pro týmovou práci, koordinaci služeb i rozvoj "vědeckého poznání" jsou a musejí být zdravotničtí magistři stejně významní jako lékaři. Jsou si rovni ve vzdělanosti i přínosnosti stejně, jako si je roven internista s chirurgem.
Mnozí nemocní potřebují být v primární péči a zodpovědnosti zdravotníků-nelékařů. Cesta k ní začíná na lékařských fakultách - nejen kvantem zprostředkovaných znalostí a dovedností, ale také kompetenčním chápáním profesí.
Pokud nejsou promoce spektáklem pro příbuzné, při němž jde o nach a purpur akademiků, nikoliv o obsah jejich slov a slibů, měl by být v zájmu nemocných a flexibility systému sjednocen slib pro lékaře a zdravotnické magistry.
Zdroj: Medical Tribune