Telekonzultace: Jak dál?

„Udělaly obrovskou službu, v době krize nám výrazně pomohly, ale stále jsou nedokonalé a mělo by se na nich pracovat. Bohužel se na nich kvůli covidu nepracuje. Je to jako auto, ve kterém se nedá řadit, brzdy pískají, chybí mu střecha, ale jede. To platí jak pro eRecept, tak eNeschopenku,“ uvedl Mucha.

V návaznosti na potřebu urychleně uchopit téma telemedicíny SVL iniciovala vznik odborného doporučeného postupu Telemedicína, který byl vydán v září. „Telemedicína nemá vůbec žádnou oporu v zákoně. Navíc jsme se to neučili a neexistuje propedeutika, nevíme, jak vyšetřovat,“ uvedl některé problémy Mucha.

Doporučený postup vymezil, jaké úkony je možné považovat za telemedicínu, a definoval některé základní pojmy. Blíže pak popsal zejména telemedicínskou konzultaci jako odbornou zdravotní službu pacientovi poskytovanou formou videohovoru. „Telemedicínská konzultace je něco zcela jiného než porada. Je to medicínská služba, kterou může poskytovat jen poskytovatel s oprávněním. Ordinace musí existovat, nesmí to být takzvaná potulná praxe, a to platí i v kyberprostoru,“ popsal Mucha. „Inspirovali jsme se v okolních státech a popsali, že poskytovatel telemedicínské služby musí znát pacienta, musí s ním mít kontakt nejdéle před dvěma lety. Telemedicína by v běžné době neměla přesahovat dvacet procent poskytovaných služeb,“ pokračuje Mucha.

Při videokonzultaci je důležité dbát na zachování soukromí i lékařského tajemství, videokonzultace by měla mít jasně ohraničený čas, nesmí se zapomenout na jasnou identifikaci lékaře a pacienta. Lékař by také měl mít na mysli to, že sice vidí pacienta, ale vidí „jen něco“. Od věci není předkonzultační dotazník nebo jiná forma přípravy. „To jsou věci, které se musejí stanovit, aby mohla být videokonzultace ekvivalentem toho, když pacient sedí v ordinaci lékaře,“ shrnul Mucha.

Zdroj: MT